logonove2-001.jpg

Když v architektuře chybí citlivost

Když v architektuře chybí citlivost - obrázek

Když v architektuře chybí citlivost - obrázek

Tomáš Vích

 

 

V Česku stále stavíme podle zastaralých urbanistických představ "socgorody", které nejsou k životu

 


 
Na současném neblahém trendu výstavby monofunkčních zón se podílí nejen tradice modernismu, ale také konzervativnost památkářů, kteří brání kdejakou veteš, ale silné developery zastavit nedokážou.

  


Současný stavební boom v Česku se vyznačuje jedním nepřehlédnutelným rysem: budovány jsou především monofunkční zóny a pásma. Na zelené louce ve velké vzdálenosti od přirozených center vznikají „průmyslové zóny“. Podél dálnic se staví pásma skladů a výrobních hal. Na okrajích měst vznikají zóny satelitních městeček. Ve velkých městech najdeme shluky „business center“ a „shopping centra“ s multikiny. Náš život se tím mění v nekonečné pendlování mezi jednotlivými zónami. Ráno nasedneme do auta, odvezeme své děti do vzdálené školy a sebe do svého „business centra“ ve městě. Večer tutéž pouť absolvujeme zpět. V naší obytné zóně většinou není žádná infrastruktura, takže na nákupy musíme vyrazit o víkendu či večer do „shopping centra“, kde se po nakupování můžeme odreagovat v multikině. Protože řídíme, tak si pivo či víno dáme až doma v obýváku u televize.
 Mnozí kritici tvrdí, že lidé žijící ve světě oddělených monofunkčních zón přicházejí o celistvý přirozený svět. Stávají se otroky svých konzumních potřeb a ztrácejí schopnost smysluplně nakládat se svým časem a prostředky. Přicházejí o vládu nad sebou samými a mění se ve snadno nahraditelné a zaměnitelné mravence v mraveništi moderní společnosti.

 

Neblahé dědictví modernismu
Monofunkční zóny jsou projevem modernistického urbanismu, který požadoval ve všem přísný, racionální řád. Nejextrémnějším hlasatelem těchto snah byl zřejmě sovětský architekt Nikolaj A. Miljutin, který vydal v roce 1928 knihu Socgorod, v níž navrhoval rozčlenění města do striktně oddělených pásem: „Podél železnice vzniká výrobní pásmo, to je odděleno zeleným pásmem od obytného pásma, parku a volné krajiny.“ Podle Miljutinova textu, který byl již tři roky po ruském vydání přeložen do češtiny, se z měst měly stát soubory ubikací pro pracovní sílu továren.
 Tento druh uvažování nebyl vlastní jen totalitním plánovačům. Počátek urbanistického schematismu můžeme najít již v Le Corbusierově projektu města pro tři miliony obyvatel z roku 1922. Z utopického ideálu o volnosti a svobodě, o oddělení práce, bydlení, rekreace, služeb, administrativy, z opomenutí lidské celistvosti, se stala noční můra moderního velkoměsta.
 Dokonalými příklady zhmotnění tohoto snu jsou americká velkoměsta. Na jedné straně „city“ – obchodní a administrativní centra s mrakodrapy, na straně druhé nekonečná předměstí, monotónně zaplněná přízemními domky z dřevoštěpky a skelné vaty. Scenerii občas zpestřuje obrovské parkoviště s benzinovou pumpou a nákupním centrem uprostřed. Právě zrušení plnohodnotných center měst a zaplnění prostoru nekonečným a zaměnitelným předměstím vede ke známé nezakotvenosti Američanů a k jejich snadné migraci za prací. V novém působišti pravděpodobně najdou přesně to, co opustili.
 Podobný trend započal po druhé světové válce i v západní Evropě. V řadě evropských měst vznikly „city“ – administrativní zóny, kde po šesté hodině večerní není vidět živáčka. Většina evropských měst se však již několik desetiletí cíleně snaží s trendem monofunkčních zón bojovat.

 

