logonove2-001.jpg

Obraz ráje

 - obrázek

- obrázek

Hana Librová 

 

 

 

12.2006

 

 


V jaké krajině se cítíme dobře a proč

Kdo chodí na výlety, ten to zná: těšíme se pohledem na svět, a přece dychtivost jaksi kolísá. Kus cesty je člověku do zpěvu, jinde je mu úzko, skoro má chuť se opatrně ohlížet. Někdy, ač máme hlad, ne a ne najít místo, kde bychom chtěli usednout k jídlu. Konečně: les se otevírá, na okraji leží pod skálou dva velké balvany, širý kraj ve sluneční záři před námi. I potok u nohou, když máme štěstí. To je to místo, kde vybalujeme svačinu a z něhož se nám pak dlouho nechce. 
 
Taková osobní zkušenost není náhodná. Psychologové a sociologové konstatují: Lidé mluví o tom, že mají rádi přírodu, a celkem není důvodu jim to nevěřit. Ale jejich vztah ke krajině je ambivalentní. Mají například výrazný odpor k bažinám. Ať si vědci osvětlují ekologický, krajinotvorný, hydrologický a klimatologický význam mokřadů, jak chtějí, vysušení „mokřiska“ je bráno jako chvályhodný čin. Všeobecné je na venkově nepřátelství vůči keřům; o této významné součásti ekosystémů zemědělské krajiny se tam hovoří poněkud obřadně jako o „neřádstvu“, jindy jadrněji. Správy městské zeleně i lesní podniky urputně likvidují „nálety“; tyto vitální organismy, přečkávající lecjakou nepřízeň, nebyly totiž vysazeny lidskou rukou. Náruživou nevoli pociťují lidé vůči terénním nerovnostem, „zmolám“. Podle Hanáků se patří „verovnat je“, nejlépe komunálním odpadem nebo stavební sutí. Václav Cílek výstižně hovoří o „planačním instinktu“. Jde doslova o instinkt? 
 
Hledáme-li pro rozporuplný vztah ke krajině vysvětlení, nenacházíme jedno spolehlivé. Sociální a přírodní vědy se neshodnou. Sociologie tvrdí, že pro naše chápání přírody je určující symbolická dimenze. Takzvanou sociální konstrukcí přírody se v knize Vergesellschaftung der Natur, Zespolečenštění přírody zabývá německý sociolog Klaus Eder. Sociální konstruktivismus si všímá významů, které lidé různých kultur spojují s přírodou na základě historické zkušenosti. Extrémní formulace dokonce říká, že „příroda má kulturní povahu“. 
 
Pokud se přikloníme k tomuto výkladu, uvidíme nenávist k bažinám, keřům, nepřehledným lesním porostům a dravcům jako výsledek historie rolnických generací, které se po tisíciletí přetlačovaly se silami přírody. Jejich zkušenost se vtělila do kulturních symbolů, které byly po generace živeny a posilovány v pověstech, pohádkách a baladách. Tak působí i tam, kde už nemají reálný základ. 
 
Historik umění E. H. Gombrich jde ještě dál: „Pouze díky namalovanému obrazu lze pochopit obraz viděný v přírodě.“ Nevnímají Češi starších generací českou krajinu pod vlivem toho, co jim v paměti utkvělo ze slabikáře Josefa Lady, perokreseb Mikoláše Alše, olejomaleb Antonína Slavíčka, Antonína Chitussiho a dalších krajinářů, jejichž reprodukce leckde visí či visely?

 


Čitelnost a tajemnost 


Konstruktivistické pojetí předpokládá, že lidé různých kultur i subkultur mají k přírodě různý vztah. Biologové však chápou vztah člověka k přírodě spíš jako jednu z takzvaných antropologických konstant, které jsou univerzální, společné lidem všech kultur a historických epoch. Sociobiolog E. Wilson formuloval v roce 1984 v knize Biophilia hypotézu, která interpretuje naše postoje k přírodě na základě vývoje biologického druhu Homo sapiens, zahrnujícího evoluci hominidů. 
 
Biofilie je lidská potřeba spojovat se s přírodou. Dědí se a je uložena v našem podvědomí, odkud se bezděky vynořuje v našich postojích a chování, a to od raného dětství. Všimněme si Wilsonova neodarwinistického výkladu: Nejde o získanou vlastnost. Biofilie je rys psychické výbavy člověka, který zvýhodňoval svého nositele v evoluci. Přežili ti, kteří měli biofilní instinkt. 
 
Wilson uvádí jako doklad biofilie v každodenním životě řadu příkladů. Zejména u dětí je nápadné, jak jsou při hře přitahovány vodou. Ve Spojených státech prý navštíví každý rok zoologické zahrady víc lidí než všechny sportovní akce dohromady. Všeobecně se ví, že zvířata mají příznivý vliv na psychický stav člověka. Psychologové změřili, jak se v kontaktu se zvířaty příznivě mění fyziologické parametry lidského organismu, tep, krevní tlak a další. Na principu biofilie je založena zooterapie, například hippoterapie a kynoterapie. 
 
Biofilie je také základem našeho vztahu ke krajině. Můžeme hovořit o přírodní topofilii. I tento typ biofilie má podle psychologů příznivé účinky na lidskou psychiku a organismus vůbec. V různé míře byl nalezen u všech experimentálních osob, včetně těch, které jsou od přírody odděleny, například u lidí trvale žijících v centru velkých měst, dlouhodobě vězněných, hospitalizovaných. Z hlediska biofilní hypotézy tedy nemá smysl mluvit o vymizení biofilie jako důsledku fyzického odcizení přírodě, jak by plynulo z nářků učitelů přírodovědy. Při návštěvách zámků jsem si všimla paradoxního jevu: při vstupu do zámeckých komnat se návštěvníci hrnou rovnou k oknům. 

