logonove2-001.jpg

Střet kritického rozumu a imperativu ne-myšlení

Střet kritického rozumu a imperativu ne-myšlení - obrázek

Střet kritického rozumu a imperativu ne-myšlení - obrázek

Marián Kišš

vybíráme z nového českého čísla Ukrajinského žurnálu

 

 

Česká republika si v listopadu připomněla dvacetileté výročí československé „sametové revoluce“. Při té příležitosti se v českých médiích objevila řada reportáží, diskusí a rozhovorů o událostech roku 1989. Většina příspěvků se ovšem držela tradičního „oslavného“ formátu a ani se nepokusila o nějaké hlubší zamyšlení. Zkusme si zde proto položit otázku, na kterou se tehdy nedostalo: Jaký je odkaz disidentského hnutí dvacet let po sametové revoluci? A co z tohoto odkazu může být aktuální a inspirativní ještě dnes?

 

Když se zamýšlíme nad československým disentem, mnohé jako vůbec první napadne Charta 77. Pokud ale mluvíme o disentu, musíme si uvědomit, že tento termín zahrnuje mnohem víc. V Československu konce 70. a 80. let neexistovala žádná pevně organizovaná skupina, kterou by bylo možné souhrnně označit jako „disent“. Tento výraz je tedy spíše obecným označením pro řadu neformálních iniciativ a hnutí, které sdružovaly lidi nejrůznějších politických názorů – od „neoficiálních“ umělců, spisovatelů, hudebníků, zástupců „podzemních“ církví, přes lidi podílející se na opisování a šíření samizdatu nebo pašování zakázané literatury z ciziny, až třeba po jednotlivce pořádající neoficiální výstavy nebo tzv. bytové přednášky. Ti všichni dohromady tvořili neformální společenství, jehož aktivity už z podstaty věci (tj. nezávislosti na oficiálních strukturách a ideologii) byly opoziční vůči vládnoucí moci.
Ačkoliv tedy disent není „jen“ Charta 77, přesto je možné právě Chartu považovat za nejvýznamnější vystoupení československého disentu v období tzv. normalizace (po ruské okupaci v roce 1968). Připomeňme si stručně dobové souvislosti.
V roce 1975 představitelé Československa v Helsinkách přijali mezinárodní závazek, který se týkal občanských, politických a sociálních práv. Signatáři Charty 77 se ve svém prohlášení dovolávali právě tohoto závazku, který na sebe Československo vzalo. Stojí za připomenutí, že Charta 77 nevystupovala proti režimu jako takovému, nevolala po jeho odstranění, ale „jen“ požadovala dodržování lidských a občanských práv, které byly součástí helsinských dohod. Charta se tak pohybovala zcela v právním rámci tehdejšího režimu. (V textu jejího prohlášení čteme, že „Charta 77 není základnou k opoziční politické činnosti“, že nechce „vytyčovat vlastní politický program politických či společenských reforem či změn, ale vést … konstruktivní dialog s politickou a státní mocí“ tím, že bude „upozorňovat na různé konkrétné případy porušování lidských práv“.)
To je tedy základní historicko-politický rámec, ve kterém se o Chartě a disentu nejčastěji mluví. Zkusme jej teď ale opustit a zauvažovat nad myšlenkovým pozadím Charty, nad tím, co ji činí výjimečnou a v čem může být její odkaz stále aktuální.

 


