logonove2-001.jpg

Stará města v nové době

Stará města v nové době - obrázek

Stará města v nové době - obrázek

Martin Horáček

 

 

Vysoké učení technické v Brně, Fakulta stavební, Ústav architektury, Veveří 95, 602 00 Brno

Univerzita Palackého v Olomouci, Pedagogická fakulta, Katedra výtvarné výchovy, Žižkovo náměstí 5, 771 40 Olomouc

horacek_martin@post.cz

 

 

Abstrakt

Příspěvek upozorňuje na aktuální světovou vlnu intervencí kontrastních modernistických architektonických dominant do starých měst a uvádí příklady z Evropy (Vídeň, Petrohrad, Řím, Athény, Praha aj.). Návazně rekapituluje historický vývoj konstrukce rozdílného chápání „starého“ a „nového“ města v evropském myšlení od 19. století, jakož i osudy starých měst zejména po druhé světové válce. Kriticky hodnotí modernistické koncepce péče o tradiční urbánní struktury, v socialistickém světě a na Západě obdobné a fakticky devastační. Zdůrazňuje civilizační étos přísné památkové ochrany a poukazuje k nejnovějším příznivým mezinárodním trendům (INTBAU Benátská deklarace o zachování památek a míst v 21. století z roku 2007, revidující Benátskou chartu o zachování a restaurování památek a sídel z roku 1964).

 

 

Abstract
Old towns in the new time

The paper draws attention to the actual world wave of interventions of contrast modernistic dominant buildings into old towns, and names examples from Europe (Vienna, St. Petersburg, Rome, Athens, Prague etc.). Then the paper resumes historic evolution of the construction of different comprehension of an „old“ and a „new“ town in the European thinking from the 19th century, as well as the destiny of old towns particularly after the WWII. It critically judges the modernistic concepts of maintainance of the traditional urban fabric, similar in the communist world and in the West, and de facto both wasting. It emphasizes the civilization ethos of the strict monument care and points to the newest positive international tendencies (The INTBAU Venice Declaration on the Conservation of Monuments and Sites in the 21st Century from the year 2007, revisiting The International Charter for the Conservation and Restoration of Monuments and Sites from Venice, 1964).

 

Klíčová slova

Historická města - architektura - modernismus - památková péče - Benátská charta - INTBAU Benátská deklarace

Key words

Historic towns – architecture – modernism – monument care – Venice Charter – INTBAU Venice Declaration

 

 Mnichov

1. Mnichov, Ludwigstrasse

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 I. Novinky ze starého kontinentu

 Na jaře 2005 vyrostly v Mnichově dva skleněné hranoly HighLight Towers (hotel Innside Premium a kanceláře, 123 a 126 m, projekt 2000) amerického architekta německého původu Helmuta Jahna na severním obzoru Ludvíkovy třídy, osy bavorské metropole myšlené královským stavebníkem coby triumfální antiteze bonapartovských Elysejských polí. Silueta panoramatu vyhlídky z arkád Haly vojevůdců, otevírajících se daným směrem z jižního konce třídy, se do té doby nezměnila přesně 153 let, totiž od vztyčení vítězného oblouku, kterým bylo budování třídy završeno [obr. 1].

 


Podobná překvapení očekávají návštěvníka také v dalších staletých metropolích. Hned tři hnízda prosklených věžových domů bují na obvodu historického jádra Vídně - areál Uniqa (od roku 2000, architekti Hans Hollein, Heinz Neumann a Jean Nouvel), Wien Mitte (1999-2007, Ortner & Ortner) a Wien - Europa Mitte (od 2005). Ve staré zástavbě Vídně také probíhá od roku 1976 program magistrátu Vídeňská akce na využití podkroví na podporu především bytových adaptací střešního fondu, který vedl k prakticky totálnímu zničení tamější střešní krajiny (Kniefacz 2003). V Petrohradu připravuje od roku 2006 plynařský gigant Gazprom za spoluúčasti magistrátu výstavbu své centrály v podobě skleněného kukuřičného klasu (396 m, britský ateliér RMJM). Pozemek se nachází přibližně 500 metrů od Smolného kláštera a paláce na okraji historického jádra města, jehož nejvyšší stavbou přes všechno komunistické budování zůstala věž barokní petropavlovské katedrály. Ruští architekti se vesměs od podniku distancovali a občanské iniciativy uspořádaly několik neúspěšných protestních demonstrací (Navasky Siegel 2007). V říjnu 2007 proběhlo internetové hlasování o tom, zda má v Turíně vzniknout miesovský skleněný, 177 m vysoký mrakodrap banky od Renza Piana, na místě vzdáleném 2,4 km od dosavadní dominanty města rozloženého v rovině na úpatí Alp, kupolovité věže Mole Antonelliana z 19. století. Z přibližného počtu sedmi tisíc účastníků ankety bylo pro 47 % a proti 53 %. Naděje odpůrců vkládané do případného lokálního referenda posiluje skutečnost, že se tak v roce 1997 podařilo zabránit demolici neorenesančního nádraží v Bologni a výstavbě nového s dvojicí hranolových věží (architekt Ricardo Bofill) a že podobné akce vedly k alespoň částečné záchraně stávajícího historického panoramatu centra Mnichova a Vídně (Popular Vote 2007, Urban Resistance 2007, Kos - Rapp 2005, Schröer 2004). Také v Praze se řeší otázka výškových limitů staveb na Pankráci (projekt z r. 2001 z ateliéru Richarda Meiera) a v Holešovicích (přibližně 150 m, ateliér CMC architects: Vít Máslo - David Chisholm, 2006). Pokud by mrakodrapy byly postaveny, poznamenají panorama historické části města bezmála jako žižkovský vysílač z osmdesátých let 20. století. Omezení pro výstavbu výškových budov nedávno padla v centru Varšavy a v Paříži plánují politické špičky Francie (prezident Nicolas Sarkozy, starosta Bertrand Delanoë) zrušení hranice 37 m stanovené v roce 1975 po rozčarování z mrakodrapu Montparnasse.

