logonove2-001.jpg

Vítejte v blázinci - naše kolektivní psychóza

Vítejte v blázinci - naše kolektivní psychóza - obrázek

Vítejte v blázinci - naše kolektivní psychóza - obrázek

IV. Čerstvá realita každý den

Cognitive Dissonance, překlad Ondřej Pavlík

 

 

Vyrovnané protikladné síly


Moc, kterou nad námi naše podmínění a Ponzi/vláda/Fed má, je v podstatě iluzí, která i přes naši podporu každým dnem slábne. Jak se Ponziho schéma rozpadá, jak se my rozpadáme, jak tato iluze v naší mysli, a tedy realitě, ztrácí na jasu a ostrosti, její podpůrná konstrukce začíná být čím dál méně stabilní. Její sevření exponenciálně slábne.


Čím labilnější Ponziho schéma díky všem těm vrstvám lží, lstí a podvodů je, tím více síly musí být vyvinuto pouze a jen k jeho udržení na místě nebo zastavení úpadku. To samé může být řečeno i o nás. Jak začínáme ztrácet náš kontakt s realitou, jak naše šílenství exponenciálně narůstá, tím větší sílu vůle musíme vyvinout, abychom vůbec mohli fungovat. Jak systémy selhávají, rychlost kolapsu rapidně roste. Nevyhnutelný konec je blízko. Na vysvětlenou dám příklad ze svého dětství.


S bratrem jsme jako malí jednoho dne pobíhali po domě a v jednu chvíli se začali přetlačovat u dveří, každý na opačné straně. Rychle jsme ze sebe oba dostali maximum možné síly a ocitli se v patové situaci – ani jeden z nás neměl sílu na to, aby toho druhého přetlačil. A oba jsme cítili čím dál větší únavu. Protože už ani v jednom z nás nezbývaly žádné rezervy, neexistoval způsob, jak rychle vystupňovat útok a souboj vyhrát.


V tomto momentě znamenala jakákoli, i malá ztráta koncentrace a úsilí na jedné ze stran drtivé vítězství té druhé. Tehdy jsem to byl já, kdo se jako první začal vyčerpávat, a tak jsem se pokusil o úhybný manévr – pustit se a zároveň utéct. Dveře mě rychle odhodily stranou a vrazily mi do obličeje, až mi z nosu začala téct krev.


Podobná situace se dnes odehrává ve světě. Ponzi a jeho podpůrné struktury (různé vlády, bankéřské spolky, Fed atd.) vynakládají maximální snahu, jen aby se udržely na svém místě. S tím rozdílem, že v tomto případě Ponzi (což je odraz našeho vlastního šílenství) bojuje proti nevyhnutelnému kolapsu sebe sama. Ponziho schéma je pohlcováno eskalacemi svých vlastních účinků a vlivů, stejně jako my jsme pohlcováni naším vlastním šílenstvím.


Trhy jsou si tohoto faktu dobře vědomy a v systému dychtivě hledají jakoukoli slabinu a zároveň se obávají naprostého nebo částečného kolapsu. Účastníci trhů věří, že z oné zkázy mohou nejen nějakým způsobem profitovat, ale poté i se svými zisky úspěšně uniknout. Podobně jako my věříme, že s tím šílenstvím nemáme nic společného a že se jeho smrtelným spárům dokážeme včas vyhnout. Utéct s čím a kam; pomocí čeho a kdy?


První známka skutečně podstatné slabiny odstartuje vodopád událostí a zhroucení systému. To nutně neznamená, že padnou i vlády, ale v tu chvíli může dojít k čemukoli.  Skutečně to ale vypadá, že dny fiat peněz, a dost možná celého ekonomického systému, jsou sečteny. Jediná otázka je, kdy.


Myslet si, že v poslední chvíli dokážeme bezpečně uniknout, je stejně tak pošetilé jako snažit se utéct hurikánu a čekat, až voda stoupne na hladinu jednoho metru. Nedávný bleskový pád na burzách (Zde má autor na mysli událost na Wall Street z 6.5. 2010, kde během extrémně krátké doby spadl Dow index o 1000 bodů a řada akcií najednou ztratila drtivou část své hodnoty. Oficiální zprávy zněly, že šlo o překlep – někdo prý omylem naťukal o pár nul víc – ale pravděpodobnější je, že jsme v tu chvíli na moment viděli pravou, nemanipulovanou tvář trhů, které v současné podobě už ovládají spíše stroje a algoritmy, neboli “chybu v Matrixu”. – pozn. překl.) nám ukázal, s jakou rychlostí akciové trhy mohou padnout. A můžete se s jistotou domnívat, že vláda dá ve chvíli, kdy dojde na nejhorší, zákaz bezpečnostním prodejům a peněžním transferům. Zoufalí lidé jsou schopni zoufalých činů.


Podobná bitva se odehrává mezi naším egem, vědomou myslí, vnějšími vlivy a naším podvědomím. Zatímco systemické kontrolní síly, používané na populaci, se zdají být nepřekonatelné, ve skutečnosti je systém vysoce nestabilní a náchylný ke kolapsu, jakmile jedna strana získá byť jen malou výhodu. Logickou otázkou je tedy, kdo nebo co disponuje touto ultimátní výhodou? Z mého pohledu budou přeživšími ti, kdo už mají za sebou ono těžké vnitřní hledání emocionální a duchovní stability a udrží si nebo znovu získají nějaké zdání příčetnosti.

 


Jsme ovládáni apatií a konfliktem


Vraťme se na chvíli k občanům na úřednickém setkání. Jakmile viděli, že nemožné je doopravdy uskutečnitelné, že byli schopni úředníkům odporovat, udělali z této nové možnosti, z tohoto vjemu, “skutečnost”. A vytvářeli tuto novou realitu znovu a znovu, protože jednoduše věřili, že je to možné. Nic víc se nezměnilo, pouze zesílila jejich víra a důvěra ve vlastní schopnost docílit změny ve svůj vlastní prospěch.


Udělali z této nové představy svoji realitu, především protože chtěli, aby se stala jejich realitou. Takže v podstatě vytvořili vlastní kladnou zpětnou vazbu, která prospívala každému, kdo se nacházel uvnitř, místo aby byla zneužívána ostatními. Buď jsme tvůrci své vlastní reality, nebo žijeme v realitě někoho jiného.


Protože naše vnímání reality přímo ovlivňuje, jak na sebe v rámci “naší” reality vzájemně působíme, mnoha způsoby tak vytváříme novou realitu každý den. Velmi často ale pouze kopírujeme včerejšek, protože se od té doby nezměnilo naše vnímání. Lidé na setkání si dříve uvědomovali svoji bezmocnost, která z části pramenila ze strachu, a tak byli apatičtí. Ale teď si vytvořili prospěšnou kladnou zpětnou vazbu (s původním přispěním mého přítele), která jim pomohla překonat staré podmínění.


Člověk by řekl, že toto je doslovný příklad moci pozitivního myšlení a přesvědčení, což je jinými slovy důkaz síly stádní mentality, pracující v prospěch stáda. Tato malá část stáda se stala uvědomělější a citlivější vůči svojí schopnosti pozměnit svou realitu v něco přijatelnějšího a užitečnějšího. Ta síla tam byla vždy, oni si ji teď jen párkát osahali.