Charta vzala režim „za slovo“
Jak jsme už viděli, Charta nijak nezpochybňovala existenci tehdejšího režimu, ale „jen“ veřejně poukazovala na to, že kodifikovaný právní řád je v mnoha ohledech fiktivní, že vládnoucí moc nedodržuje svá vlastní pravidla. Charta ale reprezentuje něco víc než jen „právní“ spor o to, zda režim naplňuje platné zákony. Vedle tohoto výkladu – nazvěme ho „legalistickým“ – existuje ještě další rovina, kterou osobně považuji za mnohem hlubší a důležitější: tu si pracovně nazvěme „filosofickým“ výkladem. A podívejme se, co zajímavého nám ukáže.
Chceme-li porozumět této hlubší rovině působení Charty, nabízí se vyložit ji ve světle jiného textu, eseje Moc bezmocných Václava Havla (který byl napsán v roce 1978 a který osobně považuji za důležitý filosofický „doslov“ k Chartě 77). Václav Havel (jeden ze spoluautorů textu Charty) v Moci bezmocných podává pronikavou analýzu každodennosti v totalitním systému s tím, že ústředním tématem mu zde je problém ideologie.
Havel ideologii ukazuje jako klíčový prvek totalitního režimu, s jehož pomocí se moc konstituuje a udržuje, protože je nástrojem „rituální mocenské komunikace“ a svorníkem veškeré skutečnosti. Ideologie představuje cosi jako „jazykovou hru“, která vede k tomu, že se postupně odpoutává od skutečnosti, až nakonec vznikne „systém rituálních znaků, nahrazujících skutečnost pseudoskutečností“. Havlovou ústřední tezí je, že lidé v totalitním systému bezmyšlenkovitě konají a říkají věcí jednoduše proto, že „se to tak už léta dělá, že to dělají všichni“; a právě toto rituální opakování vytváří „společenskou samo-totalitu“, kdy „rituál sám, ideologie sama rozhoduje o lidech“, nikoli už lidé o ní.
Tady je důležité si připomenout, že „pozdně totalitní systém“ 70. a 80. let (Havel pro něj užívá výrazu „post-totalitní“) už nespočíval na teroru a násilí, jako tomu bylo ve stalinských 50. letech. Pozdější fáze režimu by se nejlépe dala označit tím, co se v sociální teorii označuje jako hegemonie (tj. kombinace nátlaku a souhlasu ovládaných). A tato hegemonie je pak nesena (jak to ukazuje právě Havel) určitým rituálním režimem řeči a obrazů. Realita totalitního politického režimu tak zde je až druhotným projevem něčeho hlubšího, totiž režimu jazyka a (ne)myšlení.
Pokud se zamyslíme nad významem Charty ve světle tohoto výkladu, vidíme, že se svým veřejným vystoupením vlastně dotkla hlubinné podstaty totalitního systému. Charta totiž tím, že režim vzala vážně, že jej vzala „za slovo“ (a to v době, kdy převážná většina obyvatelstva jej už vážně nebrala, oficiální ideologii nevěřila, ale v zájmu pohodlného života se dál účastnila jeho prázdných rituálů), postavila pozdně totalitní moc před neřešitelný problém: buďto vzít výzvu Charty vážně, přijmout její argumenty, a tak přejít na její „režim“ řeči (čímž by se ale změnila podstata politického režimu samotného), anebo se pokusit Chartu umlčet (a tím jí vlastně dát za pravdu). Totalitní moc zvolila druhou variantu, jak dokládá její hysterická reakce po zveřejnění textu Charty a monstrózní veřejná kampaň proti chartistům. Jejím jediným cílem bylo přehlušit a vymazat kritická slova Charty, která byla nebezpečná tím, že přivedou k přemýšlení a sebereflexi i ostatní (je velmi příznačné, že představitelé režimu požadovali kolektivní odsouzení Charty, aniž ovšem lidem zpřístupnili text, který měli odsoudit).
V románu George Orwella 1984 vysvětluje Syme, přítel hlavního hrdiny Winstona Smithe, podstatu totalitní novořeči – „newspeaku“ – takto: „My slova ničíme… (…) Víš, že newspeak je jediný jazyk na světě, jehož slovní zásoba se každým rokem zmenšuje? (…) Chápeš, že jediným cílem newspeaku je zúžit rozsah myšlení? Nakonec dosáhneme toho, že ideozločin bude doslova nemožný, protože nebudou prostředky, kterými by se dal vyjádřit.“
Spor totalitního režimu s Chartou můžeme v duchu tohoto vysvětlení chápat jako střet kritického rozumu a imperativu ne-myšlení. Jako spor o podstatu jazyka, o smysl vyjadřovaného. O to, aby jazyk ještě vůbec mohl být nositelem myšlení. Šlo zde vlastně o střet mezi režimem fráze (která se zcela odpoutala od reality) a těmi, kdo usilují o to, aby se jazyku vrátila jeho funkce, aby slova něco znamenala. Charta zde v zájmu smyslu-plného slova vystoupila proti režimu fráze, proti režimu novořeči, který ochromuje myšlení. To je důležitou součástí jejího dědictví.

 