 


 Novými dominantami se chtějí stát také kulturní instituce. V Římě v dubnu 2006 slavnostně otevřeli nové muzeum pro oltář Ara Pacis, hranolovou kompozici ze skla, oceli, bílých betonových a travertinových stěn od R. Meiera. Jde snad o vůbec první velkou explicitně modernistickou novostavbu v centru Věčného města. Protesty občanů a politiků (Silvio Berlusconi) i některých historiků umění způsobily pouze zdržení výstavby (Bianchi 2006, The Monster of the Month 2006). Ještě monumentálněji působí nové Acropolis Museum na úpatí posvátného athénského pahorku od Američana švýcarského původu Bernarda Tschumiho (2003-08), lichoběžníkový hranol z betonu, skla a mramoru, na pilotech vyzdvižený nad terén mezi zástavbou drobného měřítka na okraji jediné dochované historické městské čtvrti Plaka. Kvůli muzeu bylo demolováno 25 budov včetně jednoho kostela (Salingaros 2004: 151-155, Salingaros 2007). Krabicovitou přístavbou se pyšní madridské muzeum Prado (1999-2007, Rafael Moneo) a minimalistický kvádr má vyrůst ve dvoře vídeňského Uměleckohistorického muzea. V Lipsku byla převýšená, sklem obalená kostka nového Muzea výtvarných umění (Karl Hufnagel - Peter Pütz - Michael Rafaelian, 1997-2008) vsazena naproti barokním kupeckým palácům, vzácně přečkavším ničení druhé světové války a komunistické asanace [obr. 2]. (Podrobněji ke všem případům, včetně obr. dokumentace, Horáček 2008a.) Pokus o pointování panoramatu historického jádra Prahy bublinovitou Národní knihovnou (projekt 2006, Jan Kaplický), podpořený částí kulturní elity (mj. rektor VŠUP), ztroskotal na neochotě politické reprezentace poskytnout potřebné finance (Horáček 2007).

 

Lipsko

2. Lipsko, Muzeum výtvarných umění

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
  
 II. Motivace

 

Co tyto pars pro toto vybrané události spojuje? Ve všech případech současní architekti, pokládaní za významné, navrhují stavby, které z jejich pohledu, z pohledu jejich investorů a z pohledu oné části veřejnosti preferující ideologický a tvarový modernismus představují vhodné řešení úlohy „spojení historického se soudobým“, ať už historického urbánního životního prostředí se soudobým (chápáno modernistickým) artefaktem - budovou, nebo historického vizuálního artefaktu se soudobým (chápáno modernistickým) umělým „životním“ prostředím - muzeem. Nikde nejde o architekturu banální nebo utilitární a nikde se neusiluje na úkor esteticky působivého řešení o úsporu volbou levného architekta nebo levných materiálů a technologií.

 


 Je třeba dále zdůraznit, že v žádném z případů není komerční motivace, tj. finanční zisk, ke stavbě v objemu a detailu kontrastním vůči okolí primární. U některých jde ostatně o objekty s výlučně deklarovanou kulturní funkcí, budované za peníze z veřejných rozpočtů. Soukromé záměry vycházejí od investorů kapitálově natolik silných, že by pro ně nebylo problémem stavbu tvarovat jinak (holešovický developer J&T například připouští výšku od 42 do 22 podlaží, jinými slovy, i poloviční výška by pro něj stále zůstala přitažlivou a výnosnou). Nehledě na to, že například v Mnichově, Petrohradu nebo Praze jsou předmětné pozemky dostatečně rozsáhlé na to, aby i maximální požadovanou kapacitu zvládly uspokojit při odlišném, totiž horizontálním rozložení hmot.

 


 Jmenované stavby představují záměrnou a intelektuálně relativně náročnou reakci na místo svého situování a zároveň toto místo bylo voleno již s předběžnou vizí realizovaného záměru. Představa, že by mohly stát jinde, je sice teoreticky možná, fakticky by však přesun zničil mnoho z jejich působivosti. Za co je tedy jejich stvořitelé a obhájci pokládají především? R. Meier to řekl za všechny, když vysvětloval svůj návrh pro Řím: „Domnívám se, že Ara Pacis symbolizuje něco v životě v Římě směřujícího do 21. století. ... Je nesmírně důležité, aby se Řím nestal muzeem. Neměl by mít jen bohatou historii, nýbrž také současný život.“ (Bianchi 2006)

 


Jde o symboly. Symboly vztahující se k jedné z nejzákladnějších emocí, totiž ke strachu. Meier nebo Tschumi, římský, vídeňský nebo mnichovský starosta, řecký ministr kultury či rektor pražské VŠUP se bojí, že by města, v nichž žijí a pracují a v nichž žili a pracovali desítky generací lidí před nimi, mohla působit, jakoby se neměnila. Zdůrazňuji slova „působit“ a „jakoby“, poněvadž každé sídlo se ve skutečnosti mění neustále, každý den, v drobném měřítku, což každý ví. Avšak mikrostrukturální inovace jako permanentní obměny obchodních výkladů, přesuny drobné architektury, roční životní cyklus zeleně či renovace fasádních povrchů nebo sítí jsou vnímány jako samozřejmost a v myslích jmenovaných osob se zřejmě již přesunuly pod kategorii statických obrazů. Statika a neměnnost budí strach. Strach, že ve městě, jež působí staticky, se nebude lidem dobře žít, a zároveň strach, že takto působící město se vylidní a zanikne.

 


 Tak se nové dominanty stávají projevem upřímné péče o dochovanou urbánní strukturu a její obyvatele. Můžeme dokonce říci, že jde o projev památkové péče sui generis. Vzpomenutí politikové, architekti a kulturní exponenti nepochybně vnímají hodnoty historické architektury ve svých městech a hlasitě by protestovali, kdyby chtěl někdo zbořit Akropolis, Pražský hrad nebo Koloseum. Jak by se ale zachovali, kdyby je někdo opravdu zbořil? Podpořili by výstavbu repliky, nebo by hájili novotvar?

 


 Obě varianty si mnohá evropská města vyzkoušela po druhé světové válce, a to lokálně v krajních polohách a obecně v různě odstíněných kompromisech. Kompromis bývá v liberální společnosti považován za nejrozumnější řešení každého sporu. Tak se mohou Meier, Tschumi nebo Kaplický a jejich obhájci a mecenáši pokládat nejen za lidi zodpovědné, nýbrž i za rozumné. Staré město nechtějí utratit - chtějí je operovat a nastavovat protézami, aby zůstalo vitální.

 


 Jak dlouho ale taková léčba může trvat? Několik málo zodpovědných zásahů rozumných lidí toho druhu postačí k tomu, aby se staré město proměnilo na nesouvislou vzpomínku na sebe sama. Metaforicky řečeno, z popisně realistického obrazu plného pečlivě prokreslených anekdotických detailů se změní v obraz impresionistický, působící snad z povzdálí svými povšechnými konturami podobně jako obraz realistický, zblízka však matoucí rozostřenou změtí nespojitých barevných skvrn. 

