logonove2-001.jpg

Výrobce pražské architektury, Osvald Polívka ve střetu idejí a zájmů

Výrobce pražské architektury, Osvald Polívka ve střetu idejí a zájmů - obrázek

Výrobce pražské architektury, Osvald Polívka ve střetu idejí a zájmů - obrázek

Jindřich Vybíral

 

 

 

 

Soutěž je jednou z nejdůležitějších vymožeností, které v dějinách architektury vyznačují novou dobu. Její význam není o nic menší než přínos nových konstrukcí a účelů. Veřejné měření tvůrčích schopností znamená ve světě moderního umění tolik co v novodobé ekonomii svobodný trh a v politice princip omezené vlády.

 

Mecenáš či zákazník se zříká svrchovaného rozhodování o tom, jak naloží se svými penězi, a tvůrce zakázky vyberou povolaní znalci. Bylo by však prostoduché se domnívat, že se mocní ochotně podřizují pravidlům, aby se rovné příležitosti dostalo všem soutěžícím a úspěchu zdatnějším. Obzvláště v Čechách pletichy, přestupování pravidel a nekompetentnost procházejí dějinami architektonického soupeření jako dědičná choroba. Projekční soutěže byly součástí pražského kulturního života od poloviny 19. století. Poprvé zde došlo k veřejnému měření sil patrně v roce 1853. Tři přední pražští architekti, Bernhard Grueber, Josef Niklas a Ignác Ullmann, se ucházeli o projekt kostela sv. Cyrila a Metoděje pro Karlín. Pražský arcibiskup Bedřich Schwarzenberg však bez ohledu na předložené návrhy svěřil zakázku vídeňskému architektovi Karlu Roesnerovi, zatímco favorit soutěže Ullmann byl pověřen pouze vedením stavby. V následujícím roce byla vypsána soutěž na projekt českého Národního divadla. Pořadatelé obdrželi sedm návrhů, z nichž jako nejlepší byla odměněna práce Franze Fröhlicha, mladého učitele vídeňské polytechniky. Na uskutečnění jeho projektu ale nebyla naděje, protože peníze stačily sotva na vyplacení odměn. Lze se také domýšlet, jak by česká společnost asi nesla, kdyby tento čestný úkol byl svěřen vídeňskému tvůrci. Později ve Sboru pro postavení divadla nejednou zaznělo mínění, že stavba má být příležitostí pro české umělce. Tak je třeba rozumět výzvě k druhé soutěži v roce 1862, jíž se měli zúčastnit všichni vlastenečtí architekti. Josef Zítek vyšel vítězně teprve ze třetí konkurence, vyhlášené v roce 1865. Jeho projekt byl nepochybně nejlepší. Z různých známek se však dá vytušit, že pořádající výbor nepřistupoval k účastníkům soutěže zcela nestranně a že se právě Zítek těšil přízni nejvlivnějších členů. Nešťastný Ullmann, jenž byl jeho nejvážnějším soupeřem, se dočkal dalšího zklamání a podobně tomu bylo v roce 1874 při soutěži na projekt pražského Rudolfina. Porota, v níž zasedli přední architekti vídeňské Okružní třídy, nedoporučila k realizaci žádný ze soutěžních návrhů. Ředitelství České spořitelny jako stavebník však o své újmě doporučilo k provedení přepracovaný projekt Josefa Zítka a jeho spolupracovníka Josefa Schulze. Ullmann, jenž se soutěže účastnil se svým švagrem Antonínem Barvitiem, se proti tomuto rozhodnutí veřejně ohradil. Spořitelna se však nedala zviklat ve svém odhodlání a Rudolfinum bylo postaveno podle plánů Zítka a Schulze. Již tehdy se ukazovalo, že čestné soupeření idejí nelze zaručit žádným konkurenčním řádem, chybí-li k němu skutečné odhodlání vyhlašovatelů. Tuto zkušenost potvrdily krátce nato soutěže na dostavbu Staroměstské radnice, konané v letech 1899, 1904 a 1909. Jury sestávající ze stařešinů české architektonické obce v nich rozdělovala ceny průměrným projektům, jejichž hlavní předností bylo ukotvení na pevném a zdravém základě domácích tradicí uměleckých. Vzdor svým vlasteneckým kvalitám byly však vítězné práce vzápětí shledány nevhodnými k provedení. V odborných kruzích se hlasitě ozývaly výtky, že neuskutečnitelný byl už magistrátem daný stavební program. Městští úředníci naopak z neúspěchu vinili architekty. Aby se už do podobné šlamastyky nedostali, hledali čiperní byrokrati způsob, jak propříště úlohu veřejných