Něco pěkného. - A co když něco strašného? - Něco nového. - A co když něco dobře známého? - A jak tam asi bude, nahoře? - Kamení. - Lišejníky a mech. - Zima. - Vítr. - Mlha a oblaka. - A slunce nad nimi. - Jasno a daleko vidět. - A co tam asi uvidíme...

 

Cesta jim v řečech rychle ubíhala, hory se blížily, na svazích už se daly rozeznat šedé skály, na sněhu stíny letících mraků. A dole, na úpatí, temný pruh nějakého křoví. Stezka u něho skončila.

 

"Přece nemohla zmizet."

"Třeba vede pod zem."

"Nevede."

"Nevadí, tak půjdem podle křovisek, někde se skrz ně dostaneme. Sněhu už je tu stejně jen maličko."

Ale křoví bylo všude stejně vysoké a neprostupné a nikde nekončilo. Nebylo skrz ně vidět, nedalo se přelézt, podlézt, prolézt. Kde se ho dotkli, tam vyrazily do všech stran nové větvičky s ostrými trny. Snad by se dalo prosekat, ale Jen a Tak neměli čím.

"Kdyby tu byla naše labuť, aby nás přenesla."

Chodili podle křoví sem tam, rozbolely je nohy. Posadili se na svalený kmen zády k sobě, opřeli se o sebe, mlčeli. Zapadlo slunce, možná zapadlo víckrát. Bylo šero a smutno. Jen a Tak zavřeli oči.

"Mohli bychom se vrátit."

"Co když za dva dni dojdeme zase k něčemu takovému."

Za víčky byla tma, venku ticho, i vítr ustal. Seděli, nevěděli jak dlouho, necítili nic, jenom to, jak se jeden druhého dotýkají zády. A potom, najednou, slabou vůni.

"Nezdá se mi to, Jene?"

"Nějaká kytka, Taku. A blízko."

Otevřeli oči. Sníh zmizel, křoví rozkvetlo malými bílými kvítky. A oni byli za ním. Hory se jim zvedaly rovnou od nohou.

"Nezdá se mi to, Taku?"

"Nezdá."

 

 

 

 

Zdroj: Olga Černá