 Petrohrad

3. Petrohrad, dnešní Rossiho ulice, 1828 - 39

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

III. Idea „starého města“

 

 Představa o rozdílu „starého“ a „nového“ města se v mysli západního člověka ustálila poměrně nedávno, až v souvislosti s masovou výstavbou velkých monotónních obytných a industriálních předměstí v 19. století, která se - bez ohledu na použité historizující tvarosloví - nápadně odlišovala od relativně malého staršího jádra, zpravidla uzavřeného uvnitř hradeb nebo dopravního okruhu kopírujícího někdejší hradební linii. Tento rozdíl nebyl pouze vizuální, nýbrž i akustický (trhovecký hluk starých náměstí versus dopravní rachot nových náměstí - křižovatek) nebo prostorově-pohybový (křivolaké ulice nutí k pomalejšímu tempu přesunu než úsečky v šachovnicové uliční síti). Důležitý byl rovněž rozdíl v komfortu bydlení: domy v nových čtvrtích zpravidla obsahovaly moderní hygienické vymoženosti, anebo sem bylo přinejmenším z majetkoprávních, technických a finančních hledisek snadnější tyto novinky průběžně zavádět. Staré město začalo být vnímáno jako reziduum z jiné doby, jako něco, co svou jinakostí vytváří problém, který je nutné řešit. Již v průběhu 19. století se vyhranily dva základní názory a metody:

 

(1) Stará města jako celek nejsou hodnotná, hodnotu mají pouze vybrané solitérní, zpravidla monumentální stavby - radnice, panovnické rezidence, hojně navštěvované kostely, pomníky. Tato hodnota je chápána jako směs pozitivně vnímaných významů estetických, historických (vzpomínka na významné události) či patrioticko-nacionalistických, případ od případu v různém poměru. Nemá význam zachovávat cokoli jiného, tj. např. běžnou obytnou zástavbu, nevyužívané kostely nebo kláštery, uliční síť nebo panorama. Hodnotné solitéry lze oprostit od jejich stávajícího okolí a včlenit do nových architektonicko-urbanistických celků, kvalitnějších z dopravního, hygienického i estetického hlediska. Liberálními městskými správami byla v podstatě adoptována rétorika radikálního urbanistického gesta uplatňovaná dříve panovníky při přestavbách rezidenčních měst, a to rovněž po formální stránce (rovné široké ulice, pravidelný půdorys, monumentální stavby a pomníky situované jako pohledová ohniska v osách). Politicky byly plošné přestavby starých měst svými organizátory vykládány jako modernizace a symbol toho, že liberální režim, respektive konstituční monarchie, lépe pečuje o veřejné blaho než někdejší církevní, případně aristokratičtí absolutisté. Úspěšnost asanací se v neposlední řadě měřila a zdůvodňovala číselně: kolik peněz se „proinvestovalo“, kolik nových bytů a pracovních míst vzniklo atd.

 


Tímto způsobem se ještě v 19. století přestavuje Paříž, centrum Vídně, Prahy nebo Brna nebo také okolí katedrály v Kolíně nad Rýnem, zde na dopravní uzel: cestující, kterého nový železný most přes řeku přiveze na jedno z největších německých nádraží, má být po východu z nádražní haly bezprostředně ohromen kolosální katedrálou – pomníkem, oproštěnou od veškeré přiléhající zástavby, aby dojem nebyl ničím umenšen. S využitím starého artefaktu se tak vytvoří nový obraz, vyvolají se nové pocity, jen vzdáleně příbuzné pocitům diváků předchozích generací. V tomto pojetí je staré město analyticky rozloženo na části a po vyřazení těch domněle nehodnotných jsou pozůstalé reinterpretovány. Selekce a reinterpretace se svádí na abstraktní činitele (dobová potřeba, duch doby) a poukazuje se k přirozenosti a všeobecné platnosti těchto principů v minulosti, tj. přibližně do osvícenství 18. století, kdy vesměs nebyl dualismus staré město – nové město tematizován a polarizován.  

 

(2) Stará města jsou hodnotná jako celek a měla by být striktně konzervována. Představují ucelené jednotné dílo, komplexní vynikající výkon tvořivosti talentovaných jednotlivců ve spolupráci s kolektivem anonymních příslušníků dotyčného národa. Nejsou zcela kompatibilní s požadavky většinové moderní společnosti (rychlá doprava, komfort bydlení), nicméně je možné pomocí drobné pravidelné údržby zajistit jejich další trvání. Pokud se v nich mají uskutečnit rozsáhlejší opravy nebo novostavby, musí být stylově konformní s převažující okolní zástavbou. Explicitně soudobý novotvar není žádoucí. Takové město se pokládá za svého druhu muzeální exponát, jehož údržba má probíhat zhruba jako údržba obrazu. Pokud byl někdy dříve poškozen (novostavbou s cizorodým tvaroslovím, proporčně a materiálově nevhodnou dominantou, např. industriální), je třeba zajistit nápravu, buď formou retuše (přefasádování ve vhodném stylu, snížení výšky apod.), nebo celkovým odstraněním závady, tj. demolicí objektu a jeho náhradou – replikou staršího stavu či adekvátně historizující novostavbou.

 


Zapomíná se nezřídka, že druhé pojetí se zrodilo již v první polovině 19. století a má ještě hlubší kořeny zejména v trvale ambivalentním postoji křesťanské civilizace k pozůstatkům antického a anticko-křesťanského Říma, Jeruzaléma a zčásti Konstantinopole, považovaných za města výjimečná, svým způsobem „věčná“, vytržená z časového režimu pozemského světa. Novostavby v těchto městech představovaly vždy originální směs historismu s častým užitím spolií a avantgardních výbojů, včetně třeba borrominiovského radikálního baroka v papežské metropoli.

 


Bavorský král Ludvík I. (1825–48) hledal analogicky „historické město“, které by bylo hodno muzealizace, na svém panství v německém světě a nalezl je v Norimberku. Prostřednictvím milovníka a znalce gotiky, architekta Karla Heideloffa, jmenovaného roku 1837 norimberským konzervátorem středověkých uměleckých a stavebních památek, se snažil dosáhnout zachování „typu města Norimberka“, charakteristického vizuálního programu odvozeného Heideloffem z dochovaných objektů z pozdního středověku 15. a 16. století, doby největšího ekonomického i uměleckého rozmachu města (Götz 1986 a, b). V precizně formulovaném „alt teutsch“ výtvarném jazyce měly být prováděny veškeré rekonstrukce a novostavby. „Nadčasovost“ se v tomto případě neváže k nebesům, evangeliu, stopám pozemského pobytu světců, vizualizaci Nebeského Jeruzaléma nebo vzorové krásy antických sloupových řádů, nýbrž především k transcendentálně mystickým kvalitám příznačně oceňovaným retrospektivním neoabsolutistou, jako byly „národ“ či „světská vláda z vůle Páně“ (Norimberk patřil mezi nejvýznamnější německá říšská města s císařskou falcí), a současně k hodnotám ryze estetickým (malebnost, jednotný vzhled, originalita a působení gotického stylového detailu, inspirativní kvalita dobového řemesla).