Apatie je emocionální obranný mechanismus, kterým se vypořádáváme s vlastní slabostí.  “Jasně, co na tom záleží, všecko zůstane při starym, stejně nedokážem nic ovlivnit, tak se na to vykašli a starej se hlavně vo sebe.” Určitým způsobem toto platí i pro ty z nás, kteří uvízli v nekonečném boji proti ostatním. Neodvážíme se postavit našemu tyranovi, ale potřebujeme se zbavit vzteku, a tak se napadáme navzájem. Naše apatie vyplave na povrch jako agrese vůči komukoli jinému, jen ne tomu, koho skutečně chceme napadnout a sesadit.


Jakmile vkročíme do zničujícího bludného kruhu apatie, jsme spoutáni gravitační silou naší vlastní bezmoci. Jen zřídka se nám daří se z ní uvolnit, protože jediná energie, kterou dokážeme shromáždit, je vynakládána na zesílení naší apatie a samotné poutající gravitace. Abychom se mohli osvobodit, musíme si kromě jiného uvědomit a přiznat jedno velmi znepokojující a silně emocionálně nabité tvrzení: že ten systém, který nás zotročil, jsme sami podporovali.


To je jedním z důvodů, proč je násilí ve společnosti málokdy směřováno na naše vedení, ale často zpět na nás samotné. Poddajná otrocká mentalita, ta strnulá apatická mysl, se zkrátka nedokáže nijak významně vzbouřit proti svému pánovi. A tak si rozzuřený dav vybíjí svoji agresi na více zranitelných skupinách. Na osobní úrovni bychom pak mohli mluvit o depresi jako o výsledku opakovaného, vůči sobě vedeného násilí. Znovu a znovu si v sobě ustanovujeme pocit, že jsme traumatizováni, a nedaří se nám z onoho bludného kruhu dostat. Nevědomky takto jednáme, protože nejsme schopni čelit kořenové příčině našeho vlastního traumatu, tedy že jsme svými vlastními obětními beránky.


Prolomit tuto bolest znamená nejen přiznat si, že jsme jí mohli (a můžeme) odolávat, ale že také musíme převzít zodpovědnost za naši roli v tomhle svinčíku. Nepustíme se do toho, dokud před sebou neuvidíme spočitatelný prospěch, nebo alespoň únikovou cestu, což vyžaduje naladit naše vnitřní rádiové frekvence rovnou na stanici “Co mi z toho kápne”, alespoň napoprvé. Jakkoli hezky zní říct, že jsme udělali něco pro ostatní, v úvodních fázích hledání vnitřní stability musíme jednat čistě sobecky. Nic nepřinutí mysl k většímu soustředění než jisté vědomí bezprostředně hrozící smrti nebo velké bolesti, což nás jedním rychlým švihem zbaví veškerých těch niterných zmatků a výmluv.


Toto emocionální a duchovní ladění začínáme pohledem dovnitř a provedením střízlivého odhadu co se týče naší vlastní role v tomto víru sebe-otroctví a poddanství. Jestliže chceme tento léčebný proces odstartovat, musíme si nejprve sami uklidit u sebe doma. Při pohledu na dvanáctibodové odvykací kúry (alkoholové, drogové, sexuální, násilnické atd.) zjistíme, že tohle je samotnou podstatou brzkého a dlouhotrvajícího uzdravení. Málokdo dokáže bez tohoto vnitřního očištění zůstat dlouhodobě čistý a střízlivý. Jakmile jsou opraveny základy, může se začít s přestavbou. Ale nechat vratké základy na místě znamená mít do konce života problémy. Nebo lépe řečeno, jednoduše pokračovat v negativní spirále směrem do záhuby.


Tím, že začneme pomalu, něčím, co je lehce pochopitelné a dosažitelné, si dodáváme odvahu, která nám na oplátku pomáhá čelit dalšímu množství bolesti. Musíme stavět na našich malých vítězstvích, které poskytují zkušenost nutnou k tomu jít dál a dál. Jak pohnout naší vlastní horou? Odpověď je ohromně jednoduchá, jedno kolečko po druhém. Řešením je zúžit náš pohled a vidět pouze ten úkol, který leží těsně před námi; soustředit se na to jedno kolečko, které jsme právě po okraj zaplnili hlínou a tlačíme jej pryč od hory.


Kontrolní systém nás přesvědčil, že horami pohnout nedokážeme. A má pravdu. Nedokážeme… na jeden zátah. To je ta iluze, o které jsme sami přesvědčeni a kterou nám ostatní vypráví, aby nás udrželi v nečinnosti; buď všechno nebo nic. Ale my to nemusíme udělat všechno najednou. Můžeme pohnout horou jedno kolečko po druhém. Kdokoli může. Jakmile se přeneseme přes tuto mylně vnímanou překážku – tím, že budeme naprosto upřímní – začneme chápat, že jsme to právě my, kdo má v moci klíč k okovům, které nás drží v našem otroctví.


Tato očista a přestavba začíná pomalu, našimi osobními záležitostmi, přáteli, sousedy a naší komunitou. Je zcele realistické věřit, že vlastními silami dokážeme změnit okolní podmínky ku svému prospěchu. Mocní nás ovládají pouze s naším souhlasem, obvykle skrze aktivní podporu naší apatie. Odstraňme, nebo alespoň zmírněme, tuto apatii a posilněme jednotlivce za pomoci důsledné upřímnosti (a postrčení správným směrem) a přestaneme být zajatci lží, ať už přicházejících zevnitř nebo zvenčí.


Naše společná svoboda začíná uvnitř každého jednotlivce, ne v masových hnutích, pouličních výtržnostech nebo stávkách. Stávku bychom měli především vyhlásit sami sobě, našim osobním sebeklamům a snahám chytat se falešných nadějí. V takovém rozpoložení jsme lehce ovladatelní a stáváme se svými vlastními vyděrači.


Není na tom nic složitého. Hrajeme hru, ve které jsme sami sobě protivníkem. Víme, jaké karty držíme v ruce, ale předstíráme že netušíme vůbec nic. Představte si, že hrajete proti svému egu. Vaše ego ovládá všechny vaše psychologické spouštěče a slabiny. Vaše vědomé já neustále prohrává, což je přesně to, co se právě teď děje.

 


Přehodnocení problému a jeho řešení


Jeden čas jsem si myslel, že jediným způsobem jak “vyhrát”, je shromáždit armády rozzuřených obyvatel a nechat je, ať zboří všechny mocenské zdi a vyženou “je” pryč. Přiznávám ale, že jsem si nikdy nebyl úplně jistý, koho nebo co bych chtěl vlastně vyhánět. Věřil jsem, že potřebuju armádu, protože mi bylo vštípeno, že hory je potřeba přenášet celé a všechny najednou.


A bylo mi to vštípeno proto, abych se o to nikdy radši nepokusil a logicky se domníval, že něco takového by se mi nikdy nemohlo doopravdy povést. Až poté, co jsem si uvědomil, že my sami máme v sobě tu sílu, vždycky jsme ji měli a že jsme naučeni se jí každodenně vzdávat, jsem pochopil, jak nepotřebný by takový hromadný útok na ony obrazné mocenské zdi ve skutečnosti byl.


Tyto vysoko se tyčící zdi jsou pouhými iluzemi, které jsme si (za vydatné pomoci zvenčí) sami ve svých hlavách vytvořili. Vezměme si například, že ještě před dvaceti lety, působila federální vláda daleko méně hrozivě než dnes. Vypořádat se sem tam s nějakým tím zkorumpovaným úředníkem tehdy nebylo tak složité. Dnes, po dvaceti letech stupňujících se vládních a korporátních přestupků a zneužívání moci, to vypadá, že je téměř nemožné s tím cokoli udělat. A co je neuvěřitelné, my sami tuto iluzi podporujeme, abychom zahnali bolest z naší vlastní nemohoucnosti a našeho otroctví.


