logonove2-001.jpg

Je globální generální stávka utopií?

Je globální generální stávka utopií? - obrázek

Je globální generální stávka utopií? - obrázek

Rozhovor Ondřeje Slačálka s filozofem Václavem Bělohradským

 

 

 

 

 


VÁCLAV BĚLOHRADSKÝ UŽ DVACET LET ZNEJIŠŤUJE ČESKOU VEŘEJNOU DEBATU. V POSLEDNÍCH LETECH VARUJE PŘED DŮSLEDKY GLOBÁLNÍHO KAPITALISMU, KTERÝ MŮŽE NEVRATNĚ ZMĚNIT SVĚT, JAK JEJ ZNÁME.

 

Ve své nedávné eseji hovoříš o hrozbě „dedemokratizace“, vlny, která nás může zbavit řady prvků demokracie. Co je ohrožuje?

Výrazem „dedemokratizace“ označuji vývoj posledních desetiletí, kdy byla hegemonie národních buržoazií nahrazena hegemonií globální „hyperburžoazie“. Ta považuje politické dohody, morální tradice a sociální práva, kterými národní státy omezovaly kapitál, za pouhá pouta překážející globální konkurenceschopnosti – chce je přetnout. Usiluje také o redukci politických stran na pouhé efektivní nástroje lobbování za své zájmy, o přeměnu veřejného prostoru na příležitost k investicím do mediálních kampaní a úspěšně oslabuje soudní moc rozsáhlými investicemi do specializovaného vědění, které je ve stále větší míře předpokladem soudních rozhodnutí, ale jeho produkce a distribuce je pod kontrolou hypeburžoazie. Lednový výrok Nejvyššího soudu USA dal navíc americkým koncernům právo neomezeně investovat do volebních kampaní a politických stran – to je důležitý signál.
Sjednocujícím heslem hyperburžoazie je „globální konkurenceschopnost“, v jejím jménu probíhá proces „dedemokratizace“.

 

GLOBÁLNÍ VÝVOZ PRÁV

Co to znamená konkrétně?

Cena práce byla vždy určována přílivem pracovní síly z rurálních oblastí. Je ještě v živé paměti italského národa vlna jižanů, kteří se s papundeklovými zavazadly v rukou valili do průmyslových měst italského severu. Pracovali levně, byli předmětem rasismu a museli dočasně přijmout životní podmínky hluboko pod severním standardem. Velké průmyslové státy se po druhé světové válce rychle „deruralizovaly“. Cena práce byla pak určována postindustriálními faktory jako je přístup ke vzdělání, kvalita veřejných statků a kvalita politického systému, především kvalita veřejného prostoru v metropolích. To vše nebylo možné získat jinde než v systémech postprůmyslových národních států.
Globalizace situaci nejprve změnila, pak zvrátila. „Rurální oblastí“, z níž se valí do evropských měst levná pracovní síla, je dnes Třetí svět. Imigranti jsou předmětem rasismu a vykořisťování, pracují za podmínek hluboko pod hladinou práv obyvatel Prvního a Druhého světa, jak ukazují různé dokumenty (u nás například Skvělá příležitost Víta Janečka). Zvrat nastal v okamžiku, kdy ne už obyvatelé rurálních oblastí světa se stěhují za prací, ale naopak práce se stěhuje za nimi. Téměř 50 % čínského vývozu do USA jsou produkty amerických koncernů, delokalizovaných do Číny.
V důsledku toho zvratu je jediným způsobem jak snížit cenu práce v Evropě, „dedemokratizace“, omezování práv pracujících. Představme si tuto, bohužel velmi reálnou situaci: investor vyhlásí soutěž mezi pracujícími – budu investovat tam, kde se pracující sami vzdají co největšího počtu svých práv, přijmou flexibilní smlouvy, přesčasy, sníží si práva na lékařskou péči a třeba i pracovní pauzy. Sami se zlevní pod heslem „práci, kterou se živíme, jsou schopni vykonávat miliony lidí v celém světě o polovinu levněji a lépe a je snadné za nimi naši práci poslat“. Chceme-li práci, bez níž nemůžeme platit naše hypotéky, musíme se sami „delokalizovat“ z Evropy v občanském a duchovním smyslu – vzdát se své evropské identity, počínštit se u nás doma.
Jediný způsob, jak se procesu dedemokratizace bránit, je globální vývoz demokracie – především odborových práv. Tedy návrat k zapomenutému pojmu „třídní solidarita“, pracující všech zemí by neměli navzájem soutěžit o to, kdo bude pracovat levněji pro nadnárodní koncerny, neměli by získávat výhody na úkor pracujících jiných zemí, ale jednat jednotně. Je globální generální stávka utopie?
V Evropě solidarita pracujících po roce 1989 prudce oslabila, snažme se ji znovu nastolit alespoň v EU, byl by to dobrý začátek.


