logonove2-001.jpg

Kde jsi, Adame?

78402417_3029390097089263_7073392815287304192_o.jpg
Marika Jana Mariewicz
„Kde jsi Adame?
Proč ses přede mnou ukryl? Proč se mne bojíš? 
Kdo ti nalhal, že se mě musíš děsit?
Což jsi zapomněl, s jakou láskou jsem tě povolal k životu?
Copak mohu zapomenout na dílo svých rukou?

Kde jsi, Adame?
Bojíš se, že jsi nahý? Vždyckys byl.
Přede mnou vždycky zůstaneš odhalený a nic přede mnou neukryješ.
Znám tě dokonale, lépe než ty sám sebe.
Proč přede mnou skrýváš svou tvář?
Proč se přede mnou zkoušíš přetvařovat?
K ničemu to nepovede, klameš jen sám sebe.“

/Samuel Becket


 
V současné době žijí miliony lidí v tíživém vnitřním rozporu. Na jedné straně toužíme po pocitech a vztazích, které jsou intenzivní a naplňující. Současně však je pro nás svým způsobem zhola nemožné se takovýmto prožitkům otevřít. Zcela na začátku otevřenost byla. Totální. Podívejte se na maličké děti. Jsou absolutně otevřené, dýchají a přijímají každičkým pórem. Ale pak přišlo jedno zranění, za ním další… a spolu s tím kdesi uvnitř „rozhodnutí“, že takto se už nenecháme dál zraňovat.  A je to právě toto naše „rozhodnutí“, co nám brání navázat hlubší vztah s druhými lidmi, životním partnerem, eventuálně obojí. A snad ještě větší množství lidí žije zcela odcizené  vztahy plné prázdného tlachání, které by překřičelo naše vnitřní zoufalství a duševní vyprázdněnost, vztahy plné emočního jedu, závislosti,  přetvářky, nášlapných min a „duševního smogu“, v němž se nelze nadechnout.  


Když jdeme o úroveň hlouběji zjistíme, že se uzavíráme sami před sebou. Že jsme ztratili autentický, hluboký kontakt s vlastními pocity, emocemi a touhami. Se Životem. Že cítíme “tak trochu” nebo nic moc. Že vlastně už nevíme, co by nám udělalo radost. Naše srdce jsou pečlivě zakrytá vrstvami strachu, obav, studu či netečnosti, které fungují jako emoční brnění. To nás sice chrání před bolestí, ale spolu s tím nám zabraňuje cítit vše, co by nás opravdu v tom hlubším slova smyslu naplňovalo a po čem jako lidské bytosti ať už vědomě či nevědomě voláme.


Ty nejhlubší, první obranné vrstvy jsme si začali vytvářet v dětství cca do sedmi let, kdy se lidská osobnost modeluje v základních rysech.  Zpravidla téměř vždy v tomto období vznikne nějaký druh hlubšího či méně hlubokého traumatu, který pak další vrstvy osobnosti ovlivňuje. Velké množství lidí vyrostlo bez jednoho z rodičů. Nebo tam jeden i oba nebyli přítomní takovým způsobem, jak jsme jako děti toužily a bylo pro nás nezbytnou, životní potřebou. Jsou to samozřejmě i rodiny, kde mezi partnery velmi často vládne odcizenost a atmosféra, která nenabízí nic z toho, co by zajišťovalo dítěti pocit naprostého bezpečí a důvěry. Pro dítě, které má práh citlivosti na té nejnižší možné úrovni, je to tak strašlivá bolest, že si to nedokážeme představit. Situace, či podnět, kterého si dospělý vůbec nepovšimne, je pro maličké dítě boj s predátorem. Pochopitelně hraje velkou roli už prenatální období a první chvíle života např. odloučení novorozence od maminky, což je v porodnici běžnou praxí. Čerstvá miminka bez symbiotického kontaktu, na němž závisí jejich přežití, řvou své zoufalství do světa někdy až do úplné rezignace a totálního otupění, aby zachovala alespoň své základní biologické funkce. 
 
Pokud se dětský, ještě nevyvinutý, systém setká s neúměrnou život ohrožující bolestí, nastupuje obranná, traumatická reakce a vznikne tzv. rozštěpení. Při disociaci tohoto druhu může dojít například k tomu, že nás něco v zájmu přežití roztrhá raději na kusy a různé naše části (emoce, pocity, tělesné vjemy, obrazy…) poschovává na různých místech tak, aby k sobě nemohly najít cestu. Je to jako když řečí pohádek dáte ruce do sklepa, nohy na půdu, srdce do hlubin jezera a hlavu do popelnice (viz pohádka o Kostěji nesmrtelném). Tímto rozštěpením je zaručeno, že nebudete vědět, co se stalo, takže budete uchráněni od příšerné bolesti a jste schopni dál nějak přežít ve vnějším světě. Tento druh přizpůsobení je třeba docenit. Díky němu jsme mnohdy na živu. Nevýhodou tohoto druhu obranné reakce je to, že náš snový i každodenní život je ohrožen podivnými výjevy o hlavě v popelnici a nohách na půdě, které vůbec nevíte, odkud se vzaly a vaše okolí nejspíš také ne. Špatná zpráva je, že tato síla nás ochraňuje nejen před novou bolestnou situaci, ale také před mnoha situacemi dobrými, které do našeho života přináší naplnění, radost a lásku. A dobrá zpráva: naše unikátní duševní esence je někde bezpečně uchována a stále existuje cesta, jak se k ní zase jednou vrátit a obnovit ji.
 
