logonove2-001.jpg

Riziko svrchovaných dluhů

Riziko svrchovaných dluhů - obrázek

Riziko svrchovaných dluhů - obrázek

Václav Bělohradský

 

 

 

 

 

V různých novinách jsme četli zprávy přibližně tohoto druhu: Irsko znárodnilo všechny problémové banky a jejich záchrana jej stála několik desítek miliard eur. Kvůli tomu loňský rozpočtový schodek činil 32 procent HDP, což je zdaleka nejvyšší hodnota v celé Evropské unii. MMF již před časem varoval, že Irsko nebude schopné půjčených 85 miliard eur splatit, úroková sazba u záchranných úvěrů je příliš velká a situaci komplikují i vyhlídky na nepříliš přesvědčivé oživení ekonomiky.

 

Řekněme, že podobný proces proběhl ve většině zemí eurozóny (i v USA), například podle některých údajů celkové náklady na sanaci bank a dopadů finanční krize dosáhly 4131 miliard eur, což odpovídá asi 30 procentům HDP celé EU. Dluh soukromých institucí se tak stal dluhem státním, tedy dluhem svrchovaným.

 

Svrchovanost, jak archaické slovo, existují ještě svrchované země? Myslím že ne, globalizaci charakterizuje prudký růst interdependence a heterogennosti, tedy vzájemné závislosti a rozdílnosti, které ale rostou současně. To vyvolává napětí, chaos, novou neprůhlednost, a proto i nové formy nenávisti a nedůvěry mezi národy a sociálními třídami – závislost na těch, kdo se nám nepodobají, vnímáme často jako stav ohrožení.

 

Vraťme se ale k pojmu svrchovaný dluh. Je to pouhý přesun pohledávek, nebo svrchovanost zásadně proměnila smysl toho dluhu? Řekl bych, že proměnila. Co je svrchovanost? Ten pojem má svou metafyzickou hloubku, která krouží kolem pojmů přítel – nepřítel, boj na život a na smrt, výjimka z pravidel či výjimečný stav.

 

Jeden z největších politických filozofů současnosti, Giorgio Agamben připisuje svrchovanou moc tomu, kdo může redukovat člověka na "pouhý život", vyrvat ho ze sociálních, kulturních, ekonomických a existenciálních vztahů a udělat z něj klubko kostí a masa, které se třese strachem někde v zákopech, v koncentračním táboře, zasaženo radiací nebo strachem ze ztráty práce či domova. V zájmu suveréna je člověk přinucen obětovat všechnu svou lidskou důstojnost. Lidský život je bios, je to Lebensvelt, který má šíři a hloubku; v každém člověku je ale také zoé, život zvířecí, na který nás může svrchovaná moc redukovat tím, že nás spoutá strachem o pouhý život a zapojí jako lidské zdroje do realizace svých plánů – válečných, průmyslových, geopolitických. Jan Patočka viděl v této redukci lidského života na "pouhý život", k níž byly ve dvacátém století totální mobilizace odsouzeny milióny lidí, i jakousi naději. Když se snažil dát Chartě 77 filozofický smysl, uvažoval o svobodě, která se před námi otevírá, když "pouhý život" přijmeme jako náš život, a tak se už nemáme čeho bát, moc nás obětovala, nic horšího nás už nečeká. Kdo v této zkušenosti obstojí, kdo před ní neuhne, může obrátit svobodu, kterou tak získal, proti svrchované moci samé. Zredukováni na "pouhý život", na zoé, život animální, se lidé stávají paradoxně opravdu svrchovanými, nelze je manipulovat strachem o majetek a postavení.

 

Nechme ale tuto filozofickou stránku pojmu svrchovanost stranou, vím, že se do novinové úvahy nehodí, jen jsem ji chtěl připomenout. Spokojme se s jednodušší definicí svrchované moci: má ji ten, před kým musí vláda, která chce jednat jménem všech, vykázat svá rozhodnutí.

 

V demokraciích je to lid, ten starý, slavný, globalizací k smrti utýraný demos. Stále musí být vládou nějak dotazován a musí i nějak odpovídat – volby, referenda, demonstrace, protesty nebo manifestace souhlasu, lid říká své "ne" nebo "ano" na mnoho způsobů, je svrchovaný. A může říci "ne" či "ano" i státním dluhům – dluh není svrchovaný, protože ho má splácet lid, ale protože o něm lid rozhoduje. Na náměstích Španělska a Řecka, ale i v jiných evropských městech se šíří masové protesty inspirované knihou Stéphana Hassela Indignez-vous (indigéne editions), indignados na Puerta del Sol, indignati v Římě, indignés v Paříži. Jak to slovo přeložit? Jeho jádrem je latinské dignitas – důstojnost, snad tedy Rozhněvejte se na ty, kdo uráží vaši občanskou důstojnost.