 


 
Jaký typ krajiny biofilie preferuje?

 

Homo sapiens tíhne k prostředí lesostepi, což je důsledek toho, že 95 % času své historie žil na Zemi jako lovec a sběrač převážně v prostředí savany. Tuto inklinaci potvrzují empirické výzkumy, které byly provedeny ve všech kulturách. Pro topofilii jsou podle psychologických studií S. Kaplana významné dvě vlastnosti, čitelnost a tajemnost. Krajina je čitelná, je-li osvětlená a přehledná, obsahuje orientační body, stromy, skály, zřetelné stezky. Člověk nezabloudí, může najít cestu pro únik i útočiště – jeskyni, převislou skalní stěnu. Výzkum postojů lidí ke stromům ukázal, že ve všech kulturách jsou shodně preferovány samostatně stojící stromy, které mají vysoký holý kmen a vytvářejí baldachýn, korunu. Interpretace výzkumníků zní: vysoká koruna přispívá k čitelnosti a bezpečnosti krajiny, protože nebrání výhledu. V čitelné krajině je po ruce dostatek potravy – plody a také květy, které přítomnost plodů slibují. A ovšem zdroj vody. 
 
Možná není náhodou, že nejstarším a v dějinách umění trvale přítomným kulturním vyjádřením topofilie je takzvaná arkadská krajina, často obraz ráje. Obsahuje základní atributy čitelné krajiny. V pojetí biofilní hypotézy jistě není dáno naše vnímání krajiny sekundárně, na základě uměleckého ztvárnění, jak tvrdí Gombrich, ale naopak, umělecké vyjádření lze chápat jako výraz evoluční paměti místa. 

 


 
Tíhnutí k životu 


Zajímavý je i druhý krajinný rys, k němuž se vztahuje biologicky daná topofilie; tajemnost. Toto trochu básnické označení vyjadřuje krajinu, v níž mohu čekat za cenu rizika něco nového. Tajemství obsahující možnost nového zdroje nabízí klikatá cesta, za jejíž zákrut nedohlédnu, meandrující potok, v houštinách skrytá prohlubeň studánky. Tajemně na nás působí způsob, jímž se v lesních porostech střídá jas s temnotou. Neodarwinisticky viděno, v evoluci byli zvýhodněni ti, kteří mírně riskovali. 
 
Pojem „biofilie“ překládáme z řečtiny jako „láska k přírodě“. Edward Wilson však pojímá biofilii jinak. Ve shodě s řeckou etymologií chápe „bios“ obecně jako život. Biofilie znamená tíhnutí k životu, jakékoli spojování s jeho procesy. Podle Wilsona je součástí biofilie i to, co jiní označují jako „biofobii“. K biofilii patří evolučně podmíněný strach z přírodních nebezpečí, který je v různé míře vlastní všem lidem, a dokonce i záliba v trápení zvířat či požitek z klučení neřádných křovin a stromů. Držíme-li se biofilní hypotézy, je mylné vykládat naše výletnické úzkosti, štítivost vůči pavoukům a hlodavcům, strach z hadů, šelem, tmy a bažin jako důsledek ztráty kontaktu s přírodou: „je to městské dítě – bojí se hadů, bojí se v lese“. 
 
Pokud Wilsonovo pojetí domyslíme, opakem biofilie by nejspíš mohla být netečnost, inercie vůči přírodě, možná technofilie nebo kyberfilie. Biofilní hypotézou můžeme vysvětlit i to, že v umělém monokulturním smrkovém lese se ani nepotěšíme, ani nebojíme. 
 
Stejně jako u jiných záhad obestírajících lidské chování zůstává i otázka, zda mají pravdu přírodní deterministé, nebo kulturní konstruktivisté, otevřená. Lidský vztah k přírodě a ke krajině je patrně propletencem dědičně daných biologických daností a působení kultury. Míra, jakou kulturní vlivy ovlivňují biofilní základ, se dá určit obtížně. Nejde přitom jen o zajímavý badatelský rébus. Názor na to, zda, v jaké intenzitě a v jakém ohledu je lidský vztah k přírodě dán kulturně, nebo biologicky, může mít i docela praktické důsledky, například pro rozhodování a vyjednávání o zásazích do krajiny nebo v takzvané environmentální výchově.

 

 


www.respekt.cz

 

29.05.2009 23:08:20
hubertxy
ISSN 1804-929X
Vlastní vyhledávání
Časopis kultury a oddechu
web Tomáše Vícha
Psychotronika a druidismus
Portál o architektuře
Veřejnost, odbornost, komunikace
Umění žít s uměním
Aktuálně ze světa výtvarného umění
Kalendář astronomických snímků dne
Portál italské Mezinárodní Společnosti Biourbanismu - ISB
Poezie
Soukromá škola dramatické tvorby a Metody Jacques Lecoq (Francie)
The California Institute of Earth Art and Architecture
Aktuálně o designu
Anotace různorodé naučné literatury
Architektura země Dogonů
Biotecture, Michael Reynolds
Stránky hledačů poznání
web Igora Chauna
Hanas living factory
Johana Hájková - perokresby
Klub se věnuje ochraně památek  v Praze od r. 1900
web o.s. Za krásnou Olomouc
iniciativa za veřejnou diskusi
deník
literární server
cyklistika, cykloturistika, cestování na kole
Občanské sdružení
Mapa pražských kauz
Zaměřeno na magistrát!
Nový zdroj informací
časopis
blogy na Respektu
Ukrajinský kulturně politický měsíčník s českou mutací
web Stanislava Vašiny
Literární almanach on-line
občanské sdružení
Hmyzáci a jiné šperky z polymeru
TOPlist
free counters
t.vich@seznam.cz, stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one