logonove2-001.jpg

Venkov zanikl už dávno

Venkov zanikl už dávno - obrázek

Venkov zanikl už dávno - obrázek

Andrej Bažant

Rozhovor s novinářem Tomášem Feřtekem

 

 

Literárky ,  3.4.2009


S novinářem Tomášem Feřtekem o životě na českém venkově a mladých alternativcích, kteří tam přicházejí z měst, nedostatku spřízněných duší, konceptu dobrovolné skromnosti a rozdílu mezi špatným domem a špatným urbanismem.

 

Přibližně patnáct let jste psal reportáže o životě na českém venkově. Část té doby jste sám žil s rodinou na malé vesnici. Stěhoval jste se na venkov kvůli krajině?
Jistě. Myslím, že se mé důvody tehdy nelišily od důvodů, pro které se mladí lidé rozhodují na venkov odejít dnes. Lidé, kteří se chtějí z města odstěhovat někam ven, vždycky mají pocit, že se stěhují za krajinou. To je ovšem základní omyl. Nikdy se nestěhují za krajinou, ale vždycky za lidmi. Ať je to kamkoli, ať je jejich původní záměr jakýkoli, lidem se nevyhnou. A to také bývá ten nejčastější důvod ztroskotání jejich záměrů.

 

Platí, že lidé z města nejsou připraveni na život mezi venkovskými lidmi?
Ano. Nejsou na něj připravení, protože na tento problém předtím vůbec nepomysleli. Přitahuje je krajina, volnost a jakási rurálnost a neuvědomují si, že tam budou žít v úplně jiných poměrech, než byli zvyklí. Také si neuvědomují, že tamní lidé jsou tak jiní. Protože se to na první pohled nezdá – vypadají stejně, stejně se oblékají, mají stejná auta, jezdí na dovolenou… Ale časem se ukáže, že jiné je jejich myšlení, že třeba jinak vnímají čas. Bohuslav Blažek říkal, že na venkově dodnes čas běží cyklicky, kdežto čas městského člověka běží lineárně. To znamená, že ve vesnickém životě se určité věci rytmicky opakují. Když jsem měl poněkolikáté organizovat školní ples a pochod, mohl jsem se z toho osypat – měl jsem pocit, že nedělám nic jiného! Všechny tyto svátky, masopusty a jiné věci sloužily k tomu, aby čas, který byl v podstatě jednotvárný, člověku dával smysl. Ale městského člověka to obtěžuje. Těch věcí je hodně, a kvůli mnohým z nich se lidé z města dostávají na venkově do konfliktu – patří mezi ně třeba pojetí práva. Městský člověk je v zásadě legalista. Ať je to jakýkoliv anarchista, má stále pocit, že zákony a pravidla mají platit, kdežto venkovský člověk vychází ze zvykového práva. To znamená, že pro ně není tak důležité, co je napsané v zákoně, ale jak to bylo doteď. Jsou z toho takové ty obvyklé hádky – ten z města tvrdí, že pozemek je jeho, protože ho má zapsaný v katastru, zatímco místní říká „ale od mého dědečka jsme ho sekali my“. To jsou dva právní koncepty, které na sebe zcela pravidelně narazí, protože jde opravdu o dva rozdílné světy. A samozřejmě je zde ještě zcela praktická rovina. Lidé, kteří nově přicházejí na vesnici, bývají totiž alternativci. Jejich sebepojetí je založené na vymezování se vůči většinovému světu. Mají představu nějaké své osobní kultury, všechno chtějí mít trochu jinak než většinová společnost.

 

Existuje nějaký mezník, po jehož překročení se lidé vracejí zpátky do města?
Zkusím to popsat třeba na příkladu zaměstnání. Něco začnete dělat a můžete to dělat pět, někdy deset let. Pak ale začnete chtít změnu nebo vás k ní donutí vnější okolnosti. To je nejčastější chvíle, kdy jsou lidé, o kterých hovoříme, hozeni zpět do města. Pro venkovské prostředí jsou totiž většinou překvalifikovaní a uplatnění obvykle najdou nejblíže v krajském městě a nejčastěji v Praze. Takže se buď odstěhují, nebo zůstanou na venkově bydlet fyzicky, ale jejich mentální život se odehrává v jiném prostředí. Fyzická přítomnost v místě a duchovní přítomnost jsou přitom zcela odlišné věci.