Nesmíme zapomenout, že lidé pracující pro vládu nebo přímo v ní jsou ovlivněni úplně stejně. Musíme se zastavit, trochu si poodstoupit a zvážit, proč lidé nepřestávají pracovat pro někoho, kdo zcela jasně koná v rozporu s jejich vlastními zájmy. Nemůžeme pouze zjednodušeně předpokládat, že tito vládní zaměstanci, spolu se zbytkem Ponziho schématu, jsou prostě “zlí”, hloupí nebo neschopní a vyvodit si z toho “pochopení”, které podporuje naši touhu věřit ve vlastní bezmocnost.


Nezajímá mě, jak moc vykřikujeme, že chceme, aby došlo ke změně. Dokud budeme prohlašovat, že změnu sice chceme, ale nedokážeme jí, ať už sami u sebe nebo systémově, dosáhnout, nacházíme se stále v zajetí svého vlastního šílenství. Musíme se na ten problém podívat s čistou hlavou, počínaje základními předpoklady. Protože si nejsme vědomi řady našich lží a sebeklamů, nemáme tušení, kde se nacházejí a jak dalece pronikly do našeho myšlení. Takže zpátky na úplný začátek. Pochybovat o všem znamená budovat si základy pro jasné a logické přemýšlení.


Čím víc jsme zneužíváni, tím vyšší je naše hora. Nevidíme kudy ven, stejně jako oběť domácího násilí nevidí cestu pryč ze svého vězení, přestože má před sebou dokořán otevřené dveře. Z jejího úhlu pohledu nezáleží na tom, jestli jsou dveře otevřené. Zkrátka odtud není úniku. Ve skutečnosti léčíme sami sebe pomocí sebeklamu a pohodlí plynoucího z ignorování příležitostí a možností. “S tím nic nezmůžu, tak aspoň ať z toho taky něco mám.” Protože nás naše otroctví nenaplňuje štěstím a my byli navíc naučeni věřit, že není v našich silách s tím cokoli dělat, musíme si ustanovit smyšlené, ale hodnověrné odůvodnění naší nečinnosti, čímž ještě přidáváme nový rozměr našemu šílenství.


Tato touha klamat sám sebe, vznikající za účelem popírat bolest, kterou by nám jakékoli skutečné uvědomění našeho stavu přineslo, nás nechává zranitelné vůči všelijakým druhům lží a podmiňování. Nemusíme tyto iluze bořit zvenčí, stačí přestat je podporovat zevnitř. Toho ale můžeme dosáhnout, pouze pokud odmítneme sebeklamy a lži, které jsou samou podstatou interních a externích kontrolních systémů. Proto vždycky říkám, že “my” jsme ten kontrolní systém. Jsme základními kameny těch samých zdí, které toužíme rozbourat.


Takto jednoduché porozumění musí být, a vždy bude, odmítáno jako bláznivé, nerealistické, neproveditelné a příliš fantastické právě těmi, kteří uvěřili iluzi. Přijetí jakékoli myšlenky, která je v rozporu s naší iluzí, znamená pro naši iluzi polibek smrti. Nebo přesněji, pro ty z nás, kdo se stali na iluzi emocionálně a fyzicky závislými, neexistuje k iluzi žádná alternativa. Naše vlastní realita nedokáže akceptovat jakékoli alternativy, protože do naší mysli se to promítá jako jasná sebevražda. Nafoukli jsme problém do tak obrovské velikosti, že jednoduché řešení, které místo obviňování jiných od nás vyžaduje nové chápání, je naprosto nepřijatelné.


O tom přesně mluvím, když říkám, že jsme na sobě vzájemně závislí. Úžasné je, že tato iluze zanikne sama a bez našeho přičinění. Není třeba brát opevněné zdi ztečí, když těmi zdmi jsme my sami. Iluzi věříme, když její lež podporujeme naší vlastní lží. Její platnost ztvrzujeme, když si ji přivlastňujeme, když silou našeho vlastního přesvědčení děláme z jejich reality realitu svoji.

 


Páni! A to byl kdo?


Pokud je víra někoho jiného extrémně pevná, často překoná a ovládne tu naši, především když si vlastní vírou nebo touhou nejsme příliš jisti. Toto v kostce vysvětluje sílu rozptýleného stáda nebo semknutého davu. Také to platí pro energii, která vyzařuje z některých jednotlivců a kterou nazýváme “charismatem”. Toto není možné předstírat nebo čímkoli plně nahradit, ačkoli přesně o to se političtí a korporátní imagemakeři snaží.


A my jsme vůči této manipulaci zranitelní, protože všichni se snažíme v sobě tuto moc nalézt, nebo řada z nás se alespoň snaží chovat, jako že ji hledá. Pozor na to, co si přejeme, že? Být úspěšný znamená problém, protože selhání pak už přestává být přijatelné. Tím, že si vlastním přičiněním nastavíme laťku o něco výš, se za své neúspěchy dál nemůžeme schovávat.


Protože si díky (vlastnímu) podmínění a indoktrinaci neustále připadáme nedostateční, jsme mnohem více ochotni akceptovat umělé napodobeniny jako pravé (napodobeniny). To samé platí i pro mnoho náboženských hnutí. Hledáme náboženské spasení a nadpřirozené odpovědi v našem okolí, protože nemáme dostatek touhy, odvahy a důvěry, abychom se je snažili nalézt sami v sobě.


Zplnomocňujeme naše náboženství, stejně jako zplnomocňujeme naše vlády a korporace. Smutnou ironií je, že nejen nedokážeme vidět sami v sobě sílu, kterou vládneme, ale následně do vnější entity také promítáme vše, co bychom rádi našli uvnitř. Zbavujeme se toho, o čem tvrdíme, že nám schází. Což dává smysl, protože pak nejsme za takové (zne)užití moci a síly zodpovědní. Nechte někoho jiného udělat tu černou práci a schytat všechny výčitky, zatímco já budu čekat, až mi z toho něco kápne. V kolečku pro křečky neexistuje žádné nebezpečí.


Ta samá síla, kterou nedokážeme najít nebo jen vidět uvnitř nás samých, je pak projektována do nějakého externího objektu. Popíráme, že vládneme schopností, kterou pak přenášíme na druhé. Jakmile jsme byli naočkováni, abychom selhávali, úspěch je pro nás mnohem děsivější, než onen “přirozený” nezdar. Selhání plodí další selhání a my nakonec nalézáme v našem úspěšném selhávání i jisté potěšení, zejména pokud jsme za to emocionálně odměňováni.

 


Vytváření reality krok za krokem


Podívejme se teď na fenomén, který dokládá naši vnitřní sílu a je lehce měřitelný farmaceutickým průmyslem. Jak možná tušíte, mám na mysli placebo efekt. Člověku je podána neúčinná pilulka na jeho nemoc a je mu řečeno, že “lék” obsažený v prášku jeho stav zlepší. A statisticky významnému procentu lidí se skutečně začne dařit lépe.


Jak k něčemu takovému může dojít? Jak může něco, co není “lék”, účinkovat jako lék? Je přičina skutečně v té pilulce, anebo je “realita”, vyvolaná tímto “lékem”, přijata pacientem jako “skutečná”, a tak se pacient na tuto novou realitu adaptuje a přizpůsobuje se jí?