 


Moderním protipólem Norimberka se po urbanisticko-architektonické stránce stal Mnichov se svými přímočarými reprezentativními čtvrtěmi a antikizujícími dominantami, ale i ten se podle králových plánů proměnil v obří muzeum, kde se špičkové výkony západního umění a vzdělanosti (obrazy, sochy, knihy, repliky staveb) prezentují přenesené „v expozici“, na rozdíl od Norimberka, pojatého jako patriotické muzeum „na místě“. Podobně jako Ludvík I. další mocný neoabsolutista car Nikolaj I. (1825–55) rozlišoval mezi moderním západním Petrohradem a staroslavnou ruskou Moskvou a v tomto duchu reguloval své stavební aktivity: v Petrohradu a okolí vznikaly paláce v neoklasicistním, neobarokním a neogotickém stylu, v Moskvě pak v nově vyvinutém stylu staroruském (Kiričenko 1986) [obr. 3, 4].

 


Lokálně patriotický zájem o specifika krásy jednotlivých měst se od počátku spojuje s odporem proti rušivým novotvarům, jako třeba v Praze, kde pražští měšťané v letech 1834-41 průběžně protestují proti guberniem prosazované stavbě nové radnice na Staroměstském náměstí, jejíž strohá architektura je pokládána za „nicotnou, vandalskou, bezcharakterní“ atd. s poukazem na hrozbu znehodnocení „malebného, krásného“ náměstí (Pavel 1975: 190-193). Schopnost rozlišit biedermeierovou gotiku návrhu architekta Pietra Nobileho od pražské gotiky 14. a 15. století (původní Staroměstská radnice, Týnský chrám), jakož i schopnost uvědomit si kompoziční a proporční nesourodost novostavby s okolními budovami a rozvrhem náměstí svědčí o pokročilém analytickém nadání tehdejšího diváka, jistě zbystřeném nejméně staletou tradicí oblíbených krajinomaleb, budování krajinářských parků a romantických rozborů krajinných krás. Obdivný a zároveň ochranářský postoj měšťanského stavu ke starým městům se v 19. století zároveň internacionalizuje, například když anglický literát a umělecký kritik John Ruskin opěvuje krásu Benátek a zdůrazňuje sociálně identifikační význam dochovaných starých měst jako tmelících prvků společnosti napříč časem a prostorem, v duchu (pozvolna sekularizované) náboženské představy permanentního společenství živých, mrtvých a nenarozených a příslušníků jednoho národa i všech národů navzájem.

 

 

Moskva

4. Moskva, Velký kremelský palác, 1838-49

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

IV. Situace po druhé světové válce

 

Jak bylo řečeno, mezi oběma popsanými póly existují různé kompromisní polohy, k nimž lze přiřadit i zmíněné aktuální kauzy. Neberou se v úvahu extrémy jako ponechání starých měst bez jakéhokoli, i udržovacího zásahu, které by vedlo k pozvolnému rozpadu (v hyperbolickém dotažení pojetí vyzdvihujícího tzv. cenu stáří), nebo naopak totální asanace (navrhovaná některými protagonisty meziválečné avantgardy).

 


Plošné devastace druhé světové války změnily stav po stránce kvantitativního zastoupení starých měst, nevedly však k vynálezu nějakého podstatně nového modu vivendi. Situace se nicméně radikalizovala, a to oboustranně: stesk nad ohromnými ztrátami celých měst zejména v Polsku a Německu, do té doby díky konzervativním regulacím výtečně dochovaných ve svém „typickém obrazu“ po vzoru ludvíkovského Norimberka, vedl k historizující nostalgii a touze po výstavbě replik. Na druhou stranu, jiná část veřejnosti, levicově i pravicově politicky orientovaná, viděla v těchto devastacích šanci „začít znovu a lépe“. Hranice mezi starým a novým se časově posunula do let druhé světové války: „staré“ bylo zatíženo morální vinou a ztotožněno s totalitou či kolaborantstvím. Navzdory nacionalisticko-patriotickým rekonstrukcím některých městských jader (Varšava, Gdaňsk, Rothenburg) [obr. 5] se z ideologických i praktických důvodů daleko více rozšířilo pojetí druhé. Krabicovitá řádková nebo schematická uliční výstavba na zplanýrovaných pozemcích byla rychlejší, levnější a mnohem méně náročná na řemeslnou dokonalost provedení než důsledná obnova historických budov.

 


Pokud snad bytová nouze v Německu a Polsku částečně obhajuje rychlé řešení a omlouvá skromné umělecké kvality nových měst (takže odtud nelze přímočaře usuzovat na slabost modernistické architektury a urbanismu vůbec), pak nelze tytéž argumenty použít při posuzování výstavby v zemích plošným bombardováním málo dotknutých. Instrumentální vztah komunismu k minulosti se zřetelně projevil v postoji režimních exponentů a architektů ke starým městům v Československu. V roce 1950 vláda vymezila kategorii městských památkových rezervací a zahrnula do ní jádra přibližně dvou desítek českých a moravských měst. Avšak stavební fond přenechaný kolektivní zodpovědnosti byl fakticky vystaven nejprve chátrání a posléze demolicím. Krátká etapa nacionalisticky motivovaných tzv. památkových asanací zejména pohraničních měst, spojená s architekturou socialistického realismu, odezněla rychle a s diskutabilními výsledky. V souvislosti s oficiálně podpořeným stylovým návratem k modernistickému avantgardismu se přestali někteří jeho bývalí prvorepublikoví protagonisté tajit se svým odporem k památkové péči, hovořili o vědeckém vyhodnocování a třídění staré zástavby a odsoudili „esteticko-charitativní názor“ (Jaroslav Rössler, 1954, cit. podle Hlobil 1985: 33-34). Od poloviny 50. let tito architekti paradoxně vytlačují historiky umění z vlivných pozic v památkářských kruzích a zároveň prosazují tzv. „urbanistickou koncepci ochrany historického města“. Hovoří se o „regeneracích“ a myslí se tím začlenění městského jádra do celoměstského organismu podle teorie zónování. Podle Bohuslava Fuchse se staré město má stát dialektickou protiváhou nových čtvrtí, jež „dnešnímu člověku“ nabídne „po práci ... místa klidu, místa kulturní potěchy, místa pro osobní záliby“ (cit. podle Hlobil 1985: 50), a myslel též na zahraniční turistický ruch (Fuchs 1969: XXIV). Klíčové mělo být městské prostředí, nikoli dochované jednotlivé budovy či detaily. Znamenalo to, že například vybydlený blok obytných domů mohl uvolnit místo pro novostavbu jiné požadované funkce, která měla dodržet uliční čáru a výškovou linii, tvarosloví však mohlo a mělo být „soudobé“, tj. nehistorizující. Sám Fuchs, který se od konce 50. let profiloval jako autorita v dané oblasti, svou představu uskutečnil v podobě obchodního domu Dyje na náměstí ve Znojmě (1969-70) [obr. 6].