Další věc, pro niž mi připadá toto alternativní stěhování na venkov velmi rizikové, je dnešní nestabilita vztahů. Samozřejmě ve chvíli, kdy si někoho vezmu a někam se s ním stěhuji, mám pocit, že to bude na nějaký neomezený čas, o jehož konci nepřemýšlím. Ale zkušenost říká, že vztahy procházejí krizí téměř jistě a pravidelně, než že by to byla výjimka. Problémy v osobních vztazích se ve venkovském prostředí řeší daleko hůře. Ke krizím zde navíc dochází snadněji, protože zatímco ženská je uvázána k baráku a dětem, tak chlap někde vlaje. To je samozřejmě poměrně velký rizikový faktor. A ve chvíli, kdy se ten vztah rozpadne, nastávají velmi složité situace – už jenom proto, že často jsou to lidé, kteří nemají velké výdělky, takže se ani nemůžou snadno rozstěhovat…

 

Tedy to je takový komplex problémů – vztahy, finance, fyzické nepohodlí a do toho ještě život v malé komunitě.
Myslím, že fyzické nepohodlí je ještě to nejmenší. S tím ti lidé počítají, bývají obvykle nějak romanticky švihlí a navíc jsou často poměrně schopní, takže se z toho rychle vyhrabou. Ale co je opravdu velký problém – ti lidé tam většinou nenajdou společnost. Samozřejmě, v tom regionu – v okruhu nějakých dvaceti třiceti kilometrů – se vždycky najdou lidé podobně orientovaní, z nichž mnozí také přišli z města.


Venkov, pokud si ho definujeme jako uzavřené, komunitní a do značné míry soběstačné společenství, už zahynul dávno a postupně se mění ve vilovou čtvrť, odkud je to do města o něco dál.
Je jich třeba pět nebo deset, ale to by v zásadě ke spokojenému životu stačilo. Jakýmsi záhadným pravidlem však je, že se všichni dříve nebo později nějak rozhádají. Což mi na tom vždycky přijde největší škoda.

 

Proč myslíte, že tam bývá spřízněných lidí tak málo?
Ono tam je obecně málo lidí. Kdybyste v Praze náhodně vybral vzorek patnácti tisíc lidí – tolik jich tak v tom regionu bývá – tak těch, kteří vám budou názorově blízcí, bude také velmi omezený počet. A navíc na venkově skutečně do jisté míry funguje negativní výběr – ti schopnější a talentovanější odcházejí.

 

Za jakých okolností se může lidem z města podařit začlenění do místní komunity? Je to vůbec možné?
Tradičně úspěšným modelem je přiženění či přivdání se. To je způsob, který venkovská komunita bere jako přirozený a obvykle začne časem brát toho člověka jako svého. Pak může uspět ten, kdo je jaksi obyčejnější – vydrží v montérkách se stále stejnými řečmi a nijak nevyčnívá. Sice bude dlouho braný jako „ten novej“, ale dá se říct, že splyne. Problém je, že naprostá většina mladých intelektuálů, kteří se stěhují na venkov, opravdu takhle nevypadá a takhle žít nechce. A jelikož obvykle neoplývají zrovna velkou empatií vůči tomuto prostředí, je náraz a konflikt skoro jistý.