Zajímavé je, že pokud tyto prášky nejsou pouze klasické bílé kuličky, ale mají tvar a barvu jako jiné léky, jejich účinek je ještě větší. Stejně tak když pacient ani ošetřující netuší, že nejde o skutečný lék, placebo působí silněji. Dokonce v případě, že pacient i ošetřující doopravdy věří, že inertní pilulka je “lékem”, placebo efekt dále roste. O co tady jde?


Zdá se, že část účinku je spjata s pacientovou vírou ve falešný “lék” a část se stejnou vírou ošetřovatele. V symbolické rovině bychom polknutí pilulky mohli považovat za přijetí reality nemoci a síly “léku” realitu nemoci ovlivnit.


Placebo efekt se den ode dne a v závislosti na konkrétních osobách mění. Přestože příčinám fungování placeba stále dobře nerozumíme, efekt samotný je natolik známý a většinově přijímaný jako “autentický”, že je využíván pro měření efektivnosti “skutečných” léčiv. Pokud není “skutečný” lék o nic lepší než “falešný” lék (placebo), “skutečný” lék je hodnocen jako neúčinný. Nikdo se ale neodváží příliš podrobně zkoumat, co za účinkem onoho “falešného” placeba skutečně stojí, protože to by taky mohlo vynést na světlo spoustu problémů.


Ano, nějaké studie proběhly, ale bylo jich velmi málo. Je zřejmé, že průmysl stojící na prodeji léků nemá zájem financovat svoji vlastní zkázu, pokud by se prokázalo, že neúčinné tabletky mohou “léčit” nemoci. Ani žádná vláda by nesponzorovala takovou studii, která by mohla podlomit iluzi o její moci. Porozumění placebu by zrovna tak mohlo posílit jednotlivce. Hromadu osvícených hlav kladoucích obtížné otázky si přece nemůžeme dovolit, že ne? Dokonce sami lékaři přiznávají, že pacientova vůle, víra a touha po uzdravení často znamená rozdíl mezi zdravím a smrtí.


Ačkoli může existovat několik různých vysvětlení pro to, k čemu v takových případech skutečně dochází, je poměrně jasné, že síla lidské víry, ať už jde o jednotlivce nebo dva a více lidí, má moc změnit realitu nebo někoho přesvědčit, aby svoji realitu změnil. Jak můžeme tváří v tvář tomuto fenoménu a stovce dalších různých anomálií – odchylek od normálu, jak jim rád říkám – říct, že realita je statická a neměnná a že ji nedokážeme ovlivnit? Vědci se alespoň ohrazují tak, že placebo efekt podle nich, jak se zdá, nezapadá mezi “nám známé” přírodní zákony.

 


Od prášků na přepážku


Koncept placeba jde hezky dohromady s naší vírou v symbolické papírové “peníze” a naším přijetím reality peněz, když souhlasíme, že je budeme akceptovat výměnou za naši   “reálnou” práci. Tyto skutečné peníze poté “utrácíme” za různé zboží a služby, čímž dále tuto realitu udržujeme. Přijímání a utrácení peněz je naším symbolickým souhlasem se systémem fiat měny a naší úlohou v této ekonomické/společenské/kulturní iluzi.


Podívejme se na koncept “víry” z finančního hlediska podrobněji. Stějne jako je naše měna silná jen tak, jak je silná naše víra a důvěra v ni, je naše vláda silná pouze tak, jak je silná naše víra a důvěra ve vládu. Pokud věříme v měnu, pokud věříme, že je silná, tak bude skutečně silná. Stejně tak pokud věříme v naši vládu, pokud věříme v její sílu, tak silná zůstane. Nezáleží na tom, jak moc je nesnášíme, pokud věříme, že jsou silní, nebo alespoň silnější než vy nebo já.


Malá odbočka. Přestože věřím, že zlato je něčím mnohem víc, než jen prvkem periodické tabulky, kritici zlata se snaží jeho sílu snížit prohlášením, že je to jen kus zářivého kovu; pozůstatek barbarství, jak tomu rádi říkají. Zlato skutečně může být, a v minulosti tomu tak bylo, vnímáno zcela stejně jako dnešní ničím nekryté papírové peníze; jako symbol ultimátní síly nebo slabosti naší víry a důvěry v něj. Rozdíl je, že lidé věří zlatu tisíce let.


Tato víra je přitom univerzální a překonává kulturní i jazykové bariéry. Papírové peníze vznikají a zanikají, ale zlato bylo vždy vnímáno jako “skutečné”. To by znamenalo, že je zlato buď víc než jen iluzí, nebo je iluzí velmi vytrvalou. Toto je hlavní zdroj moci zlata; všeobecné přijetí jeho trvalé hodnoty a schopnosti neustále získávat a ztělesňovat naši víru a důvěru v jeho stabilitu a sílu.


Pár let zpátky jsem s dvěma několik měsíců starými nemluvňaty provedl zcela nevědecký experiment, ke kterému jsem použil stříbrné, pozlacené a zlaté mince. Když jsem dětem směs mincí ukázal a vždy jim dal vybrat mezi dvěma rozdílnými, sáhly nejčastěji po pravém zlatu.


K tomu docházelo, přestože jsem hlídal možný váhový rozdíl mezi mincemi tím, že jsem je dětem neumožnil vzít do ruky, používal mince přibližně stejné velikosti a s podobnými nápisy, a dával si pozor na upřednostňování pravé nebo levé ruky. Nějak dokonce rozeznávali i mezi pozlacenými mincemi a skutečným zlatem. Něco na tom zlatu je; něco, co není vysvětlitelné a ti, kteří popírají tuto jeho “moc”, popírají sami sebe nebo se jen snaží chránit svoje investice.

 


Oni nás potřebují


Vládní moc je ve finále odvozena z naší vlastní skutečné a přirozené síly, která je vyjadřována a kvantifikována jako naše důvěra v moc vlády. Protože je moc vlád a elit odvozena od nás, můžeme “jim” jednoduše odmítnout dát svůj souhlas a nechat je padnout, stejně jako by padla naše měna, pokud bychom jí přestali nadále důvěřovat. Takové rozhodnutí by jistě přineslo určité důsledky, ale neznamenalo by to například, že by se zhroutil celý systém. Přesně před tím se nás však vlády snaží varovat, pokud bychom se snad doopravdy chtěli rozhodnout je sesadit.


Stejně falešnou vidinou kolapsu straší násilnický manžel svou týranou ženu, když jí říká, že bez něj nemůže žít. Samozřejmě že může, stejně jako my dokážeme existovat bez našich tyranů. Tyran (alias vláda, Fed a jiné soukromé bankéřské a korporátní zájmy) vyčaroval emocionální a intelektuální kouzlo, nebo chcete-li jakýsi fiktivní mem, který lze také nazývat alternativní realitou. A zbitá manželka (my) se, ať už vědomě či nevědomě, rozhodla tuto alternativní realitu/mem akceptovat. Jsme aktivními složkami, které mohou tento koloběh násilí a zneužívání rychle zastavit, ale často se nám to zdá téměř nemožné.