 


Novostavby toho druhu situované do exponovaných prostor starých měst s úmyslem udržet jejich význam coby správních a kulturních center, odhalily nefunkčnost urbanistické metody chápané jako kompromisní východisko z deklarovaného rozporu „nového“ a „starého“. Nepřesvědčivé teoretizování nakonec nedospělo k formulaci závazných pravidel zacházení se starými městy, jež byla ad hoc přestavována nebo destruována podle libovůle lokálních honorací. V 80. letech se devastovaná stará města stala předmětem polodisidentského zájmu českých stoupenců postmoderny, kteří alespoň formou kresebných, více méně historizujících projektů alternativních rekonstrukcí protestovali proti jejich zániku (Fragner 1995).

 


Regenerace analogické těm socialistickým se hromadně praktikovaly též na Západě. Ve Spolkové republice Německo bylo „vinou ... nového strukturování historických jader zejména ve smyslu moderních funkcí City ... dodnes demolováno více historických budov a historicky cenných stavebních skupin než během celé války,“ konstatoval již v roce 1975 August Gebeßler (Gebeßler 1975: 221). Postmoderní hnutí zde starým městům pomohlo v tom směru, že je začalo obnoveně chápat nikoli jako protikladnou strukturu, nýbrž coby inspirační zdroj, a to jak v architektonickém detailu, tak v urbanistické koncepci (uliční síť s jasně vymezeným městským interiérem oproti volné zástavbě). Nově se dočkaly svého zhodnocení budovy z druhé poloviny 19. století, jejichž plastické historizující fasády byly ještě v 60. letech z ideologických důvodů purizovány dokonce za příspěvky z veřejných peněz (Západní Berlín, Vídeň – Kniefacz 2003: 87-88). Kontrastní vertikální deskové stavby, nedávno vsazené do staré zástavby s cílem vytvořit nové dominanty, byly odsouzeny.

 


Vedle toho však stejná města od 70. let zažívají jakousi druhou vlnu regenerací v podobě vkládání objemově přiměřenějších solitérů, provedených nicméně v explicitně avantgardistickém stylu s cílem manifestovat futuristické vize. Jako v socialistických zemích (kde ovšem stylový vývoj stagnuje), také zde jde zejména o stavby významných veřejných správních a kulturních institucí, budované s nemalým nákladem a s očekáváním společenské popularity. Za symptomatické dílo lze v tomto směru považovat pařížské Centre Pompidou (1971-77).

 


Postmoderna se svými zjednodušenými a „ironicky“ přehodnocenými tradicionálními tvary a „hravou“ barevností v 90. letech pronikla rovněž do center českých a slovenských měst. Vyplnila proluky a zámkovou dlažbou s katalogovým mobiliářem udala stylový ráz překotně budovaným pěším zónám. Tam, kde ještě na sklonku normalizace hrozila pseudoregenerace formou výstavby panelového sídliště na místě odstraněné staré zástavby, proběhla obnova uliční sítě a výstavba budov evokujících sedlovými nebo mansardovými střechami, zubatými balkónky a pastelovým nátěrem stav před destrukcí, a v tomto směru uspokojujících povrchního diváka [obr. 7].

 


Postmoderní lekce byla nesmírně užitečná: ukázala, jak důležité je stylové tvarosloví, což modernisté verbálně (nikoli fakticky) popírali, když své programy a teorie budovali na odlišných pojmech než „stylový“ historismus, totiž na pojmech prostor, objem atd. Zatímco architekti pozdní moderny chtěli chránit „staré“ v objemu nebo funkci (obchodní dům na místě tržiště), postmodernisté navrhovali doslovnější evokace předmodernistické tradice - sedlové střechy, obdélná okna, sloupy. Dálkové pohledy tak byly celkově zachovány (jako ostatně u někdejších urbanistických regenerací), bezprostřední setkání ale odhalilo nápodobu s nesourodými materiály, barvami, proporcemi a detaily. Postmodernistické regenerace historických center Kladna, Přerova, Žiliny, Moskvy nebo Vratislavi mají s předbolševickým stavem těchto lokalit málo společného, poněvadž však adaptovaly vybrané psychologicky a provozně efektivní historické formy v intencích návrhů Camilla Sitteho či Roberta Venturiho, působí humánněji a kompatibilněji se starými městy než modernistické regenerace, plánované v ateliérech corbusierovsky z výšky pomocí půdorysů a objemových modelů a nezohledňující normální, blízký pohled uživatele – kolemjdoucího z ulice. Pokud bychom ale měli takové realizace přiřadit k některému ze dvou základních typů postoje ke starým městům vymezených výše, pak se ukazuje, že patří obecně spíše k prvnímu typu. Skutečně efektivní péče o urbanistickou památku je možná jen jediným, a sice druhým způsobem: konzervovat autentické a replikou nebo novotvarem ve všech ohledech (měřítko, materiál, barva, stylové ladění, detail) vycházejícím z lokálních specifik doplnit chybějící místa celku. Kompromis neexistuje.

 

Rothenburg ob der Tauber

5. Rothenburg ob der Tauber z věže radnice

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
       
V. Modernismus a stará města

 Sto let se architektoničtí modernisté pokoušejí svět a sebe samotné oklamat: sto let se neúspěšně snaží své umělecké vyznání skloubit s existencí velkých starých měst. Odhlédnuto od automobilů, které lze vnímat jako pomíjivé mobilní objekty, kolik zůstalo ulic v takzvaných starých městech, kde nelze narazit na velký skleněný, kovový nebo betonový novotvar? Jak je možné, že tento novotvar vždy udeří do očí, kdežto sousedství i měřítkově nevyvážené dvojice gotického kostela s barokní farou nás neznepokojuje?

 


 Všechny modernistické stylové mutace selhaly, pokud se pokusily harmonicky dotvořit stará města. Není třeba opakovat poukazy na materiálový, formální a kompoziční nesoulad většinové antikizující zástavby evropských starých měst s modernistickým jazykem. Více se vnucuje otázka, proč ještě dnes stále tolik lidí věří v možnost, ba nezbytnost modernistických regenerací a proč se tolik z nich nejvíc bojí „muzealizace“, kdyby se použilo tradiční tvarosloví při nápravách modernistických škod? Dokonce přední německý soudobý památkář Achim Hubel považuje za „takřka nesnesitelnou představu“, že by se „tím způsobem ze starého města odstranily dějiny“ a vznikl „zdánlivý svět jako v Disney-Landu.“ (Hubel 2006: 290) Jinde se hovoří o nepřípustném „zkrášlování“ atd.

