Naše Prokrustovo lože

Mnoho tzv. „usilujících“ (ať už se to týká křesťanství, buddhismu, hinduismu nebo jiných náboženských směrů či esoterních nauk) touží být dobrým člověkem a očistit svou duši od všeho, co je v rozporu s touto kvalitou. Spolu s naší intencí si brzy osvojíme (často v rámci některého náboženského systému) co je „žádoucí“ a co je „špatné“. A velmi často zcela zapomeneme na to, co je pravdivé. Kvalita Dobra se stane pouhou naší subjektivní představou, tedy znásilněním lidské přirozenosti či Boha, z něhož se záhy stává trestající, moralizující a impotentní soudce, který nám zacpe svojí svatou rukou ústa křičící po svobodné plnosti života a položí nás na Prokrustovo lože. 

Pokud chceme za každou cenu  vyhovět požadavkům laskavosti, soucitu, odpouštění, čistoty atakdále bez toho, aniž bychom vyjádřili vše co je v našem nitru (kde je více než cokoliv jiného naše potlačená živočišnost, agresivita a „primitivní“ stránka naší bytosti), stáváme se v pravdě pokryteckými a zcela neživotnými.
Jedním ze základních funkcí agresivity (nikoliv agrese!) je ochrana a rozšíření svých hranic (agresivita/z latinského „ad - gredior“; přiblížit se). Pokud nemáme zdravé hranice, nejsme schopni ani zdravého kontaktu se svým okolím. Vždyť jen díky hranicím můžeme si být vzájemně vědomi své jedinečnosti, dávat, přijímat, dotýkat se, obohacovat se, milovat. Právě ony nám umožňují onen výsostný akt setkání se jako člověk s člověkem v respektu a úctě, kdy každý má svůj prostor. 

Pokud je naše přirozená agresivita zatlačována do pozadí, záhy mizí i kreativita, radost, spontaneita a vše, co činí život životem. Tyto potlačené projevy, které se derou na povrch a jsou stále nuceni zavřít hubu, začnou se pozvolna ale nevratně stávat pro naši duši silně toxickým jedem. Důsledky jsou různé, a jestli je něco nežádoucího, tak jsou to právě ony. Jen tak mimochodem: proč právě v tzv. „civilizovaných zemích" je tak obrovský počet lidí trpících depresí, takový nárůst sebevražd, o neurózách ani nemluvě? K vývodům Sigmunda Freuda nemám příliš kladný vztah, ale jeho definice náboženství jako „kolektivní nutkavé neurózy“ v daném kontextu nemusí být v některých případech daleko od věci. 

Jen stěží (jakkoliv v upřímné snaze) dojdeme proměny v tichém volání k Nebi, když se tohoto aktu  účastní stěží pětina naší bytosti a zbývající části jsou nevyslyšeny a ve jménu tzv. čistoty zavrhujeme úhelný kámen. Myslíme si, že stavíme chrám, zatímco s tvrdošíjnou urputností upevňujeme zdi svého vězení. Požadavku klidné mysli, jež je předpokladem pro hlubší prožívání sebe sama a skutečnosti, prostě vyhovět nelze, pakliže jsme napěchováni emocemi a instinktivními pohnutky, které žádají o vyjádření. 

Ergo: kdybychom občas namísto vipassany, tiché kontemplace či modlitby povolili uzdu všem těmto našim přirozeným pohnutkám a stali se vědomě na chvíli „primitivy a zvířaty“, budeme Bohu, lidem a sobě samým mnohem blíž…

https://www.facebook.com/notes/marika-jana-mariewicz/na%C5%A1e-prokrustovo-lo%C5%BEe/2318802308147323/