Nepříčetný domácí násilník (vláda/Fed atd.) je zcela v moci a pod kontrolou svého šílenství a zřídka dokáže koloběh násilí zastavit. Často pak od násilníka slýcháme, že neví, co to do něj vjelo a že zkrátka nemohl přestat. Pochopitelně z toho viní zneužívaného. Domnívám se, že tu skutečně dochází k určitému překvapení a zmatku nad svým vlastním chováním, podobně jako mnoho odvykajících alkoholiků a drogově závislých přiznává, že byli také velmi zmateni svojí neschopností přestat. Ať už je to jakkoli, násilník nadále pokračuje v tyranizování každého, koho dokáže ovládat, stejně jako vláda a korporace neustávají v tyranizování každého, koho dokážou ovládat.


Dobrovolně dáváme našim tyranům moc tím, že setrváváme pod jejich kontrolou/kouzlem/memem. Chápu, že čtenář se zde může ušklíbat nad slovem “dobrovolně”, což je důvodem, proč stránku po stránce vysvětluji koncept a projevy našeho šílenství. Co se mě osobně týká,  tak vím, že raději ze sebe budu dělat obětního beránka, než abych podstupoval náročnou sebereflexi. Mnohokrát jsem si důmyslně připravoval půdu pro svůj neúspěch, když jsem sám pro sebe stanovoval nerealistické cíle nebo zplnomocňoval právě ty, od kterých jsem se, jak jsem tvrdil, snažil osvobodit.


Přestože chápu, že se zde mohou vyskytnout určité polehčující okolnosti, tohle je podle mého definice dobré vůle a poslušnosti. Proto takové dlouhé pojednání, které podrobně vysvětluje všechny drobné nuance. Ale pokud se na tento proces nedokážeme upřímně podívat a rozeznat náš part v této hře, nikdy se z šílenství neosvobodíme. Když používám výraz “dobrovolně”, mám tím na mysli, že ve skutečnosti z mnoha důvodů nechceme využívat naši instinktivní a přirozenou sílu, abychom zastavili tyranii. A to je hořké sousto, které naše ego odmítá spolknout.


Chci, aby na tomto místě bylo naprosto jasné, že se zde nesnažím ukazovat prstem na jiné a přenášet na ně vinu. Po řadu let jsem byl vystaven otřesnému zacházení a jsem s tímto procesem důvěrně seznámen. Je zcela zřejmé, že je výhradní zodpovědností tyrana přestat ve zneužívání a že musíme po každém tyranovi vyžadovat, aby násilí/zneužívání/tyranii zastavil. Tečka! Zároveň ale musíme najít odvahu projednat, z jakého důvodu zneužívaní setrvávají v koloběhu tyranie. Musíme, protože totéž se odehrává v naší zemi a v naší kultuře.


Pokud přestaneme vládnoucí síly (tyrana) podporovat, zhroutí se pouze ony samy, stejně jako vždy padnou nejvyšší vládní představitelé ve chvíli, kdy polovina obyvatel vyjde do ulic. Lidé v ulicích tímto vyjadřují vládě nedůvěru a vláda kolabuje. Obchody, banky, státní služby a ekonomický systém víceméně nadále zůstávají funkční.


Oni nás potřebují, my je ne. Uvěřili jsme jejich lžím ohledně hodnoty, kterou pro nás mají a systému, který vytvořili, aby nás zotročili. Pro tuto chvíli pouze chceme, aby struktura, poté, co se jich zbavíme, zůstala na svém místě. Potřebujeme odpálit naši vlastní psychickou neutronovou bombu, zničit vládnoucí síly, ale systém ponechat nedotčený.   Jakmile bude po nich, začne se nám vracet náš zdravý rozum, a poté můžeme začít měnit systémy. Hned zítra se nemusí změnit úplně všechno. Ten naléhavý pocit je falešný.


Když jsme apatičtí, neklademe vládnoucím silám odpor, ale ani je přímo nepodporujeme, a tak se dobrovolně a vědomě zříkáme naší vlastní síly v jejich prospěch. Aktivně jim sice naši sílu nepředáváme, ale stejně tak ji proti nim nepoužíváme. Nemusí odolávat něčemu, co pro ně v tuto chvíli nepředstavuje hrozbu. Tím naše kolektivní síla slábne a jejich moc roste.


Občas používám přirovnání k vojenskému prostředí. Armáda je ve skutečnosti pouze tak silná, jako množství nátlaku, který dokáže v jednu chvíli a na jednom místě proti svému ozbrojenému soupeři vyvinout. Voják neschopný boje nemusí svému nepříteli vzdorovat. Jak sami sebe připravíme, jak vnímáme naši úlohu, naši pohotovost a naše poslání, přímo rozhoduje o naší efektivnosti a tím pádem i realitě, kterou buď navrhneme, nebo pouze přijmeme. Jestliže se bitvy neúčastníme, protistrana nemusí nijak těžce bojovat a zapojovat do obrany tolik svých jednotek. Říkali jste si někdy, jak 5% populace může ovládat těch zbylých 95%?

 


Není důležité co, ale jak


Pojďme se naposledy vrátit k našemu úřednickému setkání. O rok později navštěvovalo shromáždění každý měsíc stále zhruba 30 občanů. Ale z těchto 30ti se minimálně celých 20 aktivně zapojuje do celého procesu. Jejich apatii vystřídala důvěra v sebe a všechny ostatní. A není to tak, že by na tato setkání chodilo stále stejných třicet lidí.


Jak se na shromáždění střídají další, noví lidé, učí se z veřejného vystupování ostatních, jaké jsou zodpovědnosti angažovaného a proaktivního občana. Protože aktivních občanů je na těchto schůzkách více a více, výrazně se tím zvyšuje efektivita celku, což je stále okolo třicítky lidí. V podstatě se jim podařilo zmobilizovat svoji sílu, zatímco jejich počet zůstal nezměněn. V rámci stáda se všichni přirozeně učí od druhých, tím, jak se chovají na veřejnosti.


Ačkoli letos úředníci vídavají ten samý počet tváří jako loni, tyto tváře se najednou ptají a požadují na své dotazy odpovědi. A sami úředníci se dokázali přizpůsobit a jsou mnohem více schopni na tyto podněty reagovat. Jejich aroganci vystřídal respekt, a dokonce potěšení z pocitu, že nyní s občany skutečně spolupracují. Už to není taková nevděčná práce.


Jeden z úředníků se minulý měsíc svěřil mému příteli, že si teď schůzek užívá, přestože stále není rád, když mu někdo protestuje. Vedení je přeškolováno a oživováno. Úředníci nakonec, po úvodním šoku a vzdoru, ustoupili, tuto změněnou realitu přijali a přizpůsobili se jí. Realita se změnila, protože občané ji chtěli změnit. Občané ukázali cestu, kterou teď vedení následuje.


Naše apatie je posiluje. Přehrada, která nemusí čelit příliš velkému tlaku nepotřebuje být nijak zvlášť pevná. Jestli mi nevěříte, podívejte se, jaké hráze staví bobři. A protože 95% z nás se buď pere o zbývající odpadky nebo sklesle posedává někde stranou, “tyčící se” zdi vládnoucích sil odolávají pouze pěti procentům populace. Jejich opevnění je silné pouze tak, jako naše apatie.
Dejte impulz pouhému jednomu procentu populace navíc, z 5% na 6%, a tlak na vládnoucí síly se rázem zvýší o 20%. Aktivizujte 5% populace, z 5% na 10%, a tlak na vládnoucí síly zdvojnásobíte (100%). Proto je pro ně tak důležité nechat nás omámené, zmatené a nevědomé, co se týče naší síly a tlaku, který na ně dokážeme vyvinout. Jak nad situací ztrácejí kontrolu, přicházejí rychle s dalšími technikami a způsoby, jak nás ovládnout, protože jsou si vědomi závažnosti stavu, ve kterém se nacházejí.