 


 Tyto dva argumenty stojí za analýzu: (1) strach z falšování dějin, (2) strach z toho, že by něco mohlo být krásnější, než nyní je. Absurdita obou těchto obav bije do očí. Ovšem právě konfúzní chápání času a krásy je pro modernismus příznačné. Výtvarný modernismus převzal, snad z hegelovské filozofie, představu o tom, že určité době přináleží určitý jedinečný, dříve neznámý výtvarný slovník. Už v 19. století tak mnozí architekti trpěli frustrací z neexistence originálního „stylu naší doby“ a čekali na něj jako na spásu. Zapomnělo se na logickou nesouměřitelnost obou pojmů: styl každé stavby představuje výsledek kombinace vkusu a konkrétními motivy (politickými, ideologickými atd.) podmíněné volby, tedy výsledek rozhodnutí jednoho nebo několika individuí. „Doba“ nerozhoduje nic, existují jen rozhodnutí konkrétních lidí, různou měrou navzájem ovlivněná. Tvrzení, že secese je jediným adekvátním výrazem období přelomu 19. a 20. století nebo bublinovitá architektura jediným adekvátním „soudobým“ projevem počátku 21. století, představuje účelovou manipulaci. Jestliže je lze pochopit v případě umělců, hledajících pro svůj vkus uplatnění a zakázky, pak zůstává údiv nad tím, kolik intelektuálů, včetně historiků umění a památkářů, této neofilní blamáži uvěřilo a stále věří. Když na konci 19. století povodeň prolomila Karlův most a následně byly zhroucené oblouky obnoveny podle původní podoby – bylo to falšování dějin? Bylo by „pravdivější“ vložení obnažené železné konstrukce nebo ponechání neopraveného torza? 

 


 Strach z krásy je ještě nesmyslnější. Modernisté převrátili evolučně vyvinutou a ustálenou hierarchii architektonických kódů. Aby prosadili svou „novou krásu“ (F. X. Šalda), odvozenou hlavně z industriálního designu, jednoduše označili tu starou za „kýč“ nebo „nevkus“. Tato primitivní záměna vyvolala řetězovou reakci významových zmatení a posunů, které se díky podpoře modernismu ze strany médií a pedagogických tribun rozšířily v populaci. Výsledkem se stalo rozvrácení estetických norem, jejich subjektivismus (a tedy nezávaznost), ironizování (postmoderna) či dokonce stud před samotnou kategorií krásy.

 


 Stará města vytvořili lidé jiného smýšlení. Lidé relativně pomalého životního tempa a zručných rukou, jejichž vkus se řídil vkusem aristokracie a ta měla ve většině případů před očima antické vzory. „Krásné“ tvary, věřilo se, lidem daroval Bůh nebo byly talentovanými autory odvozeny z přírody, což značilo totéž. Stará města vznikala stovky let a s výjimkou antického Říma a raně středověké Konstantinopole počet jejich obyvatel do 18. století málokdy čítal přes sto tisíc. Pro stejný počet obyvatel bylo dimenzováno pražské sídliště Jižní město, smontované za pár roků. 12 000 nynějších obyvatel starobylého německého Rothenburgu by bylo možno umístit do několika Meierových skleněných věží. Mohou takoví autoři navrhovat budovy pro stará města a přitom nepokroutit své tvůrčí krédo? Je to nemožné – a pokusy tzv. kritických regionalistů znovu dokazují, že protézy ve starých městech nemohou mít jinou než důsledně tradicionální formu ve všech ohledech.

 


 Lze pochopit, že arbitrární ztotožnění „pokroku“ s modernistickým tvaroslovím přitahuje mnohé umělce a architekty.  Již několik generací jsou svými modernistickými učiteli vychováváni k tomu, aby „inovovali“, nikoli k tomu, aby vytvářeli krásné a užitečné artefakty. Stará města pak pro ně představují ostrůvky cizí civilizace, papírové draky, proti nimž se cítí být povoláni bojovat, a stejně tak proti jejich ochráncům. Lze také pochopit, proč se téhož argumentu chytají politikové a manažeři, populisticky předstírající pomocí avantgardistických staveb ve starých městech svou pokrokovost morální, jako by pokroková morálka vůbec byla možná. Teroristický útok na World Trade Center v New Yorku navíc vedl k tomu, že část veřejnosti začala obnoveně chápat mrakodrap jako symbol liberálních hodnot západní civilizace, jako symbol pokroku oproti zpátečnictví, na místo pouhého zhmotnění osobního nebo korporativního podnikatelského úspěchu.

 


Odstranění ornamentu z uměleckého tvoření vedlo ke ztrátě citu pro architektonický detail. Stavba musí odlišností měřítka a tvarosloví bít do očí, aby si jí povrchní divák vůbec všiml. Triviální symbolika nového se stává srozumitelnější než zapomenuté významy klasického tektonického jazyka. Uvadající civilizace se v architektuře vrací ke svým předcivilizačním kořenům: mrakodrapy se jako nové menhiry mají tyčit nad zbytky měst, jimž kdysi dominovaly věže a kupole příbytků Božích. Z tohoto pohledu jsou skutečně „pravdivé“.

 

Znojmo

6. Znojmo, historické centrum s obchodním domem Dyje, pohlednice, 90. léta 20. století.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
  
VI. Programy


 
Modernističtí architekti a teoretikové se s existencí starých měst pokusili vyrovnat ve dvou klíčových dokumentech – Athénské chartě (1933) a Benátské chartě (Mezinárodní chartě o zachování a restaurování památek a sídel, 1964). V první se konstatuje, že (čl. 65-70, cit. podle Hrůza – Zajíc 1999: příl. 75) „architektonické hodnoty musejí být uchovány (jednotlivé objekty nebo urbanistické soubory),“ nicméně „používání minulých stavebních slohů – pod estetickými záminkami – při výstavbě nových budov v historickém prostředí má zhoubné následky. Tento postup se nesmí trpět za žádných okolností a v jakékoliv formě, tím spíše nesmí být obnovován.“ Benátská charta konfrontační dikci zjemňuje, když říká (cit. podle Vošahlík 2001: 4): „(čl. 6) Konzervace památky v sobě zahrnuje zachování jejího prostředí a měřítka. Jestliže tradiční prostředí památky existuje, je třeba ho zachovat. Je třeba zamítnout každou novostavbu, každou destrukci a každou úpravu, které by mohly porušit vztahy objemů a barev. ... (čl. 9) V oblasti požadovaných úprav má ... každá práce, jež je uznána za nezbytnou z důvodů estetických nebo technických, ... nést znaky naší doby. ... (čl. 12) Prvky, určené k tomu, aby nahradily chybějící části, se musí včlenit do celku harmonicky, ale zároveň se i odlišovat od původních částí tak, aby restaurování nefalsifikovalo dokument umění a historie. (čl. 13) Doplňky mohou být trpěny, jen pokud respektují všechny části týkající se budovy, její tradiční rámec, rovnováhu kompozice a vztahy s prostředím.“