Méně je nuda
Architektura ve 20. století věrně zrcadlila vývoj společnosti a myšlení. Pád tradic a víra v technický pokrok se odrazily v textech apoštolů nového stylu – funkcionalismu. Adolf Loos v roce 1908 přišel s tím, že ornament je zločin a Ludvig Mies van der Rohe o něco později vyhlásil heslo „less is more“ (méně je více). Mezi sovětskými konstruktivisty a Le Corbusierem probíhala čilá spolupráce.
 V reakci na modernu vznikly imperiální, fašistický a stalinský styl architektury. Normální lidská měřítka a s nimi spojené morální hodnoty byly odsunuty na druhou kolej. K podstatnému přehodnocování došlo až v 60. letech, kdy byla moderna prohlášena za mrtvou a americký architekt Robert Venturi přišel s heslem „less is bore“ (méně je nuda).
 Postmoderna se vyznačovala hravým respektem k historickým slohům, k antice, návratem k domovním blokům s ulicemi a dvory, k multifunkční smíšené zástavbě. Od 80. let, kdy se chyba zón skutečně v plné síle projevila, se centra měst již staví a rekonstruují pod heslem revitalizace. Jak je ale možno vidět v dnešním novém Berlíně, i když je město stavěno s vědomím provázanosti bydlení, služeb a pracovních prostor, v momentě, kdy tato výstavba svým objemem překročí nějakou pomyslnou hranici přijatelnosti, začíná být i takto vzniklé centrum prázdné, neboť se tam lidé necítí ve své kůži a raději se pohybují v již zabydlených částech města, kde nacházejí „známé“ přirozené prostředí.
 Proč ale u nás stále stavíme Socgorod? Vždyť by stačilo tak málo! Budovat město jako celek, zbořit umělé bariéry a provést scelení jednotlivých zón. Proč nestavět domy s podzemními garážemi, s obchody a kancelářemi, s byty a terasami na střechách? V docházkové vzdálenosti by byly parky, nábřeží, divadla, kavárny, kluby, kina, školy, hřiště… Na náměstích bychom našli radnice, kostely, pošty, banky, nejlepší obchody, hotely, tržiště a konala by se tu shromáždění lidu. Lidé by nepotřebovali auta, transport by obstarávala hromadná doprava provázaná s příměstskými vlaky, běžnou součástí komunikací by se staly cyklostezky. Mimoúrovňové křižovatky a dopravní tepny by byly pod zemí, a nezabíraly by tak nejcennější plochy ve městě. Domy by byly prosvětlené, v příjemných a přirozených barvách a materiálech, zachovávaly by atmosféru historického města. Sci-fi? Ale proč?

 

Kde chybí citlivost
Proč developeři miliardových investic stále uvažují v zónách? Město musí pomalu, přirozeně, organicky růst na základě svých vnitřních potřeb, a ne na základě stavbařské a realitní lobby, bažící po kumulovaných investicích na zelené louce. Proč odborná porota v soutěži o dům roku volí většinou ošklivou, bezkontaktní modernistickou krabici a laická veřejnost neméně ošklivou cukrkandlovou chaloupku ve stylu podnikatelského baroka?
 Naše města měla do 2. světové války tradici vkusu a prestiže, což výborně zdokumentoval seriál Šumná města od Radovana Lipuse a Davida Vávry. Kam zmizel vkus, citlivost, touha se v dobrém předvést před ostatními?
 Naštěstí zbytky center měst ještě stojí a i venkov je kupodivu stále okouzlující svými chalupami a celkovou náladou. Mezi zónou kýče a zónou industriálního schématu existuje široké pole pro zdravou míru a vtip, které nabízejí jedinou cestu, po níž je možno dojít k smysluplné a citlivé architektuře, která bude nabízet sebereflexi, hrdost, radost a potěchu svým uživatelům. Stylový odklon od „laické“ pouťové kýčovitosti, od památkářských pseudohistorických napodobenin, stejně jako odklon od „profesionálního“ modernistického schematismu jsou prvním základním krokem k ozdravení života ve městě.
 Vinu za současný stav však nenesou pouze draví developeři, ale také konzervativní památkáři. Umrtvování města je důsledkem toho, že památkáři nejsou schopni komunikovat s útvary rozvoje města a se stavebními úřady, ale ani s architekty a stavebníky. Památkáři brání svoje památkové zóny, místo aby tvůrčím způsobem hájili hodnoty krásy a kvality měst. Doposud působili spíše jako mumifikátoři vší marginální veteše bez ohledu na skutečné hodnoty a unikala jim podstata a smysl památkové ochrany. A zároveň prohrávali – bohužel – zásadní diskuse o zachování charakteru obytných čtvrtí a výšky hladiny zastavění.
 Dochází tak ke skanzenizaci, pouťovosti a vulgarizaci centrálních částí měst, investoři jsou vytlačováni na zelenou louku za město, což hraje na ruku polovzdělaným developerům a stavební a realitní lobby expandují do volné krajiny. Idea živého města jako by byla úplně zapomenuta.

 