Filosofická a morální kritika „civilizace samopohybu“
Podívejme se ještě na další důležitý rozměr československého disentu, který bych nazval myšlenkových odkazem Charty. Ten úzce souvisí s jejími filosofickými kořeny, a ty jsou zase spjaty s myšlením filosofa Jana Patočky (který byl jedním z prvních tří mluvčích Charty). Je-li totiž na odkazu Charty něco skutečně nadčasového, pak je to její hlubší filosofické zakotvení, které vlastně až druhotně posloužilo jako východisko pro občanské vystoupení proti tyranské moci. (Jak to vyjádřil filosof André Gluckman: „Disent zformoval intelektuální revoluci, která předcházela vlastní sociální a politické mutaci.“) A právě toto její zakotvení je důvod, proč se myšlenkový odkaz Charty rokem 1989 nevyčerpal.
Připomeňme si v této souvislosti, že v pojetí myslitelů disentu Jana Patočky a Václava Havla nebyl jediným cílem disidentského hnutí odpor proti totalitnímu režimu, ale nacházíme zde hlubší motivaci. Jak Patočka, tak i Havel formulují filosofickou a morální kritiku „civilizace samopohybu“, kdy Východ a Západ nepředstavují protipóly, ale pouze dvě strategie uvnitř jedné (průmyslové) civilizace; reprezentují střet dvou forem téže (technicko-průmyslové) racionality. Pro Patočku jsou Západ i Východ produktem průmyslové modernosti, jejíž hlavní charakteristikou je, že se soustředí na stále větší uvolňování energie a akumulaci stále větších prostředků k ovládání lidí a přírody. Imperativ růstu technické moci – a následný imperativ nepřetržitého růstu ekonomických ukazatelů – si zde podřizuje všechny zdroje smyslu. (V Moci bezmocných si v této souvislosti Havel pokládá důležitou otázku, když se ptá, zda není „šeď a pustota života v post-totalitním systému vlastně jen karikaturně vyhroceným obrazem moderního života vůbec“ a zda Východ není „ve skutečnosti jakýmsi mementem Západu, odkrývajícím mu jeho latentní směřování“.)
Ano, pokud chceme mluvit o myšlenkovém dědictví Charty, musíme si uvědomit, že mělo „svůj nadpolitický smysl“, kterým byla snaha přispět k „hledání východiska z krize západní civilizace“, jak to formuluje filosof Václav Bělohradský ve svém pronikavém eseji Charta 77 jako filosofický problém. Filosofickému podhoubí Charty, jejímu myšlenkovému étosu skutečně nelze porozumět, pokud jej nevnímáme právě z takovéhoto širšího, civilizačního hlediska.
Pak se nám samozřejmě ani zlom roku 1989 nemůže jevit černobíle jako triumf jednoho systému nad druhým, ale jen jako krach jedné ze strategií, kdy obě usilovaly o totéž: o co nejrychlejší ekonomický růst. To ovšem zároveň znamená, že vítězná strategie ve skutečnosti vůbec nemusí být vítězná. Stále totiž sílí důvody pro to, abychom se ptali, zda západní strategii ekonomického růstu lze skutečně považovat za „vítěznou“ tváří v tvář klimatickým změnám, stále rostoucímu znečištění životního prostředí, ubývajícím přírodním zdrojům, narůstajícím sociálním problémům či současné finanční a ekonomické krizi. Jak tedy vidíme, filosofický odkaz myslitelů Charty má přesah i k dnešku.

 

Máme-li shrnout myšlenkový odkaz disentu, nebo alespoň té jeho části inspirované mysliteli Charty, vyjádřeme jej takto: Jeho odkaz nespočívá v antikomunismu (a následné nekritické oslavě jiného systému nebo ideologie), ale naopak v posilování kritického myšlení proti každé ideologii, proti každému systému usilujícímu vnutit člověku nějakou zotročující předinterpretaci světa, nějakou „jazykovou hru“, která je vydávána za zjevenou pravdu. Je nutné jej hledat ve filosofickém a etickém postoji myslitelů disentu, kterým je obrana jedince proti tyranské moci (ať už politické nebo ekonomické), v odporu proti systému, který usiluje o zničení kritického vědomí, a v obraně práva zpochybňovat a přetvářet samotný rámec, který struktury moci kladou jako neměnný a do nějž člověka uzamykají.
Přijmeme-li právě toto jako hlavní odkaz disentu, pak být disidentem (dnes stejně jako v minulosti) neznamená být antikomunistou, ale znamená to systematicky působit proti moci sil, které potlačují kritické vědomí, odkrývat tyranské struktury jako tyranské struktury a odhalovat rozpor mezi frázemi a manipulativními obrazy, které nám tyto mašinérie předkládají, a skutečným světem, který za sebou zanechávají. (A ve kterém nám nezbude než žít i poté, až slogany utichnou a obrazy se ztratí.)
Ano, od roku 1989 se doba velmi změnila. Ale nezměnila se až tak dramaticky, jak se na první pohled může zdát. Mnohé se opakuje, byť v jiných kulisách. I to je varování, které nám zanechávají myslitelé československého disentu.

 

 

Marián Kišš, politolog a filosof, Praha

Zdroj: Ukrajinský žurnál

 

 

12.03.2010 18:45:00
hubertxy
ISSN 1804-929X
Vlastní vyhledávání
Časopis kultury a oddechu
web Tomáše Vícha
Psychotronika a druidismus
Portál o architektuře
Veřejnost, odbornost, komunikace
Umění žít s uměním
Aktuálně ze světa výtvarného umění
Kalendář astronomických snímků dne
Portál italské Mezinárodní Společnosti Biourbanismu - ISB
Poezie
Soukromá škola dramatické tvorby a Metody Jacques Lecoq (Francie)
The California Institute of Earth Art and Architecture
Aktuálně o designu
Anotace různorodé naučné literatury
Architektura země Dogonů
Biotecture, Michael Reynolds
Stránky hledačů poznání
web Igora Chauna
Hanas living factory
Johana Hájková - perokresby
Klub se věnuje ochraně památek  v Praze od r. 1900
web o.s. Za krásnou Olomouc
iniciativa za veřejnou diskusi
deník
literární server
cyklistika, cykloturistika, cestování na kole
Občanské sdružení
Mapa pražských kauz
Zaměřeno na magistrát!
Nový zdroj informací
časopis
blogy na Respektu
Ukrajinský kulturně politický měsíčník s českou mutací
web Stanislava Vašiny
Literární almanach on-line
občanské sdružení
Hmyzáci a jiné šperky z polymeru
TOPlist
free counters
t.vich@seznam.cz, stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one