Zbavme se naší apatie a zbavíme je jejich síly. Jsou živi z naší apatie, lhostejnosti a našich vzájemných potyček, a proto nás kontrolní systém k apatii a rozbrojům nabádá. Toho je docilováno za pomoci našeho vlastního narcistického sebestředného chování a pozornost odvádějících taktik, které mají za úkol nás rozdělit a postavit proti sobě. K překonání toho všeho stačí jedna jiskra, zvláště teď, když je kontrolní systém silně destabilizován.


Třísky a dřevo na podpal, potřebné k zažehnutí oné jiskry, je všude kolem nás. Nebo jak jsem napsal v jednom z dřívějších článků, máme kolem sebe dost sněhu na to, aby mohl spustit lavinu. Pokud budeme jednat, začneme proces, ve kterém se stádo naučí, jak učit samo sebe. Pokud budeme nadále sami sobě odebírat sílu, nedokážeme posílit ostatní. Takže my, myšleno já, vy, on, ona, oni a támhleti, musí nejprve najít vnitřní sílu a až poté mohou zbavit síly naše vládce. Proto musíme nejdřív najít sami sebe a potom najít ostatní. Jakmile se začneme léčit, ostatní budou rychle následovat.

 


Bojte se hřebíků


Fajn, takže jak to provést? Zbývá zmínit dva koncepty, o kterých chci v závěru pojednat, a to konkrétně princip kritického množství hmoty a katalyzátoru. Ale než se do toho pustíme, musíme si promluvit o našem vlastním strachu. Můžu sám se sebou hrát nejrůznější psychologické hry, ale ta hora stále vypadá, že se tyčí přímo přede mnou. A já nevím, jestli mám v sobě tolik kuráže pustit se do té dřiny, která mi umožní prohlédnout tuto iluzi.


Nebo můžeme říct: “Ano, chápu, že tahle hora je pouhou iluzí, stejně jako opevnění vládnoucích sil. Ale jsem vystrašený a nevím co dělat.” Dobře, tak to jsme dva. Prvním krokem je o našem strachu mluvit. Tím, že to uděláme, tím, že vytáhneme strašidlo zpod naší postele a kostlivce ze skříně, ujdeme velký kus cesty k úplnému zbavení se strachu.  


V první kapitole jsem napsal, že jsme nemocní jen tak jako naše nejhlubší, nejtemnější tajemství. Zároveň jsme ale pouze tak znehybnělí, jak nám to dovolují naše nejhlubší, nejtemnější strachy. Takže ještě než začnu s popisem oněch posledních dvou konceptů, povím vám o své osobní zkušenosti se strachem. Je často jednodušší vytvořit svoji vlastní realitu, když vidíme, jak toho dosáhli ostatní. A “strach” je pouze realitou, kterou pomocí vůle dokážeme změnit.


Téměř 20 let jsem od svých šestnácti pracoval ve stavebnictví, v období zahrnujícím tři dekády, 60., 70. a 80. léta. Ke konci tohoto období jsem zrovna dělal práci za někoho jiného na stavbě domu a měl k sobě jediného člověka, který se přidal, jen pokud bylo potřeba ve dvou zvedat zdi a umisťovat podlahové nosníky.


Jednoho rána jsem jako obvykle pracoval sám, stál na štaflích, v ruce držel pistoli na stlačený vzduch a upevňoval dvojitý vrchní rám stěny. Pistoli jsem měl v pravé ruce a kolenem a levou rukou jsem tlačil zeď na svoje místo. Prudký závan větru rozhodil moji rovnováhu, zrovna když jsem se chystal připevnit rám vedle mého kolena. Rám jsem minul a střelil devíticentimetrový, ostrý hřebík přímo do levé nohy, zhruba 15 centimetrů nad koleno.


Z toho mála, co šlo v tu chvíli vypozorovat, to byl čistý průstřel, přímo středem nohy a skrz kost, ale už ne skrz kůži na opačné straně. Jediná věc, která hřebíku bránila, aby druhou stranu vyletěl ven, byla jeho hlavička. Právě jsem se střelil do nohy, přibil si sval ke kosti, okolo nikde nikdo a já skoro nemohl chodit, když jsem jen stěží dokázal slézt z žebříku. A to v té době ještě nebyly mobilní telefony.


A pak se na mě usmálo štěstí. Čekal jsem, že budu celý den pracovat o samotě, ale za půl hodiny se objevil můj šéf s tím, že tu něco zapomněl. Rychle zavolal záchranku a za pomoci hasičů mě z druhého podlaží na ambulanci dostali za hodinku a půl. Drobné zdržení způsobil fakt, že v rozestavěném domě ještě nebyly schody. Jakmile doktor na pohotovosti viděl rentgenové snímky, bylo nutností zavolat ortopedickému chirurgovi.


Naneštěstí pro mě a z důvodů, které mi nikdy nebyly úplně objasněny, trvalo chirurgovi přes dvě hodiny, než dorazil. Pravděpodobně byl pryč někde v motelu. Na pohotovosti mi nechtěli dát léky proti bolesti, protože už mě oficiálně předali do péče onomu ztracenému chirurgovi. Takže jsem byl ponechán v podstatě bez jakéhokoli lékařského ošetření, zatímco telefonicky naháněli moji záchranu. Už přes tři hodiny jsem měl bolesti z něčeho, co bylo prakticky střelnou ranou procházející skrz kost. A docela upřímně jsem si začínal dělat velké starosti hraničicí s panikou, když najednou z ničeho nic téměř všechna bolest zmizela.


Trvalo to okolo dvou až tří minut a já netušil, co se děje. Nejprve jsem si myslel, že se stalo něco zlého, že se mi možná vrací úvodní šok. Ale bylo mi celkem dobře, nemotala se mi hlava, nebyla mi zima ani jsem se necítil zmateně. Myšlení jsem měl jasné a plně jsem si uvědomoval svoji situaci a svoje okolí. Právě když jsem se rozhodl začít hlasitě volat, aby za mnou někdo přišel do ošetřovny, bolest se v plné síle vrátila. Pane jo, tohle byl šok.


Asi pět minut jsem strávil v ohromení a zmatku. Co se to stalo? O co tady do háje jde? A pak mě zasáhlo uvědomění a pochopení. Nebyla to bolest, která by mizela a znovu se objevovala, byl to můj strach. Strach, který jsem prožíval (kde je sakra ten doktor, co mi s tím hřebíkem budou dělat, budu moct chodit, budu moct pracovat), vytvářel emocionální kladnou zpětnou vazbu, která zvětšovala bolest, která poté zveličovala strach, a tak dále.


Můj emocionální stav představoval větší problém než hřebík v mojí noze, alespoň co se bolesti týkalo. Protože jsem teď věděl, že je možné se strachu vyvarovat - byla mi ukázána “realita” beze strachu – rozhodl jsem se to zkusit sám a trochu si zaexperimentovat. Věděl jsem, že se dokážu strachu zbavit, protože jsem právě několik minut tuto realitu prožíval.