 


Ostré formulace obou dokumentů zapříčinil zčásti strach z návratu puristické památkové péče, mylně automaticky spojované se záměry stoupenců tradice a historizujících stylů. Vágní požadavky (vztahy objemů a barev, rovnováha kompozice) předpokládají kompromisní řešení. Dogmatičnost vedla od extrému k extrému: podařilo se sice zabránit puristickým restaurátorským fantaziím, stará města však ztratila velký díl svého klíčového znaku, totiž starobylého – nenového – vzhledu.

 


Modernistické omyly vedly k reakci. V lednu 2007 skupina architektů a intelektuálů sdružených v organizaci INTBAU (International Network for Traditional Building, Architecture and Urbanism – Mezinárodní síť pro tradiční výstavbu, architekturu a urbanismus) signovala INTBAU Benátskou deklaraci o zachování památek a míst v 21. století, jež interpretuje a upřesňuje původní Benátskou chartu ve smyslu podpory stylové konformity doplňků v historické struktuře, vycházející z původní skladby. Kritický požadavek „nefalsifikovat“ je respektován s výhradou, že novotvary nemusejí být prvoplánově čitelné, avšak měl by je dokázat identifikovat odborník, například pomocí pečlivé dokumentace (Horáček 2008b).

 


Ukáže budoucnost, zda se tyto požadavky stanou závaznými. Každopádně by se tak plošná památková péče obloukem koncepčně vrátila na počátek, s tím, že prohloubené odborné poznání s dokonalejšími technologiemi nyní lépe uspokojí primární požadavek komplexní ochrany.

 

 Kladno

7. Kladno, ulice Leoše Janáčka, 2007

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

VII. Budoucnost starých měst


 
Starých měst, hodných celkově tohoto označení, stojí zachováno minimum, na prvním místě Benátky. Ve většině případů jde pouze o centra nebo jednotlivé čtvrti. Dokonce též „věčná“ města Řím a Konstantinopol prošla ve 20. století devastačními přestavbami, v případě dnešního Istanbulu zhola utilitárními, v případě Říma o to paradoxnějšími, že jejich cílem bylo obnovení imperiální nádhery pomocí moderního neoklasicismu. V Praze bylo v letech 1890–1940 prakticky zlikvidováno Nové Město a velká část Starého Města, tj. asi polovina dnešní památkové rezervace.

 


Podle stupně zachování vyžadují různá sídla různý stupeň přísnosti ochrany. Každý případ je třeba zvláště posoudit: mnichovská Ludvíkova třída sice pochází teprve z 19. století, leč jako minimálně narušený jedinečný Gesamtkunstwerk doby (co se týče fasád a městského interiéru) vyžaduje ne menší přísnost ochrany než třeba náměstí Sv. Marka v Benátkách. Celky toho druhu jsou muzea – ale i v muzeu, jak známo, může téci teplá voda a svítit počítačová obrazovka [obr. 8]. Obecně přitom architektura od druhé poloviny 19. století, zejména velkoměstská, snese mnohem větší množství vstupů (vzhledem k měřítku, příbuzné typologii a také protomodernistickému urbanistickému schematismu) a avantgardním novotvarům se tu není nutno a priori bránit. Zde se nachází pole pro „komunikaci starého s novým“ a pro experimenty s kompromisy.

 


Bylo mnohokrát vypočítáno, proč je správné stará města chránit. Jde o korálové útesy architektury, neuvěřitelně bohatou zásobnici tvarů a pro zdraví prospěšných zážitků. K tomu přistupují argumenty sociální, historické, pedagogické a snad také morálně-náboženské, chápeme-li stará města jako krásné výtvory, jež ukazují světlou stránku jejich tvůrců, stavebníků, umělců a řemeslníků, vyvažující viny v jejich svědomí.

 


Ale záleží především na tom, zda věříme, že jde o hodnoty, o něž stojí za to usilovat. Nemusíme se zajímat o minulost a pohnutky lidí dřívějších generací nám mohou být lhostejné. Nemusíme stát o pocity vyvolané prostředím starých měst, poněvadž nás dostatečně uspokojí jiné pocity, v souvislosti s rozvojem virtuální reality dokonce silnější. Nemusíme ani toužit, aby vynikající výtvory našich umělců někdo v budoucnu ochraňoval před zničením. Člověk jako druh se vyvíjí, a kdyby zmizela stará města a dokumenty o nich, vytratil by se z populace také obdiv k nim. Málokterý Ital by uronil slzu nad Benátkami po pěti stech letech od jejich zničení, stejně jako Tenochtitlan nechybí současným obyvatelům Mexico City. Znamená to však, při srovnání obou podob mexické metropole, že získali víc než ztratili?

 

 

 Bamberg

8. Cestou na sobotní trh ve starém městě, Hauptwachstrasse, Bamberg, 2006

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Bibliografie

Bianchi 2006  Bianchi, Alessandro. 2006. Newsweek, 23.5.: Meier Museum In Rome – A Lightning Rod For Protesters Against War And America [online, cit. 8.11.2007] <http://massengale.typepad.com/venustas/2006/05/post.html>.


Fragner 1995  Fragner, Benjamin. 1995. „Komunikace na pomezí: urbanita / Communication on the brink: Urbanita.“ In Dušek, Karel (ed.). Česká architektura 1945-1995 / Czech architecture 1945-1995. Kat. Galerie Jaroslava Fragnera. Praha: Obec architektů, s. 93-97.


Fuchs 1969  Fuchs, Bohuslav. 1969. „Před novou epochou výstavby historického jádra města Olomouce.“ In Gardavský, Zdeněk (ed.). Historické jádro města Olomouce a jeho problematika. Olomouc: Městský národní výbor, s. XXIII-XXIV.


Gebeßler 1975  Gebeßler, August. 1975. „Altstadt und Denkmalpflege.“ In Huse, Norbert (ed.). 2006. Denkmalpflege: Deutsche Texte aus drei Jahrhunderten. München: C. H. Beck, s. 221-226.


