logonove2-001.jpg

Levice ve věku tekutého hněvu

Levice ve věku tekutého hněvuo - obrázek

Levice ve věku tekutého hněvuo - obrázek

Václav Bělohradský

 

 

 

Několik obrázků z nedávných amerických kongresových voleb, do kterých představitelé byznysu napumpovali 3,99 miliardy dolarů: stařenka nalíčená v křiklavém americkém stylu protestuje proti Obamovi, nad hlavou drží nápis Back to free enterprise!


Černoška střední třídy popisuje Obamovi své problémy: manžel ztratil práci, dvě děti na soukromých školách, nemohou splácet hypotéku, dala mu svůj hlas, věřila, že jeho politika jí pomůže, nepomohla, znova by ho nevolila. Obama odpovídá, že myslí na lidi, jako je ona, ví, že to je ta „reálná Amerika“. Skupina mladíků drží nad hlavou plakát, na něm jsou portréty Hitlera, Lenina, Obamy. Všichni mají pod nosem stejný knírek a nad hlavami nápisy National Socialism, Marxist Socialism, Muslim Socialism.

Vlivná Tea Party, podporovaná miliardářem Kochem, mluvila za „obyčejné lidi“ a „pravé Američany“, za ty, co hájí právo na volný nákup zbraní, chtějí „minimální stát“ a nízké zdanění bohatých, pohrdají nejen prohnilým establishmentem a socialismem, ale i demokratickou politickou kulturou. Na obrazy Mexického zálivu poničeného naftou se v těchto volbách už nedostalo.

Za poslední tři desetiletí demokratická levice ztratila kulturní hegemonii jak v USA, tak v Evropě. Rozpadly se velké ideje, které probouzely masové politické vášně ve dvacátém století: dějiny, pokrok, národ, individualismus, kosmopolitismus, socialismus, proletariát, boží zákony. Pád velkých bank smyslu je důsledkem společnosti komunikační hojnosti, v níž se všechna sjednocující hesla modernosti rychle rozředila na postmoderní břečku.

Politická vášeň znamená, že jedna část společnosti chce být uznána za reprezentanta společnosti celé – například proletariát, vědci, mládež nebo domorodci. Každá ta politická vášeň je poháněna nějakou formou spravedlivého hněvu – na privilegia církve, na bídu dělnických předměstí, na imperialismus velkých národů, na zkostnatělost generace otců.

Dějiny modernosti jsou především dějinami spravedlivého hněvu, který se stal masovou politickou vášní, a tím i dějinotvornou silou. Boje za práva pracujících, o nichž píše John Steinbeck ve svých románech Hrozny hněvu nebo Bitva, za emancipaci žen, za osvobození školní výchovy od tupého konformismu, za emancipaci světa života a komunikace mezi lidmi od diktatury kapitálu, za větší reprezentativnost politické moci, Masarykův boj za „revoluci hlav a srdcí“ a pak epochální hněv nad „sekáčem, který se nezakecal“, nad jatkami první světové války, nad ocelovou bouří, která smetla milióny životů – všechny tyto formy spravedlivého hněvu probudily v miliónech lidí vůli „změnit svět“.

Díky podpoře intelektuálů uměla levice různé formy spravedlivého hněvu přetavit na kritiku společnosti, z níž pak vytěžila legitimitu pro demokratické reformy. Hněv nad mocí, která porušuje etické normy, pohrdá pravdou či božími zákony, vedl masy průmyslových zemí k boji za lepší svět, někdy se ale lidé svým hněvem nechali příliš unést, nespokojili se s „pokrokem v mezích zákona“ a nastolili „teror (jejich) pravdy“. Sovětský stát, který vznikl ze spravedlivého hněvu mas, se stal jednou z masožravých oblud dvacátého století.

Schopnost proměnit formy spravedlivého hněvu v teorii a praxi systémových politických změn je největším veřejným statkem demokratické společnosti, péče o tuto schopnost nás spojuje v jeden celek, přes všechny rozdíly a rozpory mezi námi.

Obama je… obětí celkové atmosféry zmaru, která převážila ve světě, a v Americe dvojnásob, po nástupu ekonomické krize… amerického věku úzkosti – napsal Jiří Pehe. Ta atmosféra zmaru, ten americký věk úzkosti, je důsledkem ekonomické globalizace. Hněv, který v lidech všude na světě probouzejí její ničivé dopady, neumí levice ani v Evropě, ani v USA zpracovat na politický program. Hrozny toho hněvu proto sklízejí nové strany, které za podpory oligarchů ekonomické moci vznikly dělením ze stran pravicových – strany nacionalistické, regionální, rasistické, populistické. Media s nimi úzce propojená pak předhazují davům k vybití jejich hněvu obrazy zkorumpovaných politiků nebo podnikatelů; jen tím zakrývají fakt, že korupce v nejrůznějších formách – manipulace veřejného mínění, utajování klíčových informací, privatizace vzdělání a výsledků vědeckého výzkumu, podřízení kultury ve svém celku imperativu ekonomického růstu – je podstatou systému, ne úchylkou.