 

Teď se bavíme, jako by venkov byl zcela jednolitý. Rozdíly mezi jednotlivými regiony jsou ale velké.
Opět připomenu Bohuslava Blažka, který říkal, že neexistuje jeden český venkov, ale že venkovů je spousta. Uznávám, že to je velmi přesné. Určitě je velký rozdíl mezi českým a moravským venkovem. Ale myslím, že pro příchozí z města to je těžké všude, jenom pokaždé z jiného důvodu. Když se přestěhujete někam na Frýdlantsko, je to těžké proto, že tam je komunita naprosto rozvrácená a s většinou lidí se nedá komunikovat vůbec. Na druhou stranu tam bývá takové undergroundové podhoubí, co tam v nějaké podobě zůstalo ještě ze sedmdesátých a osmdesátých let – to jsou lidé, kteří udržují na dálku, přes dvě tři vesnice nějaké vztahy, a tak nějak o sobě vědí. Ale vlastně se nedá říci, že by tam nějaká societa vůbec existovala. Na jižní Moravě oproti tomu vesnické komunity fungují velice dobře, jenže o to větší je tlak na nově příchozí. Tam se buď musíte přizpůsobit, nebo máte problém, protože místní vás mezi sebe jinak nevezmou. Takové přizpůsobení je samozřejmě pro městské alternativce těžké – chodit do hospody, na fotbal, na myslivecký bál… Když to nedělají, mají smůlu. Při všech těch odlišnostech našich venkovů a těch, co se na venkov stěhují, je až zarážející, jak jsou ty příběhy podobné.

 

Co si má tedy počít člověk, který by chtěl být blíž krajině, nechce už bydlet někde ve městě v bytě a chtěl by každé ráno vidět východ slunce nad lesem?
Nepopírám, že východ slunce je fajn. A určitě není špatné si na pár let venkovský život zkusit. Zvlášť když jsou děti malé, je dobré si třeba nějakou chalupu pronajmout, ale nechat si přitom otevřenou cestu zpátky. Rozhodně velká hloupost je, když věnuji všechny prostředky na koupi nějaké ruiny, kterou pak deset let opravuji a nakonec zjistím, že tam vlastně žít nemůžu. Což je bohužel model velice obvyklý. Většina mladých idealistů se pokouší o příliš mnoho věcí najednou – opravovat tu ruinu, vychovávat děti, vydělávat peníze, udržovat si přitom nějaký intelektuální život a k tomu ještě ovlivňovat okolí, které chtějí napravovat, protože se jim samozřejmě nelíbí.

 

Takže říkáte, že krása krajiny nás v takovou chvíli nezachrání…
Říkám znovu, o krajinu tu vůbec nejde. Leckdy v ní jako městský člověk trávíte reálně více času než ti, co žijí na venkově. A máte pro ni větší cit, protože se tím vůbec mentálně zabýváte. To oni nemají zapotřebí, nejsou už na krajině nijak materiálně závislí – ve vesnici, kde žije čtyři sta lidí, se jich dnes zemědělstvím živí nanejvýš deset. A ani nemají potřebu krajině nijak rozumět – snaží se ji přeprat a něco do ní nasypat. Zemědělství je dnes, až na naprosté výjimky, průmyslová výroba. O krajině a přírodě si dnes popovídáte ještě možná s nějakým myslivcem, ti jsou jedni z mála, kdo do krajiny opravdu chodí.

 

Může být dobrovolná skromnost nadějí pro venkov?
S dobrovolnou skromností je problém, který se dobře ukázal u lidí, které na začátku devadesátých let popisovala Hana Librová ve své slavné knížce Pestří a zelení. Ukázalo se totiž, že tento model je generačně nepřenosný – mnohé z dětí, které v něm vyrůstaly, jej v dospělosti odmítly a žijí dnes někde ve městě jako většina jejich vrstevníků. Pro dobrovolnou skromnost se každá nukleární rodina rozhoduje znovu a nezdá se, že by podobných lidí přibývalo. Jejich množství je v podstatě zanedbatelné.

