Veřejný veřejný prostor

Svíčky na Staroměstském náměstí v Praze na místě strženého mariánského sloupu dne 3. listopadu 2012. Plánované znovu vztyčení sloupu je pro řadu lidí symbolem naděje. Na co? - u jedněch na návrat historické paměti a génia loci, u druhých na návrat víry, u třetích na návrat tolerance mezi občany. Sloup je prakticky hotov, chybí jen andělé znázorňující boj dobra se zlem.

 Posledních pět, možná deset let stoupá zájem o veřejný prostor. Veřejnost si uvědomuje svoje právo a možnost ovlivňovat prostor, ve kterém žije. Zájem o veřejný prostor se projevuje nebývalou konferenční a diskuzní aktivitou. Jen za letošní podzim byly organizované konference „O kráse a rozpadlosti měst“ a „2. metropolitní ozvučná deska“ (pražský magistrát), „Město, které (si) tvoříme“ (galerie DOX), „Inventura urbanismu 2012“ (fakulta architektury ČVUT), nebo celoroční projekt „Lidová škola urbanismu“ (Galerie Jaroslava Fragnera). Na pražském magistrátu už rok funguje Komise pro veřejný prostor a z iniciativy radního Tomáše Hudečka se připravuje Kancelář veřejného prostoru.

 Letošní rok byl jiný v tom, že se začalo mluvit o regulačních plánech jako o možnosti, jak veřejný prostor regulovat. Stavební zákon, jak známo, předpokládá regulační plány jako nejjemnější nástroj územního plánování. Po zásadách územního rozvoje v měřítku 1:50 000 a územním plánu 1:10 000 je to nejdetailnější územně plánovací dokumentace, která v měřítku 1:1000 nebo 1:500 určuje prostorové uspořádání veřejného prostoru. Využití tohoto nástroje je výjimečné. Praxe dosud upřednostňovala urbanistické studie, které sice mohou fungovat jako dobrý diskuzní materiál pro otevírání témat, ale jejich veřejná neprojednanost a tím pádem právní nezávaznost a nevymahatelnost je jejich slabinou.

 Vize města se začíná naplňovat až když existuje veřejně sdílená dohoda, kde všichni aktéři mají zaručen prostor pro svoji prosperující existenci. Absence této závazné transparentní dohody umožňuje se lépe prosazovat silným hráčům před slabými. Neprůhlednost neumožňuje objektivní posuzování stavu věcí, vytváří potenciálně stresovou situaci pro většinu obyvatel, kteří žijí v nejistotě, co, kdo a kde bude realizovat a případně znehodnotí kvalitu stávajícího prostředí. Zkušenost varuje, staveb, které by byly pro své prostředí přínosem, je pozoruhodně málo. Veřejný prostor je místem, kde se zhmotňují vize světa, ty pak lze porovnávat a vybírat si ty lepší. Veřejný prostor je z podstaty soutěžním polem ideí o uspořádání města. Soutěž ale musí být přístupná všem a porotci objektivní.

 Vezměme si kupříkladu Staroměstské náměstí v Praze, které může být klíčem k pochopení veřejného prostoru, prostoru, který vyžaduje vzájemný respekt a toleranci obyvatel. V sobotu 3. listopadu při výročí 94. pokácení sloupu se na náměstí sešly dvě skupiny občanů. Příznivci mariánského sloupu zapalující svíčky za jeho obnovu, a jeho odpůrci s transparenty se jmény 27 popravených pánů z roku 1621, protestující proti mariánskému kultu. Můžeme to vnímat jako boj protikladů, ale i jako projev pluralitní společnosti. Jsem stejně tak obhájce Husova pomníku, jako zastánce znovuvztyčení mariánského sloupu a dokonce i stoupencem obnovy kašny, která stávala do roku 1862 v průsečíku ulic přicházejících na náměstí. Krocínova kašna stávající na místě studny v místě původního potoka byla při odstranění rozbita na kusy a je bohužel nereplikovatelná, originál již není v dostatečné míře dochován. Je to výzva - ti, co se necítí oslovení ani pomníkem Mistra Jana Husa ani sloupem s Pannou Marií, byli bychom překvapeni jak vysoké procento lidí to je, mohou nalézt svoji identitu v kašně na symbolickém počátku všech pražských ulic. A poctu obětem popravených pánů nemusíme realizovat popíráním práva na obnovu mariánského sloupu, ale hrdě a raději tím, že dostavíme zbořenou radnici, neboť to byli z poloviny pražští radní a měšťané, kdo zde padli za zemské demokratické svobody reprezentované Českou konfederací. Odkaz jejich tehdejší osvícené statečnosti nám může být dnes po 400 letech vzorem a nadějí na lepší příští.

Náměstí má patřit všem, a každý z nás je jiný.

11. 11. 2012

Zdroj: Bulletin ČKA 4/2012