Místo, abych se snažil pochopit, jak a proč k tomu došlo, soustředil jsem se, aby se to stalo znovu a aby bolest opět odezněla. Rozhodl jsem se, že nemám strach. Nemám tím na mysli, že jsem v to doufal, přál si to, přemýšlel o tom, modlil se nebo se snažil se nebát. Prostě jsem rozhodl, že strach v sobě nemám, protože v tu chvíli a na tom místě zkrátka neexistoval.


To je příklad toho, jak se něco stane skutečným nebo součástí naší reality, protože máme   “důkaz” o jeho skutečnosti, nezávisle na tom, jak hloupé nebo vyloučené se nám to může zdát. Toto považuji za jádro našeho šílenství, tuhle naši neustálou potřebu vyžadovat o realitě důkaz, než ji za naši realitu skutečně přijmeme. Nebo tu větu můžeme významově obrátit. Toto je příklad našeho odmítání určitých realit, pokud “realita” nemůže být prokázána jako “skutečná”. Přemýšlejme o tom chvíli.


Uvědomte si, jak moc se spoléháme na ostatní, především nejrůznější autority, aby nám řekli, jestli je něco skutečné nebo ne. A pokud je nám řečeno, že to skutečné není, vypustíme to z našich hlav a naší reality stejným způsobem, jako jsem já vypustil strach ze svojí reality. Pokud je nám řečeno, že něco je “reálné”, věříme tomu prakticky bezvýhradně. “Zaútočili na nás, protože nenávidí naši svobodu; tak zavřete zobák a vraťte se do kolečka pro křečky.”


Věděl jsem, že nepřítomnost strachu může být “reálná”, protože jsem ji právě zažil, stejně jako všichni víme, že naše chodidla se dotknou podlahy, když se ráno vyhrabeme z postele. Nikdy nepřemýšlíme o tom, že by tam podlaha být neměla, když automaticky spouštíme nohy dolů. Nepochybujeme o tom, protože to tam zkrátka je, je to skutečné a my jsme si tím naprosto jisti.
“Důkaz” o této “realitě” je nám opakovaně podáván každé ráno. Nepochybujeme o něm, protože je “skutečný”. Tohle není pouhé intelektuální cvičení. V životě přistupujeme naprosto stejně k tolika věcem, a tak kolikrát uskutečňujeme něco, co by skutečné být nemuselo, pokud by nám nebylo řečeno, že to skutečné je. Všude, kam se podíváme, nám například říkají, že vysoko se tyčící zdi a vládnoucí síly nelze překonat a porazit. To není pravda, a přesto tomu drtivá většina z nás věří a dělá z toho “skutečnost”.


Tehdy jsem prostě přijal situaci, ve které neexistoval strach, stejně jako bych akceptoval, že pod nohama mám podlahu nebo že právě ležím na lékařském lehátku. Vytvořil jsem realitu tak, že jsem očekával její přítomnost, což není to samé jako doufat v její přítomnost nebo čekat, že strach zmizí. Strach jsem jednoduše neměl, protože neexistoval. Můžu vytvořit a posílit strach zevnitř, nebo se můžu rozhodnout to neudělat.  Mám vnitřní sílu udělat strach “skutečným” nebo ne.

 


Nezkoušej. Dělej. Nebo nedělej.


Když jsem se s touhle příhodou o týden později svěřil kamarádovi, nejdřív se smál, a pak řekl, že mu to připomnělo tu scénu z Hvězdných válek, ve které Yoda trénuje Luka. Luke nedokáže vyzdvihnout svůj starfighter z bažiny a Yoda ho peskuje poté, co Luke řekne, že to zkusí znovu. Yoda říká “Nezkoušej. Dělej! Nebo nedělej! Není zde žádné ‚zkusím‘!” Chápu, že použití téhle filmové hlášky zní tak trochu “mimo”, ale potřebuju nějak zdůraznit, že tenkrát zkrátka neexistovalo “zkoušet” nemít strach. Strach prostě nebyl. Neexistoval teď ani nikdy předtím. Vlastně jsem nepřítomnost strachu učinil tak “skutečnou”, že v tu chvíli doopravdy cítit strach by bylo popřením reality, protože nebyl strach, který by bylo možné cítit.


Několik minut jsem se strachem experimentoval, vypínal a zapínal realitu strachu, až jsem měl pocit, že rozumím tomu, jak toho docílit. Doslova jsem se pohyboval mezi velkými bolestmi a téměř žádnými, pořád znovu a znovu. Bylo to velice surreální. Klíčem bylo předpokládat naprostou a absolutní zodpovědnost za svůj strach a jeho nepřítomnost. Neříkal jsem si “téhle situace se bojím” nebo “ten hřebík v mojí noze mě děsí”, protože já sám si určuju podobu svojí reality. Nic jiného vnějšího mě neovlivňuje. Já, a jedině já sám, ovládám sebe a svoji realitu. Jedině já mám na sebe vliv. Přijal jsem zodpovědnost za vytváření své vlastní reality. Nic jiného není zodpovědné za vytváření mé reality bez ohledu na to, jak nepříjemná je.


Vzpomeňte si, jak často přenášíme odpovědnost na druhé, když popisujeme naši realitu, především pokud jde o její emocionální část. Rozčiluješ mě. Naštvali mě. Potěšila mě. Rozzlobili mě rodiče. Ta nová vláda mě přivede do blázince. Z toho Klause jsem už vzteky bez sebe. V každé takové situaci se zříkáme zodpovědnosti za naši vlastní emocionální reakci. Proto může být naše reakce jakákoli, ale není to naše chyba. Ta druhá osoba nebo věc nás vlastní, což je synonymum pro “ovládá”, protože předáváme kontrolu nad svým emocionálním stavem. To nevyhnutelně vede k ovládání fyzickému.


Jediné, co může být, je jednoduché a absolutní porozumění nepřítomnosti strachu, bytí bez strachu. Například právě teď čtete tento text. Hlavou vám přitom neběží “Nechci se bát” nebo “Chci, aby ten strach zmizel”. Nepřemýšlíte o strachu, protože zkrátka žádný nemáte. Tento stav jsem ve svojí mysli vytvářel. Skoro mi to připadalo, jako kdybych měl vzadu v hlavě umístěný vypínač a páčkou pohyboval střídavě nahoru a dolů.   Něco mi ukázalo, jak vytvořit alternativní realitu. A já, jakožto dobrý student, jsem následoval instrukce.


Najednou vešel do místnosti chirurg a za ním v závěsu několik dalších lidí. Po deseti minutách zkoumání rentgenových snímků a mojí nohy, se ke mně, vzhledem k situaci s naprostou samozřejmostí, naklonil a předložil mi dvě možnosti. Můžou mě bleskově převézt na operační sál, rozříznout nohu vejpůl a vypreparovat ten tvrdý hřebík přímo zprostřed mojí kosti. To by znamenalo vystavit se riziku infekce, ale také dlouhé rekonvalescence, vzhledem k tomu všemu nevyhnutelnému řezání.


“A nebo to můžeme vyřešit tímhle.” Otočí se a v jeho rukou jsou dvoje lesklé a krásně řemeslně vyrobené kleště, jedny větší a druhé o něco menší. Nemusel mi vyprávět, co s nimi hodlá udělat, protože to bylo docela jasné. Chtěl s nimi uchopit hřebík za hlavičku a vykroutit ho ven. Byl jsem trochu v šoku, že jedna možnost zahrnovala operaci a druhá pár kleští.