 

Není na vině i stát, který přes všechny proklamace venkov nepodporuje vhodným způsobem? Že třeba pro lidi, kteří by se chtěli zabývat ekozemědělstvím, nevytváří lepší podmínky?
Rozhodně není pochyb, že státní podpora je v tomto ohledu nedostatečná a špatně směřovaná. Četl jsem v jedné reportáži Šárky Dittrichové, která se touto problematikou detailně zabývá, že při všech řečech o biozemědělství je v téhle republice jen asi dvacet farem, které reálně něco vyrábějí. Ale s některými trendy ani sebelepší státní politika nic neudělá. Podívejme se třeba na Francii, která si na svůj venkov velmi potrpí a cpe do něj neskutečné prachy. Každá venkovská kancelář v poslední vesnici je vybavená všemožnou technikou a úřady jsou krásně opravené. Nebyla tam přerušena tradice jako u nás, zemědělství je štědře podporované, stejně jako různé komunitní projekty… Ale i při tom kontrastu s českým venkovem, který zrovna podporovaný není, i daňově je na tom zle, jsou tam úplně ty samé sociální fenomény! Dnes tam dožívá generace padesátníků, šedesátníků, kteří jsou ochotni pracovat v zemědělství, ale mladí lidé utekli stejně jako u nás. Vždycky farmář říká: „No, já mám dva syny, ale ti mi řekli rovnou, že ke kravám je nikdo nedostane.“

 

Domy tam ovšem dodnes stavějí hezké…
Byl jsem ve Francii jen krátce, ale překvapilo mě, že jsem tam nenarazil na jediný nevkusný dům. Jednou jsme bydleli u starosty, který si postavil dům z betonových tvárnic. Ale on si ho postavil, protože tam jsou kamenné domy, aby tam zapadal. Na naše poměry to vlastně byla velmi kultivovaná záležitost. A celá vesnice říkala: „Viděli jste dům starosty, ten kýč?“ U nás se hezké domy stavěly na venkově ještě v třicátých letech. Mají rozumné proporce, vlastně jsou hezké. Myslím, že největší přelom nastal v sedmdesátých letech. A není to pouze záležitost venkova, je to obecně ztráta vkusu, s kterou se nedá nic dělat – jestliže se dnes ty podnikatelské vilky líbí, a holt líbí, tak není žádná síla, která by zařídila, aby se nestavěly.

 

V Anglii ale mají ve venkovských oblastech pravidla, jaké mají mít nové domy půdorysy nebo jaké se při stavbě mohou používat materiály.
Ale to jsou společenská pravidla, která si lidé přes parlament stanovují de facto sami. Tady není žádná síla, která by to stanovila, protože tady není dostatečně velká skupina lidí, která rozliší hnusný dům od hezkého. Proto tu máme pravidla, která umožňují vznik hnusných domů – takový je celospolečenský konsensus. A nemá smysl nařizovat z nějakého inteligentního centra, že se to má dělat jako ve Švýcarsku, kde když chcete postavit barák, tak ho nejdřív musíte postavit z latí a sousedé ho mohou půl roku připomínkovat, jestli tam takový dům chtějí nebo ne. Tohle pravidlo by u nás nemělo žádný smysl, protože by bylo vnímáno jako společenské násilí. Takže bohužel nám nezbývá nic jiného, než projít etapou hnusných domů. A mně, popravdě řečeno, víc než hnusné domy vadí hnusný urbanismus. Nehezký barák se v zásadě dá vždycky přestavět. Ale s nově navrženou čtvrtí, která nemá žádné náměstí a vypadá jak kobercový nálet, ani za dalších sto let nic neuděláte, to bude pořád stejné. Zatímco Hanspaulka nebo Střešovice, anebo dokonce Zvírotice – poslední vesnice, která byla u nás postavená na zelené louce v padesátých letech – jsou příkladem dobrého urbanismu, bohužel to, co děláme dnes, je špatný urbanismus. A to je daleko větší zločin, než že si někdo postaví modrou střechu nebo dům s verandičkou a dórskými sloupy. Protože plastová okna vyměníte za jeden víkend, ale co se zprasenou čtvrtí?