 

Když hrozilo, že by banky v důsledku rizikových půjček a investic přivedly na mizinu milióny lidí s katastrofálním dopadem na jejich koupěschopnost, a tím i ekonomický růst EU, banky byly de facto znárodněny, třeba v Irsku. Jejich soukromý dluh se stal dluhem svrchovaným. Svrchovaný dluh je pro finanční trhy rizikem jiného typu, občané se mohou totiž demokraticky rozhodnout, že ho nezaplatí. Například občané Islandu, nejstarší demokracie v Evropě, uspořádali o svém svrchovaném dluhu referendum, a rozhodli, že ho nesplatí. Když pozoruji, jak různé ratingové agentury (mnohé z nich ještě pár dní před pádem investiční skupiny Lehman Brothers jí daly známku AAA) hodnotí důvěryhodnost států, vnucuje se mi vzpomínka na soutěže krásy na různých italských plážích pro chudší lid, kde defilovaly dívky, snící o Cinecittá nebo TV. Pánové středních let předstírající sexuální osvobození zvedali tabulky s počtem bodů, bylo to trochu rozpačité, šedesátá léta přišla na ty provinční pláže se zpožděním, spektákl konzumniho hedonismu tam vypadal trochu groteskně, jejich rodiče byli ještě rolníci.

 

Evropské státy se chovají jako ty provinční holky, panáčkují před ratingovými agenturami, místo aby je poslaly k čertu. Co je nám do toho, na kolik nás oceňují, nejsme na prodej, rodina není holding, město není akciová společnost, školy nejsou filiálky podnikových kurzů a stát není personálním oddělením nadnárodních koncernů.

 

Jsou různé typy finančních rizik, všechny ale mají jedno společné – týkají se naší budoucnosti. Investor vsadil na to, že v budoucnu se budeme chovat způsobem, jak on si to představuje. Peníze ale nejsou nic než obecná míra efektivity prostředků, které lidé využívají k dosažení svých cílů. My se ale můžeme rozhodnout i jinak, jsme občany demokratických států, máme právo své cíle měnit, jsme svrchovaní, můžeme se chovat tak, aby ekonomům nevycházely jejich rovnice, ty jsou ostatně vždy chybné.

 

V okamžiku, kdy se dluh soukromý stane dluhem svrchovaným, finanční trhy se musejí vypořádat s novým druhem rizika. Je jím rozhodnutí nositelů svrchované moci, nás občanů, vystavit finančním trhům v celku známku D (nezaslouží si naši důvěru) a dluh jim nezaplatit.

 

***

 

Dluh není svrchovaný, protože ho má splácet lid, ale protože o něm lid rozhoduje

 

 

Zdroj:  Právo,  4.6.2011

04.06.2011 17:21:47
hubertxy
ISSN 1804-929X
Vlastní vyhledávání
Časopis kultury a oddechu
web Tomáše Vícha
Psychotronika a druidismus
Portál o architektuře
Veřejnost, odbornost, komunikace
Umění žít s uměním
Aktuálně ze světa výtvarného umění
Kalendář astronomických snímků dne
Portál italské Mezinárodní Společnosti Biourbanismu - ISB
Poezie
Soukromá škola dramatické tvorby a Metody Jacques Lecoq (Francie)
The California Institute of Earth Art and Architecture
Aktuálně o designu
Anotace různorodé naučné literatury
Architektura země Dogonů
Biotecture, Michael Reynolds
Stránky hledačů poznání
web Igora Chauna
Hanas living factory
Johana Hájková - perokresby
Klub se věnuje ochraně památek  v Praze od r. 1900
web o.s. Za krásnou Olomouc
iniciativa za veřejnou diskusi
deník
literární server
cyklistika, cykloturistika, cestování na kole
Občanské sdružení
Mapa pražských kauz
Zaměřeno na magistrát!
Nový zdroj informací
časopis
blogy na Respektu
Ukrajinský kulturně politický měsíčník s českou mutací
web Stanislava Vašiny
Literární almanach on-line
občanské sdružení
Hmyzáci a jiné šperky z polymeru
TOPlist
free counters
t.vich@seznam.cz, stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one