Jaký vztah k demokracii mají připravované reformy současné vládní koalice?

Peter Sloterdijk v úvaze „Uražená hrdost“ (Literární noviny 51–52/2010) připomenul kořeny římské republiky. Ta se zrodila v reakci na „ponížení a zneuctění“, jak připomíná příběh Lukrécie – vyprávěný Liviem a Shakespearem – kterou znásilnil syn posledního etrusko-římského krále. Lukrécie vylíčí svým blízkým své zneuctění a probodne se dýkou. To gesto rozpoutá bojovnou reakci, v které se lid zbaví krále a ustaví republiku. Tento zakládající mýtus připomíná, že motivy lidského jednání nejsou jen libido, strach nebo touha po zisku. Lidé jsou schopni bojovat také za svou důstojnost, hrdost, jsou nositeli ctností.
Myslím, že reformy této vlády urážejí naši občanskou a lidskou hrdost, nejde v nich o výhody či nevýhody, o snížení platů či zdravotní péči. Je třeba jim klást odpor ve jménu občanských ctností a lidské důstojnosti, jakkoli nám tento motiv jednání dnes může připadat groteskní, pravdoláskařský, nereálný. Uražená hrdost je reálným motivem lidského jednání, i přesto, že často nenachází efektivní způsob protestu – připomeňme si Jana Palacha, buddhistické mnichy nebo vlny zoufalých a marných revolt proti oligarchiím.
Například čtu v MF Dnes toto shrnutí filozofických principů reformy zdravotní péče: „Není jiné cesty než postupně omezovat lékařskou péči, na kterou bude nárok z povinného pojištění, a stále více zákroků financovat ze zdravotního připojištění poskytovaného soukromými subjekty.
Jednoho dne bude muset evropská rovnostářská společnost připustit, že lidé, kteří díky svým finančním možnostem budou ochotni a schopni investovat do svého zdraví více, budou žít v průměru déle a přežijí daleko těžší nemoci než zbytek populace. Na této změně myšlení bude možné postavit i filozoficky odlišný systém financování zdravotnictví, který bude zase po nějakou dobu funkční.“
Klást odpor této změně myšlení znamená vrátit se k základním zdrojům legitimnosti v demokratických republikách, které jsou postaveny na ctnosti, jak připomenul Montesquie, na vzpouře proti těm, kdo urážejí naši lidskou hrdost. Vím, že je to směšné, ale jediným reálným motivem odporu proti takovéto „změně myšlení“ je obrana lidské důstojnosti – ve smyslu římského zakládajícího mýtu republiky.


NEMÁME ŽÁDNÉ „VNĚ“

Kritizuješ hledání celospolečenských alternativ jako novou metafyziku. Není dnes ale problémem spíše to, že takřka všichni, i ti největší kritici, volky nevolky přijali slova Thatcherové, že „alternativa neexistuje“?