Zrcadlo duše
Architektura je zrcadlo duše společnosti, ve které vzniká, je reprezentací světonázoru, technických a finančních možností stavebníka. Špatná architektura dokáže rozladit, dobrá architektura je naopak lékem na pocuchané nervy a zdrojem inspirace s okamžitou účinností. Architektura je ontologií světa, ukazuje jeho smysl a řád, dává radost a potěchu všem zúčastněným bez rozdílu věku, pohlaví, vzdělání či společenského postavení. Platilo to v antice, ve středověku i dnes a milovník architektury to ví, a nedá proto na ni dopustit. Harmonie světla a stínu, logika, měřítko, rytmus, barvy, materiály, slunce, voda, země, vzduch, to jsou stálé zdroje architektury.
 Bez prakticky zvládnuté role památkové péče, plně integrované do plánů rozvoje města (nejlépe jako přímá součást stavebních a územně-plánovacích odborů na jednotlivých magistrátech) a bez obecného povědomí o tom, co dělá a co naopak ničí živé město, je posun, byť jen o krůček dopředu, nemožný. Pro zdravý rozvoj města je základ jeho fungující centrum - srdce města, které je výkladní skříní a reprezentací hodnot a postojů svých obyvatel. Také je nezbytné vytvářet novou multifunkční zástavbu na prázdných místech ve městě, revitalizovat průmyslové zóny, tovární haly a sklady na byty, obchody a kanceláře. Nezbytným prvkem moderního města je integrovaná vlaková doprava umožňující snadnou dostupnost z předměstí a okrajových čtvrtí.
Měli bychom si uvědomit, že město tvoří především významné budovy. Každý turista se jde ve městě nejprve podívat na katedrálu, zámek či hrad, parlament, radnici, muzeum, knihovnu, nádraží, koncertní síně, kostely, paláce, parky, hotely, stadiony, obchody, kluby, kavárny, a další pamětihodnosti a atrakce, které dávají městu duchovní smysl a přesah.

 

Pražské inspirace
V české metropoli jako by podobné uvažování scházelo. Podívejme se na pár příkladů:
 K hledání nové role vybízí monumentální památník na Vítkově. Vrch Vítkov letos čeká započetí obnovy parku, který je po léta ve špatném stavu. Vzhledem k tomu, že je možno vojenské přehlídky a pocty se vším prostorovým komfortem odbývat na Letenské pláni, bylo by skvělé přebudovat komunisty znesvěcený památník ku příkladu na veřejné turecké lázně s venkovním bazénem pro celoroční koupání. Je lákavá představa zimní koupele ve vyhřívaném bazénu s krásným výhledem na Prahu. Vnitřní sloupoví a mramorové obklady jsou pro lázně jako dělané.
Je výborné, že se vláda rozhodla pro stavbu nové Národní knihovny, na kterou má být v dubnu vypsána mezinárodní architektonická soutěž. Je však poněkud zvláštní, proč by nově budovaná Národní knihovna měla být umístěna na Letenské pláni, na jedné z posledních skutečně velkých volných prostor. Určitě lepším místem by byla volná plocha na Vítězném náměstí v Dejvicích, v těsné blízkosti areálu vysokých škol a metra. Knihovna by mohla sloužit k zakrytí rušné křižovatky jako hluková bariéra a jako „point de vue“ by mohla organizovat prostor náměstí. Nesmyslná velikost náměstí (křižovatky o rozměrech 200 x 200 metrů), by dostala měřítko a nový plnohodnotný význam. Rovněž je podivné, aby plocha náměstí směrem k vysokým školám byla zastavěna dalším z mnoha obchodních center, a vysoké školy se tím absurdně zbavily cenné plochy pro možnost koncentrace jednotlivých budov rozmístěných po celé Praze.
Skutečnou urbanistickou lahůdkou je stoletá tradice organizování soutěže na dostavbu budovy radnice na Staroměstském náměstí. Vytvoření „jádra“ radničního bloku v srdci Prahy a zacelení rány po druhé světové válce, při zachování volné plochy pro shromažďování lidí v těsné zástavbě Starého Města je něco, co magistrát Pražanům minimálně posledních padesát let vyloženě dluží.

 

 

 

Lidové noviny, Orientace, 1.4.2006

 

 

26.11.2010 14:25:00
hubertxy
ISSN 1804-929X
Vlastní vyhledávání
Časopis kultury a oddechu
web Tomáše Vícha
Psychotronika a druidismus
Portál o architektuře
Veřejnost, odbornost, komunikace
Umění žít s uměním
Aktuálně ze světa výtvarného umění
Kalendář astronomických snímků dne
Portál italské Mezinárodní Společnosti Biourbanismu - ISB
Poezie
Soukromá škola dramatické tvorby a Metody Jacques Lecoq (Francie)
The California Institute of Earth Art and Architecture
Aktuálně o designu
Anotace různorodé naučné literatury
Architektura země Dogonů
Biotecture, Michael Reynolds
Stránky hledačů poznání
web Igora Chauna
Hanas living factory
Johana Hájková - perokresby
Klub se věnuje ochraně památek  v Praze od r. 1900
web o.s. Za krásnou Olomouc
iniciativa za veřejnou diskusi
deník
literární server
cyklistika, cykloturistika, cestování na kole
Občanské sdružení
Mapa pražských kauz
Zaměřeno na magistrát!
Nový zdroj informací
časopis
blogy na Respektu
Ukrajinský kulturně politický měsíčník s českou mutací
web Stanislava Vašiny
Literární almanach on-line
občanské sdružení
Hmyzáci a jiné šperky z polymeru
TOPlist
free counters
t.vich@seznam.cz, stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one