Nazvěme hněv, který vyvolává globalizace – tekutý. Jak by se měla levice změnit, aby získala většinový konsensus ve věku tekutého hněvu?

Slovem tekutá označil Zygmunt Bauman modernost, v níž se nadvláda lidí usedlých nad lidmi potulnými rychle blíží ke konci, ustavuje se nová nadvláda nomádství nad principy teritoriality a usedlosti: V tekutém stadiu modernosti začíná být usedlá většina ovládána nomádskou extrateritoriální elitou… tím, co dnes přináší zisk, je úžasná rychlost cirkulace, odkládání věcí a jejich nahrazování. Všichni jsme podrobeni přísným auditům, jestli něco z toho, co tvoří naši podstatu, již není zastaralé, příliš svázané s teritoriem, co bychom tedy měli odhodit jako zbytečnou zátěž. Trvání propůjčuje důstojnost i zrůdám – napsal Vladimír Vančura. Dávno ale platí opak – trvání dělá zrůdu i z toho, co je důstojné. Elity od ženevského jezera se nemotornému trvání důstojného vysmívají. Co je pevně svázáno s jedním místem, co trvá ve svém smyslu a nedá se snadno přeložit do angličtiny, je zastaralé, každý audit by přikázal to zrušit.

Slovem likvidita, z latinského liquiditas – tekutost, označujeme dnes peníze, ty nemají žádnou podstatu, mohou se rychle proměnit v cokoli. I tekutý hněv je těkavý jako peníze, nevíme, v co se promění. Neprobouzí velké politické vášně, netrvá celé jedno století jako například hněv nad sociální nespravedlností, který udělal z dvacátého století věk rudého hněvu. Tekutý hněv je ale především bezmocný: moc extrateritoriální oligarchie je zcela nesouměřitelná s mocí občanů klást jí odpor.

Jaké jsou nejdůležitější příčiny tekutého hněvu? Na prvním místě, řekl bych, krach lidské práce jako zdroje smyslu. Práce, ta matka pokroku, záruka životních plánů a stability, moderní forma spásy, která polidštila člověka, jak se kdysi říkalo, je dnes flexibilní, prekarizovaná, delokalizovaná činnost, zbavená trvání a lidského smyslu. Národní stát budovaný hrdiny průmyslové modernosti, po nichž se jmenují ulice evropských měst, už lidskou práci nepotřebuje, nakupuje ji v Číně.

Za druhé rostoucí ohrožení životního prostředí, které už nelze racionálně popírat, jen překřikovat po vzoru Václava Klause. Ekologická krize zpochybňuje nejmohutnější zdroj smyslu moderní doby, kterým byla víra ve vědu a techniku osvobozující lidstvo od pověr temné minulosti a zaručující, díky všeobecnému pokroku poznání, novou kvalitu života celému lidstvu. Dnes technověda ve službách nomádského planetárního kapitálu ničí usedlým pozemšťanům Zemi pod nohama a ohrožuje nejen kvalitu života, ale život na planetě jako celek. Třetí příčinou tekutého hněvu je identitární panika. Rozpoutala ji globalizace, která vyprázdnila národní stát. Společenství mateřského jazyka a kulturní blízkost přestaly být pevnou oporou před úzkostí z vln kulturních cizinců zaplavujících naše města a z rozpadu všech orientačních bodů v našem životním prostoru.


