Za klasikem geografie města

Ze stránek CVMR jsme přitom nechtěli tak krátce po jejich rozjezdu udělat nástěnku pro smuteční parte a nekrology, ale snad ještě horší by bylo ignorovat odchod tak významné osobnosti, jakou Neil Smith bezesporu byl a v podobě svých textů navždy zůstane. Neil byl skutečně výjimečný geograf. Skotský rodák, která většinu své kariéry prožil v USA, a v závěru svého život působil na City University of New York, byl autorem mnoha významných publikací, z nichž takové jako jsou Toward a Theory of Gentrification: A Back to the City Movement by Capital, not People; The New Urban Frontier: Gentrification and the Revanchist City nebo New Globalism, New Urbanism: Gentrification as Global Urban Strategy patří k povinné výbavě každého, kdo se odborně zabývá soudobým městem, zejména problematikou gentrifikace a nerovnoměrného rozvoje.

Neil Smith byl kromě jiného také nejvýznamnějším ze studentů Davida Harveyho, po němž převzal marxistickou štafetu a dál pokračoval v šíření marxismem inspirovaného pohledu na procesy městského rozvoje. Marxismus ovšem nepovažoval jen za suchý analytický nástroj a boj proti kapitalismu bral naprosto vážně a nanejvýše osobně jej skutečně také sám prožíval. Nevyjadřoval se proto jen k interním záležitostem v rámci své odborné disciplíny, ale vyjadřoval se také ke skutečným událostem ve společnosti a na svých stránkách o nich pravidelně informoval. Patřil mimo jiné také k jedněm z mála geografů, kteří dovedli oslovit i širší intelektuální veřejnost - například jeho kniha Endgame of Globalization byla vítaným příspěvkem do širších debat o americkém imperialismu.

I když nad ním nakonec předčasně ve věku pouhých 58 let vyhrálo jeho vlastní tělo, Neil Smith byl skutečně vytrvalým bojovníkem a také skvělým člověkem, kterého jsem měla tu čest loni osobně potkat. Ještě dřív než jeho jsem ale loni v létě ve Frankfurtu nad Mohanem během konference kritické geografie potkala jeho doktorandku, Jessicu Miller. K našemu seznámení došlo v tématickém prostředí – na přednášce Petera Marcuseho. S Jessicou jsme od té doby stále v kontaktu a jednou jsem jí také během svého studijního pobytu v USA navštívila v jejím bytě v Brooklynu. Když pak v listopadu zamířila na konferenci kritické geografie pořádané studenty na Clark University v Massachusetts, přijel s ní i Neil Smith, který konferenci zahájil úvodním proslovem, v němž vítězoslavně, a snad až příliš nekriticky jásal nad úspěchy Arabského jara a amerického hnutí Occupy. Zachvácen revolučním duchem třídního boje se jal trochu navážet do post-strukturalistů, obviňujíc je z jisté revoluční impotentnosti. Tím se mu podařilo urazit hned několik lidí v publiku, včetně jeho někdejší studentky Melissy Wright, a mé kamarádky Oony Morrow, doktorandky inspirované marxistickým feminismem. A tak to nakonec nebyla Jessica, kdo mě s Neilem seznámil. K našemu setkání došlo v hospodě poblíž univerzity, když jsme se spolu s Oonou rozhodly využít Neilovy kritiky post-strukturalismu k zahájení kritické debaty. Poté, co Oona Neilovi jasně dala najevo, že s jeho názorem na post-strukturalimus nesouhlasí, jsem s ním začala rozebírat problematiku ozbrojené revoluce. Neopomenula jsem přitom připomenout důležitý fakt, že pocházím ze země, která těch revolucí zažila hned několik. To jej zřejmě zaujalo, a mým názorům to dodalo na vážnosti a relevanci. Řekla jsem mu, že když změní společenský řád ze dne na den, dojde k nastolení nového diktátorského řádu, protože nikdo nebude hned vědět, jak se má v novém řádu chovat. Že se domnívám, že změny musí přicházet postupně, směrem od občanské společnosti, nikoliv v podobě několikadenní krvavé řeže. To jej velice zaujalo, ačkoliv mě dodnes překvapuje, jak moc věřil v ozbrojenou revoluci…

Když jsem mu pak řekla, že v disertaci píšu o roli umělců v gentrifikaci, řekl mi, že mám přijet do New Yorku a že mě provede… Vážně jsem si myslela, že k tomu někdy v budoucnosti dojde, ale to jsem se pěkně spletla. Ještě několikrát jsem si s ním pak povídala v průběhu konference, sledovala, jak se vítá se svými studenty vroucným obětím, a říkala si, jak by se nám takoví vstřícní a milí mentoři hodili na našem albertovském pracovišti… Neil Smith nám bude chybět, nicméně můžeme pokračovat v jeho šlépějích a stejně jako on bojovat za lepší zítřky, zbavené bezpráví a nespravedlností způsobených dravostí neoliberálního kapitalismu. Škoda, že Neil už se těchto lepších zítřků nedožije…

Zdroj: Centrum pro výzkum měst a regionů Univerzita Karlova v Praze