 

Co nám tedy dnes vesnická kultura může dát, když se ztratil vztah ke krajině a estetický smysl tam vymizel stejně jako ve městě?
Je tu jedna věc, kterou jsme zapomněli a kterou venkovští lidé mají zcela přirozeně. Schopnost vystačit si s omezenými ekonomickými prostředky. Takže velmi dobře zvládají strategie vyžití s málem: jak to obejít, přizpůsobit se, jak se sdružit, aby přežili nějakým přijatelným způsobem. To byla vždy velká komparativní výhoda venkova. Přes všechny vzájemné nenávisti lidé na všech venkovech, které jsem viděl, toto ovládají. Oni si o sobě můžou myslet cokoli, ale vždycky se nějak domluví. Budou jezdit těmi sdrátovanými škodovkami, ale jezdí. Samozřejmě tato dovednost začne mizet ve chvíli, kdy zbohatnou. Protože už ji nebudou potřebovat. Na konceptu dobrovolné skromnosti z počátku devadesátých let mi přišlo tehdy legrační, že to, co tam bylo opěvováno jako nový model žití, je pro každou venkovskou babku, které před dvaceti lety umřel manžel, naprostý standard. Co má dělat? Má malý důchod, barák jí padá na hlavu, tak ona ho bude různě podpírat a štelovat a bude loupat ty brambory a vařit je s něčím pořád dokolečka. A bude se v tom snažit žít tak, aby jí to bylo v zásadě příjemné, naplňovat si život nějakou komunikací se sousedkami, aby se nenudila. To je v podstatě strategie dobrovolné skromnosti, kterou ti lidé na venkově praktikovali, sice možná ne dobrovolně, ale praktikovali ji vždy, někteří dodnes. Nejde ale o reflektovanou záležitost. Takže ve chvíli, kdy budou mít první možnost z tohoto typu života uhnout, tak to udělají.

 

Ale přesto asi se zánikem venkova něco ztratíme. Zvláště pro českou společnost a kulturu byl kontrast mezi městem a venkovem vždycky důležitý…
Zánik jakékoliv druhové pestrosti, a v tomto středoevropském prostoru venkov určitou druhovou pestrost představoval, je vždycky ztráta. Ale já nemůžu říci, že bych vývoj venkova viděl jako něco pesimistického. Už jenom proto, že český venkov není dávno nic jiného než tlící mrtvola. Na tom, jak se rozkládá, vzniká něco nového. To je v zásadě optimistická vize. Jenom je dobré se starat, aby to, co vzniká, bylo relativně kultivované. Což se tedy moc nevede.

 

 

11.07.2010 15:06:47
hubertxy
ISSN 1804-929X
Vlastní vyhledávání
Časopis kultury a oddechu
web Tomáše Vícha
Psychotronika a druidismus
Portál o architektuře
Veřejnost, odbornost, komunikace
Umění žít s uměním
Aktuálně ze světa výtvarného umění
Kalendář astronomických snímků dne
Portál italské Mezinárodní Společnosti Biourbanismu - ISB
Poezie
Soukromá škola dramatické tvorby a Metody Jacques Lecoq (Francie)
The California Institute of Earth Art and Architecture
Aktuálně o designu
Anotace různorodé naučné literatury
Architektura země Dogonů
Biotecture, Michael Reynolds
Stránky hledačů poznání
web Igora Chauna
Hanas living factory
Johana Hájková - perokresby
Klub se věnuje ochraně památek  v Praze od r. 1900
web o.s. Za krásnou Olomouc
iniciativa za veřejnou diskusi
deník
literární server
cyklistika, cykloturistika, cestování na kole
Občanské sdružení
Mapa pražských kauz
Zaměřeno na magistrát!
Nový zdroj informací
časopis
blogy na Respektu
Ukrajinský kulturně politický měsíčník s českou mutací
web Stanislava Vašiny
Literární almanach on-line
občanské sdružení
Hmyzáci a jiné šperky z polymeru
TOPlist
free counters
t.vich@seznam.cz, stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one