V Evropě pak je čtvrtou příčinou tekutého hněvu rozpad politického ideálu, v nějž pevně věřilo mnoho poválečných generací Evropanů – ideálu sjednocené Evropy. Rozšíření EU o postkomunistické země znemožnilo další prohloubení procesu sjednocování, ten se tak ocitl v troskách a Evropané se začali rychle (někdy i agresivně) re-nacionalizovat. Do Evropy se vrátily nacionalistické předsudky a s nimi i nedůvěra mezi evropskými národy. Tekutý hněv, který vyčerpání velkých zdrojů smyslu v postindustriálních společnostech probouzí, pravice lapá do narychlo sestavených „lapačů“ a zpracovává na palivo, pohánějící systém, který ten hněv vyvolává: globalizace tě připravila o práci, nemáš na splácení hypoték a na školné pro své děti – rozhněvej se na socialismus, ohrožující free enterprise, na ateismus, na černého Obamu podezřelého ze slabosti vůči islámu, na zadlužený stát, na bankéře a jejich miliónové bonusy. A také na Brusel, na Číňany, na Cikány zneužívající sociální dávky. Dlouhodobě úspěšným lapačem tekutého hněvu je v Česku antikomunismus. Lidé se bojí hněvat na to, co je ohrožuje nyní, hněvají se proto na to, co je ohrožovalo kdysi. Antikomunismus je prošlý hněv, který systém lapá do svých plachet a recykluje na legitimnost pro svá „úsporná opatření“. Je to zákonité: každý krachující systém musí dospět do fáze, v níž je poháněn už jen hněvem, který sám vyvolává. V té fázi pak celá společnost začne nebezpečně oscilovat mezi pravicovým populismem a fašizací.


Globální kapitalismus vstoupil definitivně do fáze oscilace mezi pravicovým populismem a fašizací v tomto desetiletí. Stále účinněji ničí tradiční zdroje smyslu, jako jsou práce, kulturní společenství, příroda, svobodná komunikace, kritické vědomí, solidarita mezi lidmi, a vyvolává tak tekutý hněv, který pravice přeměňuje na konsensus pro další ničení zdrojů smyslu. V Česku například se zformovaly dva takové lapače tekutého hněvu – groteskní TOP 09 a „strana nových tváří“ VV. S velkým úspěchem český tekutý hněv „na fungování systému“ přeměňují na konsensus pro reprodukci téhož systému.

Tekutý hněv nerozkrajuje čas na epochy plné naděje a vůle k odporu, přiteče náhle a chvíli nás s sebou vláčí. Nová pravice jím umí pohánět své mlýny, v tom je klíč k jejímu úspěchu. Levice to neumí, ale ani umět nesmí. Ve věku tekutého hněvu je jedinečná historická role demokratické levice v tom, že odolává pokušení lapat tekutý hněv do svých plachet a dělat z něj instantní politický program pro tekutě rozhněvané.

Občanské iniciativy, jako je ProAlt či Manifest radikálního liberalismu, a některé proudy uvnitř ČSSD hledající pevnější vazbu na kulturní, sociální a zelené kritiky globalizace mají jasný cíl: dát intelektuální i morální podporu těm aktérům na politické scéně, kteří nelapají tekutý hněv do příležitostných politických plachet, ale snaží se dát politickou formu hněvu spravedlivému, po němž se bude jednou jmenovat celé toto století. Takový hněv je vždy propojen s objevem smyslu, a tedy i s bojem proti všem formám samopohybu, jehož nejhrůznější formou je dnes globální ekonomický růst.

Možná už obludu růstu Růstu zastavit nelze, její vítězství je nevyhnutelné. I tak ale pro nás platí kategorický imperativ: Dbej o to, aby ta obluda nevítězila i skrze tvůj tekutý hněv, uč se hněvat na systém, ne na jeho oběti!

 

Schopnost proměnit spravedlivý hněv v teorii a praxi systémových politických změn je největším veřejným statkem demokratické společnosti.

 

 

 


Zdroj: PRÁVO, Sobota 20.11.2010

28.11.2010 22:58:20
hubertxy
ISSN 1804-929X
Vlastní vyhledávání
Časopis kultury a oddechu
web Tomáše Vícha
Psychotronika a druidismus
Portál o architektuře
Veřejnost, odbornost, komunikace
Umění žít s uměním
Aktuálně ze světa výtvarného umění
Kalendář astronomických snímků dne
Portál italské Mezinárodní Společnosti Biourbanismu - ISB
Poezie
Soukromá škola dramatické tvorby a Metody Jacques Lecoq (Francie)
The California Institute of Earth Art and Architecture
Aktuálně o designu
Anotace různorodé naučné literatury
Architektura země Dogonů
Biotecture, Michael Reynolds
Stránky hledačů poznání
web Igora Chauna
Hanas living factory
Johana Hájková - perokresby
Klub se věnuje ochraně památek  v Praze od r. 1900
web o.s. Za krásnou Olomouc
iniciativa za veřejnou diskusi
deník
literární server
cyklistika, cykloturistika, cestování na kole
Občanské sdružení
Mapa pražských kauz
Zaměřeno na magistrát!
Nový zdroj informací
časopis
blogy na Respektu
Ukrajinský kulturně politický měsíčník s českou mutací
web Stanislava Vašiny
Literární almanach on-line
občanské sdružení
Hmyzáci a jiné šperky z polymeru
TOPlist
free counters
t.vich@seznam.cz, stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one