Zeptal jsem se na nebezpečí spojená s takovým vytažením hřebíku přímo na místě a on strávil několik minut povídáním o přetržení tepny a možném vykrvácení, zlomení nebo rozdrcení kosti, a dokonce natržení svalu. Shrnul to slovy “Nic zásadního”. Zeptal jsem se ho, co by sám doporučoval, a on vykouzlil široký úsměv a řekl “Já jsem tu, vy taky, jdem na to.”


Po několika vteřinách přemýšlení jsem mu to odsouhlasil. Zeptal jsem mě, jestli chci injekci proti bolesti a já ji odmítnul s tím, že bolest mám pod kontrolou. Zeptal se mě znovu, podíval se na mě a pak už mlčel. Řekl jsem ale, že potřebuju minutu na přípravu, než doopravdy začneme. O chvíli později prohlásil, že je připraven a já našel ten vypínač vzadu v hlavě, o jehož existenci jsem se zrovna dozvěděl, a sepnul ho do stavu, ve kterém není strach přítomný, protože žádný neexistuje.

 

Ono “vyjmutí” bylo nakonec mnohem složitější, než sám očekával. Zhruba po minutě kroucení a tahání hřebíku, ne nepodobnému otevírání lahve vína, ho konečně bylo možné vytáhnout celý ven. Oba jsme (když už bylo hotovo) byli ohromeni, že jsem byl schopen přečkat zákrok, aniž bych hlasitě křičel bolestí, nebo mu druhý pár kleštiček vykopnul do hlavy. (Dnes, o pětadvacet let později, mám stále ještě schované rentgenové snímky i samotný hřebík a obojí pravidelně vytahuju, abych nezapomněl důležitou lekci, kterou jsem tehdy dostal.)


Týden poté jsem byl u toho samého doktora na kontrole a při té příležitosti jsem se ho zeptal, jestli je během komunikace s pacienty a za takových podmínek běžně takhle nonšalantní, přímý a otevřený. Odpověděl, že ne, že normálně takový není a často o tom přemýšlel a říkal si, co ho to v tu noc popadlo. Řekl, že neudělal nic, co by se lišilo od standardního postupu, čímž myslel především možnosti, které v tu chvíli měl a které mi nabídl.


Ale když jsem se ho na to nepřestával ptát, prozradil, že mu situace po emocionální stránce připadala “odlehčená” a “bezstarostná” a že “cítil” (pamatuju si, že měl v tu chvíli zmatený výraz v obličeji), že by se měl chovat stejně. Vypadal upřímně překvapený tím, co zažil. To zní docela jako koncept zrcadlení, kdy během rozhovoru zrcadlím pohyby druhého člověka nebo on zrcadlí moje – například když si zkřížím paže na hrudi, osoba sedící naproti mě často udělá to samé.


Ten chirurg nevědomě zrcadlil můj nedostatek strachu a klidné vystupování. Nenakráčel do krizové situace. Vytvořil jsem v něm alternativní realitu, jen protože byl mojí realitě vystaven. Toto je část dynamiky stádního chování na individuální úrovni. Pochopení konceptu zrcadlení je důležité, protože to může být používáno jako zdroj síly a inspirace, když se snažíme lidi okolo sebe vzchopit nebo u nich naopak hledáme podporu.


Zřejmým důvodem vyprávění tohoto příběhu je ilustrovat čtenáři, jakou moc má víra nebo uvědomění si “pravdy” nebo “reality”. Ještě přesněji to můžeme vyjádřit jako pochopení síly, kterou jsem kdysi měl a kterou v sobě stále mám, s jejíž pomocí jsem vytvářel alternativní realitu (v tomto případě nepřítomnost strachu) nebo měnil realitu, ve které jsem se nacházel. Co mi pomohlo věřit, že alternativní realita připadá v úvahu, bylo pouze to, že jsem ji už předtím zažil, když strach na těch pár minut zmizel.


Je důležité si uvědomit, že to, jestli jsem předtím prožil chvíli bez strachu nebo ne, neznamená, že bych nemohl vytvořit nepřítomnost strachu teď nebo později. Tento “důkaz” neměl s alternativní realitou nic společného kromě vybudování přesvědčení v mojí hlavě, že tato alternativní realita by mohla být “skutečná”, a tedy že bych ji mohl uskutečnit. Víra byla tou aktivní složkou, nikoli důkaz. Ta síla tam byla a vždycky bude. My se jen rozhodujeme ji buď využít nebo nevyužít.

 

Náš strach je zcela pod naší kontrolou, protože my z něj děláme skutečnost. Nikdo nás nestraší a neděsí, my sami se bojíme a máme strach. Jsme pouze vystavováni okolnostem, za nichž jsme naučeni propadat strachu, jakožto odpovídající emocionální reakci. Porozumění příčině všech našich strachů je klíčem k vypořádání se s nimi, stejně jako chápeme, že síla naší měny je přímo závislá na naší emocionální odezvě vůči ní.  


Jak řekl Albert Einstein, “Realita je pouze iluze, ačkoli velmi vytrvalá.” Iluze, která vypadá tak “skutečně”, že jsme naprosto očarováni její formou a funkcí. Nikdy nezpochybňujeme, že by něco nemělo být skutečné, že by něco mohlo být iluzí. Používáme ta samá slova, abychom popsali dům, kámen, ale i naše city a emoce. Jde o něco “skutečného”, čistě díky našemu doslovnému a naprostému přijetí takové skutečnosti.


Schopnost naší mysli stvořit tuto iluzi se vší parádou, v detailu a hloubce, je natolik ohromující, až věříme, že realita, kterou vytváříme, je “skutečnější”, než to, co ji ve skutečnosti vytváří – naše vědomí, naše mysl, naše duchovní bytí. Bohužel se příliš ztrácíme v nekonečném hledání “důkazů” pro naši každodenní realitu, která je tvořena námi, a snažíme se tak vyvrátit moc tvůrce naší reality, naši vlastní instinktivní a přirozenou sílu. Pleteme si ukazování prstem na měsíc s měsícem samotným.

 

 

 


Welcome To the Insane Asylum - Making Reality Fresh Daily - Chapter 4

 

 

08.01.2011 17:56:01
hubertxy
ISSN 1804-929X
Vlastní vyhledávání
Časopis kultury a oddechu
web Tomáše Vícha
Psychotronika a druidismus
Portál o architektuře
Veřejnost, odbornost, komunikace
Umění žít s uměním
Aktuálně ze světa výtvarného umění
Kalendář astronomických snímků dne
Portál italské Mezinárodní Společnosti Biourbanismu - ISB
Poezie
Soukromá škola dramatické tvorby a Metody Jacques Lecoq (Francie)
The California Institute of Earth Art and Architecture
Aktuálně o designu
Anotace různorodé naučné literatury
Architektura země Dogonů
Biotecture, Michael Reynolds
Stránky hledačů poznání
web Igora Chauna
Hanas living factory
Johana Hájková - perokresby
Klub se věnuje ochraně památek  v Praze od r. 1900
web o.s. Za krásnou Olomouc
iniciativa za veřejnou diskusi
deník
literární server
cyklistika, cykloturistika, cestování na kole
Občanské sdružení
Mapa pražských kauz
Zaměřeno na magistrát!
Nový zdroj informací
časopis
blogy na Respektu
Ukrajinský kulturně politický měsíčník s českou mutací
web Stanislava Vašiny
Literární almanach on-line
občanské sdružení
Hmyzáci a jiné šperky z polymeru
TOPlist
free counters
t.vich@seznam.cz, stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one