Velký sociolog modernizace Gino Germani viděl jeden z konstitutivních rysů modernosti v „institucionalizaci změny“. Instituce už nestojí proti změně jako tradice proti revoluci, ale naopak změna sama se ustavuje jako tradice. Trh nebo univerzity, demokratický veřejný prostor, politický systém demokracie – to vše jsou instituce, které změnu nejen prosazují, ale dělají z ní „veřejný statek“. Už jsem to mnohokrát řekl: silná stránka západní civilizace – jejíž bezmezné viny známe – je v tom, že vymyslela dějiny. Čas dějin je určován kritickými obrazy společnosti, na které lidé reagují, a tak ji mění k lepšímu. Jen Západ zná aktuálnost: to slovo dnes smrtelně infikovaly mediální neorealita a bulvární žvást, původně to ale bylo jedno ze zakládajících slov Západu. Označovalo fakt, že mezi minulostí a budoucností se otevřela propast – ať už v důsledku zjeveného slova božího nebo technologického vývoje – kterou je třeba přemostit. Vše, co se nabízí jako most mezi budoucností a minulostí, je pak „aktuální“. Političtí aktéři demokracie soutěží mezi sebou především o to, být takovým mostem nad propastí, být východiskem z krize, do níž nás radikální rozdíl mezi budoucností a minulostí strhuje.
Řekl bych s narážkou na Sartra, že „institucionalizace změny“ je nepřekročitelný horizont demokracie, i uražená hrdost musí zůstat uvnitř toho horizontu. Ano, jsem reformista, věřím ve schopnost demokracie zvolit si změnu spíše než katastrofu, a to i v situacích, v nichž se společnost ocitá na pokraji násilí a zoufalství.
Myslím si, že „celková změna“, alternativa k celku, je teologický pojem, který nepatří do sekularizované společnosti. A já chci žít v sekularizované společnosti, nechci z ní unikat do imaginárních rájů „celkových alternativ“ a „nových světů, v nichž žijí noví lidé“. Nevěřím na „nové lidi“, mám rád lidi, jací jsou, ne jací by měli být, jak říká Hoeder v Sartrově hře Špinavé ruce, kterou můžeš znovu vidět v Národním divadle.
Sociologičtěji: Moderní společnost nepřipouští žádné „vně“, každá změna využívá zdroje a možnosti, které jsme nalezli uvnitř celku společnosti. Například ty jsi politolog, díky svému vzdělání a možnostem svobodného pohybu ve světě přispíváš k formování kritického vědomí ve společnosti a hledání alternativ. To kritické vědomí samo by se ale nemohlo zformovat bez profesora Barši či mnoha jiných lidí, kteří jsou v systému, k němuž hledáš alternativu, k dispozici.
Tento začarovaný kruh je třeba přijmout, nesnažit se z něj vystoupit, bylo by to marné! Každá alternativa k systému je jeho fragmentem – to je zákon modernosti.


Nálady české střední třídy jsi označil za „fašizaci“. Jaké zdroje mají nejrůznější strachy – strach z poražených komunistů, z chudých, z Romů, z takřka nepřítomných muslimů – které se šíří střední třídou a jejím prostřednictvím celou společností? A proč označení fašizace? Není dnes na místě spíše hledat nová označení pro nové jevy, než je podřazovat pod slovo, které automaticky navodí obraz koncentračních táborů, a působí tedy jako hysterické přirovnání?

Pojem „fašizace“ má svůj specifický obsah. Neoznačujeme jím politický systém, ale hodnotové proměny, které fašismus umožňují. Třeba citovaná úvaha o zdravotní reformě, kdy bude muset evropská rovnostářská společnost připustit, že lidé, kteří jsou bohatí, budou i déle žít než zbytek populace, je typickým příkladem fašizace jako každá jiná normalizace nerovnosti životních šancí. Hesla jako „život je boj, slabší podléhá“ nebo „bezdomovci jsou si vinni svým osudem“, „cikáni si jezdí svými mercedesy pro sociální dávky“ nebo i některé postoje k cizím dělníkům jsou také příznaky „normalizace nerovnosti“.
V prvním ročníku sociologie se studuje exemplární výzkum frankfurtské školy – Adorno a kol. – The Authoritarian Personality. V něm autoři definují tzv. F-scale, škálu hodnot, která připravuje fašismus. Patří mezi ně třeba „conventionalism“ neboli fanatické vyznávání konvenčních hodnot, nekritické uctívání autorit, idealizace hodnot vlastní referenční skupiny, agresivní vylučování kritiků konvečních hodnot ze společnosti, „anti-intraception“, což je slovo, které označuje přibližně „pohrdání intelektuály“, preference stereotypů, orientování se na dichotomiích moc-slabost, nenávist k „pravdoláskařům“, cynické pojetí společenských vztahů, přesvědčení, že ve světě se dějí nebezpečné věci, kterým je třeba zamezit silou – to vše jsou kulturní příznaky fašizace společnosti.
Myslím, že český postkomunistický antikomunismus, o němž jsi psal jako o nové hegemonii, má všechny znaky „F-scale“.


VOLBA MEZI KATASTROFOU A ZMĚNOU

Tlaky trhu, které jsou lidé nuceni zvnitřňovat, jsi popsal jako o „sebeoptimalizaci“. Jakými způsoby se jí lze vzepřít?