Götz 1986 a  Götz, Norbert. 1986. „Carl Alexander Heideloff und der ‚Typus der Stadt Nürnberg.‘“ In Erichsen, Johannes; Puschner, Uwe (ed.). „Vorwärts, vorwärts sollst du schauen ...“: Geschichte, Politik und Kunst unter Ludwig I.: Aufsätze. München: Haus der Bayerischen Geschichte, s. 535-550.


Götz 1986 b  Götz, Norbert. 1986. „‚Der eigenthümliche Charakter der Vorzeit‘: Stadtbild und Denkmalpflege unter Ludwig I.“ In Erichsen, Johannes; Henker, Michael (ed.). „Vorwärts, vorwärts sollst du schauen ...“: Geschichte, Politik und Kunst unter Ludwig I.: Katalog zur Ausstellung. München: Haus der Bayerischen Geschichte, s. 321-329.


Hlobil 1985 Hlobil, Ivo. 1985. Teorie městských památkových rezervací (1900-1975). Praha: Ústav teorie a dějin umění ČSAV.


Horáček 2007  Horáček, Martin. 2007. „Země expertů.“ Listy 37 (6): 95-96.


Horáček 2008a Horáček, Martin. 2008. „Věda, architekti a památky.“ [online, vloženo 11.6.2008] <www.archiweb.cz/salon.php?type=10&action=show&id=5440>.


Horáček 2008b  Horáček, Martin. 2008. „INTBAU Benátská deklarace o zachování památek a míst v 21. století: Vítaná redakce Benátské charty.“ Zprávy památkové péče 68 (3): 237-239.


Hrůza – Zajíc 1999  Hrůza, Jiří; Zajíc, Josef. 1999. Vývoj urbanismu II. Praha: Vydavatelství ČVUT.


Hubel 2006  Hubel, Achim. 2006. Denkmalpflege: Geschichte – Themen – Aufgaben – Eine Einführung. Stuttgart: Reclam.


Kiričenko 1986  Kiričenko, Jevgenija Ivanovna. 1986. Architekturnyje teoriji XIX vjeka v Rossiji. Moskva: Iskusstvo.


Kniefacz 2003  Kniefacz, Robert. 2003. „Dachpatisserien: Positionen zum Dachausbau in Wien.“ Perspektiven (2-3): 82-99.


Kos – Rapp 2005  Kos, Wolfgang; Rapp, Christian (ed.). 2005. Alt-Wien: Die Stadt, die niemals war. Kat. Wien Museum. Wien: Czernin Verlags.


Navasky Siegel 2007  Navasky Siegel, Charles. Revolution in St. Petersburg: Mass Demonstration Against City Governor and Gazprom`s High-Rise [online, cit. 21.3.2007] <http://www.intbau.org/news.htm>.


Pavel 1975  Pavel, Jakub. 1975. „Dějiny památkové péče v českých zemích v 19. století: Od osvícenství do první světové války.“ Sborník archivních prací 25 (1): 143-293.


Popular Vote 2007  Popular Vote Turns Against Skyscraper in Turin: A Vision of Europe campaigns against skyscrapers in Italian cities [online, cit. 15.11.2007] <http://www.intbau.org/news.htm>.


Salingaros 2004  Salingaros, Nikos A. 2004. Anti-Architecture and Deconstruction. Solingen: Umbau-Verlag.


Salingaros 2007  Salingaros, Nikos. Acropolis Now: Call for help to save neoclassical architectural heritage of Athens [online, cit. 15.11.2007] <http://www.intbau.org/news.htm>.


Schröer 2004  Schröer, Achim. Munich Says „Nein!“ To Tall Buildings: A win for democracy as vote sets height limit for Bavarian capital [online, cit. 15.11.2007] <http://www.intbau.org/newsarchive2004.htm>.


The Monster of the Month 2006  „The Monster of the Month: Great Works, Great Projects?“ 2006. Urban Lovers (3) [online, cit. 1.11.2007] <http://www.avoe.org/urbanlovers7.html>.


Urban Resistance 2007  Urban Resistance: Save Italian Cities from Ugly 1960s Skyscrapers [online, cit. 1.11.2007] <http://www.avoe.org/urban-resistance.html>.


Vošahlík 2001  Vošahlík, Aleš. 2001. Mezinárodní dokumenty ICOMOS o ochraně kulturního dědictví [online, cit. 14.12.2007] <http://muff.uffs.net/skola/muzeo/pamatkova_pece/icomos.rtf>.

 

 

 

 

Vyobrazení

1. Mnichov, Ludwigstrasse, foto květen 2005, M. Horáček.


2. Lipsko, Muzeum výtvarných umění, foto květen 2008, M. Horáček.


3. Petrohrad, dnešní Rossiho ulice, 1828-39, foto M. Horáček.


4. Moskva, Velký kremelský palác, 1838-49, foto M. Horáček.


5. Rothenburg ob der Tauber z věže radnice, foto červen 2006, M. Horáček.


6. Znojmo, historické centrum s obchodním domem Dyje, pohlednice, 90. léta 20. století.


7. Kladno, ulice Leoše Janáčka, foto únor 2007, M. Horáček.


8. Cestou na sobotní trh ve starém městě, Hauptwachstrasse, Bamberg, foto červen 2006, M. Horáček.

 

 

 

 

13.09.2009 15:12:37
hubertxy
ISSN 1804-929X
Vlastní vyhledávání
Časopis kultury a oddechu
web Tomáše Vícha
Psychotronika a druidismus
Portál o architektuře
Veřejnost, odbornost, komunikace
Umění žít s uměním
Aktuálně ze světa výtvarného umění
Kalendář astronomických snímků dne
Portál italské Mezinárodní Společnosti Biourbanismu - ISB
Poezie
Soukromá škola dramatické tvorby a Metody Jacques Lecoq (Francie)
The California Institute of Earth Art and Architecture
Aktuálně o designu
Anotace různorodé naučné literatury
Architektura země Dogonů
Biotecture, Michael Reynolds
Stránky hledačů poznání
web Igora Chauna
Hanas living factory
Johana Hájková - perokresby
Klub se věnuje ochraně památek  v Praze od r. 1900
web o.s. Za krásnou Olomouc
iniciativa za veřejnou diskusi
deník
literární server
cyklistika, cykloturistika, cestování na kole
Občanské sdružení
Mapa pražských kauz
Zaměřeno na magistrát!
Nový zdroj informací
časopis
blogy na Respektu
Ukrajinský kulturně politický měsíčník s českou mutací
web Stanislava Vašiny
Literární almanach on-line
občanské sdružení
Hmyzáci a jiné šperky z polymeru
TOPlist
free counters
t.vich@seznam.cz, stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one