Tyto primární životní “otisky” podvědomě modelujeme i v dalších vztazích svého dospělého života.  Přátele a partnery si pouštíme k tělu jen natolik, nakolik to dokážeme. A pokud naše hluboká potřeba kontaktu a lásky s oběma rodiči nebyla plně nasycena v raném dětství či vzniklo zmíněné rozštěpení, máme tendenci vstupovat s lidmi do polovičatých vztahů plných emočních kompromisů, nebo se vztahům podvědomě zcela vyhýbáme. A tak řada lidí volí život o samotě, nebo “samotu ve dvou” a svoji hlubokou, vytěsněnou potřebu lásky, doteku, kontaktu saturuje dostupnějšími způsoby a prostředky. Koupíme si nové auto, začneme se horlivě cvičit v boxu, stanou se z nás workoholici případně alkoholici nebo vstoupíme do kláštera, staneme se řeholníky či řeholnicemi a upneme se k lásce k  tzv. bohu, který nás nezraní a neopustí ani ve smrti. („Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí“ /Jan 4,20) Je v podstatě jedno co z toho uděláme. Sami sebe klameme, podvědomě a s velkou obezřetností střežící své nitro proti oné čiré a zranitelné otevřenosti.  Ale každý způsob útěku (byť sebepříjemnějšího) v sobě nese i bolest, prázdnotu a pečlivě střeženou touhu.

 
 
 
 
„Kde jsi, Adame?
Vrať se ke mně. Z lásky jsem tě povolal k životu a z lásky tě volám k věčné radosti. I kdyby na tebe všichni zapomněli, já nezapomenu. I kdybys ty na mě zapomněl, já nezapomenu. I kdyby ses mě zřekl, já se tě nezřeknu. Přijmi mé pozvání. Prosím tě o to. Jsi mi nadevšechno drahý. Vyryl jsem si tě do dlaní.“

/Samuel Becket - závěrečná část


Je zde pro nás ještě nějaká jiná možnost? Ano. Neskrývat se, neutíkat. Jednoduše být k sobě naprosto upřímní. Přiznat si, že začít musíme především u sebe samotných, že lásku ani nic z toho, po čem toužíme, nám prostě do hrudi nikdo vtlačit nedokáže. Odložit krůček po krůčku svá brnění a odvážit se podívat na své bolestivé jizvy, rány a pečlivě ukryté touhy a přání. Nabídnout sobě samým lék v podobě laskavé pozornosti, soucítění a přijetí. Vzít plnou zodpovědnost za svůj život. Odložit svou žebráckou hůl a kráčet svobodně po vlastních směrem k otevřenosti, lásce a plnosti Bytí i s rizikem, že občas zakopneme a bude nás to bolet. 

 

 


 
02.02.2020 19:40:49
hubertxy
ISSN 1804-929X
Vlastní vyhledávání
Časopis kultury a oddechu
web Tomáše Vícha
Psychotronika a druidismus
Portál o architektuře
Veřejnost, odbornost, komunikace
Umění žít s uměním
Aktuálně ze světa výtvarného umění
Kalendář astronomických snímků dne
Portál italské Mezinárodní Společnosti Biourbanismu - ISB
Poezie
Soukromá škola dramatické tvorby a Metody Jacques Lecoq (Francie)
The California Institute of Earth Art and Architecture
Aktuálně o designu
Anotace různorodé naučné literatury
Architektura země Dogonů
Biotecture, Michael Reynolds
Stránky hledačů poznání
web Igora Chauna
Hanas living factory
Johana Hájková - perokresby
Klub se věnuje ochraně památek  v Praze od r. 1900
web o.s. Za krásnou Olomouc
iniciativa za veřejnou diskusi
deník
literární server
cyklistika, cykloturistika, cestování na kole
Občanské sdružení
Mapa pražských kauz
Zaměřeno na magistrát!
Nový zdroj informací
časopis
blogy na Respektu
Ukrajinský kulturně politický měsíčník s českou mutací
web Stanislava Vašiny
Literární almanach on-line
občanské sdružení
Hmyzáci a jiné šperky z polymeru
TOPlist
free counters
t.vich@seznam.cz, stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one