Výraz „sebeoptimalizace“ jsem použil v přednášce na FSV UK o „čtyřech formách chaosu a identitární panice“. Člověk redukovaný na „lidský zdroj“ musí neustále pečovat o svůj „lidský kapitál“, o to, co z něho dělá prodejný lidský zdroj. Výrazem „tyranie sebeoptimalizace“ jsem označil situaci, v níž se člověk musí cítit provinilým, protože není dostatečně optimalizován pro trh práce, stárne, někdy je nemocný, jindy se neumí rekvalifikovat. Vzorem kadeta Bieglera z Haškova Švejka byl německý profesor Udo Kraft, který před svou smrtí ve válce napsal knihu Sebevýchova k smrti za císaře. Podobně dnes nešťastné lidské zdroje podstupují „sebevýchovu k smrti za globální ekonomický růst“.
Vzepřít se požadavku sebeoptimalizace nelze jinak, než bojem o lidskou důstojnost, ne o práci či vyšší mzdu. Jak se hájí naše hrdost a lidskost? Odpověď bude obsahem politických hnutí tohoto tisíciletí – od bojů sociálních k bojům antropologickým, k bojům o sebedefinici lidí.


Z mnoha, často protikladných stran se ještě před časem ozývalo, že „krize je šance“. Nebyla šancí, anebo se ji nepodařilo využít? Nebo je stále šancí?

Každá krize je šancí, ale musí být jako taková pochopena a žita. Tak například „velká krize 1929“ se proměnila v epochální šanci ke změnám právě proto, že mnoho ekonomů, filozofů, umělců, sociologů a intelektuálů vůbec ji dokázalo interpretovat jako volbu mezi katastrofou a změnou – a změnu se podařilo prosadit, ekonomický i politický úspěch evropské demokracie v poválečných letech je toho důkazem. Moje generace, narozená koncem druhé světové války, ještě žila pod tíhou té krize, vzpomínám si na svého otce, který byl umírněný benešovský socialista právě proto, že se do něho ta krize zakousla. Jednou se svým bratrem Josefem se mnou diskutovali o prvním máji a vzájemně se žertem obviňovali, kdo z nich tenkrát, někdy ve třicátých letech, více fandil socialismu.
Bohužel finanční krize, kterou jsme prošli, se šancí nestala. Nebyl v ní ten samý potenciál uvědomění jako v té z roku 1929. Kapitál už je dost mocný k tomu, aby pojem „krize“ vykastroval a za ječení pravicových novinářských sirén jej učinil neplodným, zredukoval ho na pouhou „dysfunkci v systému“.


Popisuješ neefektivnost protestních akcí, pouličních demonstrací, stávek… Jaké jsou dnes možnosti odporu?

Přeháníš, nic nepopisuji, jen konstatuji. Demonstrace v Itálii, Anglii, Řecku nejen nezastavily, ale ani nezpomalily proces dedemokratizace. Naopak, možná ho urychlily. Proč jsou protesty neúčinné? Odpověď bych hledal v pojmu „posthegemonní moc“, se kterým pracuje třeba Tereza Stöckelová. Jedná se o moc, která už nehledá symbolickou legitimnost, je hyperrealistická – mění svět, aniž by hledala a snažila se nám sdělit důvody k té změně. Technologické prostředí vyznačuje obrovský přírůstek realizovatelného na úkor udržitelného, zdůvodnitelného. Možnosti a elementy vnesené do systému už není možné ideologicky a hodnotově – racionálně – zdůvodnit. Nemáme žádný „dobrý důvod“ k tomu ty možnosti realizovat, ale hyperrealistická posthegemonní moc už nezdůvodňuje, jen „operuje“.
Protesty jsou neúčinné, protože se pohybují uvnitř sféry symbolického, negují legitimnost moci, popírají důvody k volbě určitých cílů moci. Té je to ale jedno, už není na legitimnosti závislá. Tato mutace politické moci souvisí s rozchodem mezi kulturou a jednáním v epoše techno-nihilismu, ale o tom už mluvit nemůžeme.


Na sklonku šedesátých let jsi emigroval do Itálie. Co tě tehdy oproti Československu nejvíce překvapilo?

V rozhovoru, kterým uzavírám knihu Společnost nevolnosti, probírám podrobně mé italské šoky z konce šedesátých let, kdy jsem se tam náhle ocitl, nejdříve na chvíli a pak natrvalo. V poslední době se mi ale vrací na mysl zkušenost, jejíž důležitost si uvědomuji až dnes. V konfrontaci s italskou „nemoderností“  – jen 12%  žen pracovalo, trvaly třídní rituály, kultura byla třídní, náboženství bylo masovým delegováním „etických otázek“ na církev – jsem si dost nejasně uvědomoval, že komunismus byl z mnoha hledisek emancipující systém, jakkoli v něm chyběla svoboda. Pak vypukla všeobecná vzpoura v celém Prvním světě, vše začalo splývat v jednom groteskním karnevalu změn a já se ocitl mimo svou generaci, nerozuměl jsem jejímu slovníku, byl na mě příliš laciný – mávat nad sebou Rudou knížkou Mao Ce-tunga, to ne, to jsem nemohl.
Jak dlouho bude trvat, než emancipující moment v komunismu uznáme za důležitý dějinný faktor, za kus naší postkomunistické identity? Třeba ruční práce jako učební předmět jsem se naučil oceňovat jako reálný pokrok oproti italskému „gymnasiálnímu museu“. A mnoho jiných věcí. A také jsme nemuseli mít strach z exekucí, nebyly panské lesy a nebyli páni domácí… Měli jsme strach z jiných věcí, ale zase ne jenom strach.


Liberálem jsi se stal na základě československé nebo italské zkušenosti?

Přijížděl jsem do Itálie jako „pražský existencialista“, tak nějak bych definoval moji křehkou kulturní identitu. A v nějakém smyslu – zmateném – jako liberál. Teprve v křečovitých letech sedmdesátých, rychle se svažujících ke krvavému terorismu, jsem si smysl liberalismu prohloubil. Kandidoval jsem dokonce symbolicky ve volbách za obnovenou Liberální stranu, samozřejmě bez velkého úspěchu. Dnes bych svůj (post)liberalismus shrnul ve třech zásadách.
Zaprvé v přesvědčení, že i dobré ideje degenerují, když jsou jejich odpůrci umlčeni. Věřím proto v absolutní svobodu slova a v necenzurovaný veřejný prostor, v němž musíme uhájit svůj veřejný status ve svobodné, neomezené komunikaci, z níž nikdo nesmí být předem vyloučen.
Zadruhé neexistuje žádný neposkvrněný počátek ani v životě jednotlivců ani v životě národů a historických společenství vůbec. Každý začátek je rozporný, skrývá v sobě neviděné konce, implikuje nepředvídatelné důsledky, které je možné „řešit“ až přijdou, ne dříve; jedinou liberální ctností je schopnost změnit se v důsledku kritických obrazů sebe sama, umět využít kritické obrazy jako zdroj, jako veřejný statek.
Zatřetí pak antiantropocentrismus. V první přednášce po návratu z exilu jsem citoval svůj milovaný Batesonův (post)sylogismus: „Tráva umírá, lidé umírají, lidé jsou tráva“. Vidím v tomto sylogismu první krok k posvátnu, které bude schopno nás vymanit ze zajetí v monoteistické kleci růstu Růstu.

 


SVOBODA PŘEDPOKLÁDÁ ZJEDNODUŠENÍ

Mnozí nechápou tu proměnu – z podporovatele Klause oslavujícího McDonalds kritik nadnárodních firem...

V úvaze „Chvála mcdonaldizace světa“ – narážka na knihu Ritzera – jsem se snažil ukázat, že podstatou modernosti je simplifikace, zjednodušení. Není možné žádné osvobození bez zjednodušení – dívka, která si musí česat každý den zdlouhavě a bolestivě za pomoci matky či služebné své dlouhé copy, vnímá jako osvobození mikádo. Pojednal jsem McDonald jako ikonu kapitalistické modernosti, spolu s video-půjčovnami, videogames nebo joggingem s walkmanem u pasu. Česká společnost je ovládána obrozeneckou lidovostí, převažuje v ní kýčově protimoderní rétorika, hluboká nedůvěra k velkoměstu, kde nic není autentické.
V úvaze, na niž narážíš, hájím mcdonaldizaci společnosti jako proces, který redukuje naši závislost na tradicích, a proto je nezrušitelným momentem modernosti. Mcdonaldizace není jen ničivá, skrze simplifikaci osvobozuje člověka od tradice, a tak přispívá k prosazení demokratického životního stylu. V mcdonaldizovaných prostorech z lidí stejně vyviklaných ze svých tradic vzniká planetární občanská společnost. Hamburger (ale mohl by to být veganský sandwich, proč ne) má úspěch, protože zjednodušuje stolování a jídlo samo, nemusím mít strach před svou dívkou, že užívám nesprávně příbor, když ona je z bohaté rodiny. Stolování vyžadovalo čas a kompetenci, bylo úzce svázáno (v Itálii) s autoritou otce a naší „povinně respektovanou“ identitou. Mcdonaldizace osvobozuje od složitosti – italská večeře o mnoha chodech, na kterou si ještě trochu vzpomínám, byla vykoupena ženou v domácnosti, která ji připravovala svému „manželu a živiteli“ celý den.
To, že jsem v devadesátých letech podporoval Klausovu rychlou cestu k privatizaci, pak úzce souvisí s mou tezí, že neexistují neposkvrněné počátky. Já nevěřím v restrukturalizace, ty vždy přinášejí celou řadu nezamýšlených důsledků, vytvářejí informační a mocenské asymetrie, které vedou ke korupci, stejně jako rychlá privatizace. Věřil jsem ale v to, že po prvním vládním období, tedy v polovině devadesátých let, bude možné „nazvat chybu chybou“ (jak říkal Josef Lux) a nezamýšlené důsledky rychlé cesty společně napravit. Jen když je schopna své chyby přiznat a napravit, může se oligarchie stát elitou, teprve pak může být uznána za „vedoucí sílu“ společnosti. To se ale nestalo, ODS pod Klausovým vedením si vybrala cestu fanatického popírání chyb, které vedly ke vzniku kmotrovské ekonomiky. Ocitl jsem se proto na opačné straně barikády.
Opakuji: Chyba nebyla na počátku, byla v neschopnosti poučit se z nezamýšlených důsledků volby tohoto počátku.


S tím souvisí současná diskuse o korupci. Nespočívá její přitažlivost vedle reálnosti problému i v možnosti odsunout politiku, proměnit na chvíli spor postojů v detektivku a odhalování zloděje? A nespočívá v tom i nebezpečí politiky pojaté jako boj s korupcí?

Na takovou otázku už nemáme čas. Proto jen k jádru věci: slovem „hegemonie“ označujeme moc, která se vykonává skrze odpolitizovaná slova jako je dobro, zdraví, normálnost, psychická nemoc, krása, pilnost. Ve skutečnosti jsou to slova výsostně politická, vyjadřují zájmy vládnoucí třídy, ale my je jako politická nevnímáme. Když je začneme politizovat, stará hegemonie se začne hroutit a politický obsah těch slov vyplouvá na povrch. Začne epochální konflikt, který povede ke změně hegemonie. Hegemon je pán toho, co nevidíme jako politické. Aplikujme tuto ideu na pojem korupce: problém není politik, kterého policie načape s kufříkem milionů, problém je to, co nevidíme jako korupci – celá ta neprůhledná síť ekonomických privilegií, cenzur, mediálních konstrukcí, okultních vlivů, lobbování, kterému říkáme „tržní ekonomika“. Největší lež systému je tvrzení, že ekonomika a politika jsou oddělené sféry. Naopak, jsou úzce propojené, jsou to dvě strany téže mince. Pomocí pojmu „korupce“ ideologové globálního kapitalismu předstírají, že mince jsou dvě, jedna ekonomická a druhá politická. Tuto lež je třeba odmítnout a ne se bavit o korupci, jako by existoval nějaký „čistý, neposkvrněný“ vztah mezi kapitálem a mocí. O tom ale až někdy jindy.

 

 

 

 

Zdroj: Nový prostor, 15. 2. 2011

 

 

 

26.06.2011 21:37:20
hubertxy
ISSN 1804-929X
Vlastní vyhledávání
Časopis kultury a oddechu
web Tomáše Vícha
Psychotronika a druidismus
Portál o architektuře
Veřejnost, odbornost, komunikace
Umění žít s uměním
Aktuálně ze světa výtvarného umění
Kalendář astronomických snímků dne
Portál italské Mezinárodní Společnosti Biourbanismu - ISB
Poezie
Soukromá škola dramatické tvorby a Metody Jacques Lecoq (Francie)
The California Institute of Earth Art and Architecture
Aktuálně o designu
Anotace různorodé naučné literatury
Architektura země Dogonů
Biotecture, Michael Reynolds
Stránky hledačů poznání
web Igora Chauna
Hanas living factory
Johana Hájková - perokresby
Klub se věnuje ochraně památek  v Praze od r. 1900
web o.s. Za krásnou Olomouc
iniciativa za veřejnou diskusi
deník
literární server
cyklistika, cykloturistika, cestování na kole
Občanské sdružení
Mapa pražských kauz
Zaměřeno na magistrát!
Nový zdroj informací
časopis
blogy na Respektu
Ukrajinský kulturně politický měsíčník s českou mutací
web Stanislava Vašiny
Literární almanach on-line
občanské sdružení
Hmyzáci a jiné šperky z polymeru
TOPlist
free counters
t.vich@seznam.cz, stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one