soutěží oslabit či jak se rovnou bez nich obejít. Nebylo by se jim to povedlo, kdyby zdatného a spolehlivého spojence nenalezli mezi architekty. Stal se jím Osvald Polívka (1859–1931), někdejší žák a v letech 1885–1889 asistent Josefa Zítka na pražské německé technice. Na přelomu 19. a 20. století byl asi nejplodnějším českým projektantem a jeho repertoár zahrnoval sídla finančních a správních institucí, ale také nájemní a obchodní domy. Nejznámější z nich jsou dům U Nováků ve Vodičkově ulici (1901–1904), Topičovo nakladatelství (1905–1906) a Pojišťovna Praha (1906–1907) na Národní třídě, jejichž průčelí patří k nejobdivovanějším památkám pražské secese. V době svého vzniku však Polívkova díla budila nevoli starší i mladé generace architektů. Důvodem nelibosti bylo mísení různých stylů a postupů, jímž autor zesiloval malebný účinek svých prací. Zatímco většina jeho kolegů lpěla ještě na zastaralé koncepci „čistého slohu“, Polívka již prosazoval nový model historismu, který dovoloval, ba vyžadoval volné nakládání se zděděnými formami a odvážné stupňování efektů. Upřednostňoval přitom barokní výraz, ale především se projevoval jako pravý eskamotér ve spojování starobylého a moderního. Jeho cílem nebyla „krása“ či „pravda“ architektury, k nimž se upínali jeho protivníci na obou pólech názorového spektra, nýbrž bizarní svéráz. Srovnáme-li Polívkovy výkony z doby kolem roku 1900 například s pracemi Jana Kotěry, spatříme dvě různá pojetí nové architektury – jedno vycházející z racionální wagnerovské moderny, druhé směřující ke smyslovému Art nouveau. Takto se oba autoři představili, když se roku 1900 utkali o zakázku na projekt Novákova obchodního domu. Stejně tak nelze přehlédnout, jak se ve struktuře Polívkových staveb, hojně užívajících železo a sklo, prosadil inženýrský duch doby. Polívka nebyl častým účastníkem soutěží, a už vůbec ne jejich vítězem. Způsob, jakým přesto získával nejvýznamnější úkoly, ukazuje ústrojí uměleckého provozu v Čechách v nepříliš dobrém světle. Neobvyklým způsobem přišel již ke své první veřejné zakázce: v roce 1890 se účastnil soutěže na projekt pražské Městské spořitelny, ale nezvítězil ani v prvním, ani v druhém kole. Práce tehdy nebyla svěřena nejúspěšnějšímu účastníku architektonického klání, Němci Friedrichu Schachnerovi, nýbrž tvůrci „české neorenesance“ Antonínu Wiehlovi. K přepracování soutěžních plánů mu však spořitelna jako spoluautora přidělila Polívku. První samostatnou zakázku, velký projekt Zemské banky v ulici Na Příkopě, obdržel pětatřicetiletý architekt v roce 1894 zcela bez soutěže. Dva roky nato se bez velkých okolků ujal projektování pojišťovny Assicurazioni Generali na Václavském náměstí, neboť vítěz soutěže Friedrich Ohmann odstoupil od úkolu po sporech o výši honoráře. K projektu Živnostenské banky se dostal roku 1897 jako člen poroty poté, co žádný z účastníků nezískal v soutěži první cenu. Sérii Polívkových zakázek pro nejdůležitější finanční ústavy v Praze uzavřela novostavba Městské pojišťovny na Staroměstském náměstí, kterou architekt navrhl v roce 1899. Radnice sice vypsala soutěž, ale mimo ni objednala projekt u svého favorita. Plány pro pojišťovnu musel Polívka obhajovat proti ochráncům staropražských památek, protože novostavbě měla ustoupit barokní fronta hlavního pražského tržiště. Ale vzrušení vzbuzoval zejména způsob, jakým architekt přišel ke svému úkolu. Podezřelé úřední techtle mechtle podrobili ostré kritice modernisté z Mánesa: Jest to slušné vypsání soutěže? Jest to slušné stanovisko oproti umělcům a jejich práci? tázaly se Volné směry. Vysvětlení, proč byla stavba zadána Polívkovi, si od pražské radnice vyžádala i Umělecká beseda. Architekt byl ze všech stran kritizován pro své bezzásadové přizpůsobování se požadavkům magistrátu a obec byla varována před opakováním podobných odsouzeníhodných pokusů, jako se posledně při soutěži Živnostenské banky stalo.

 

OSVĚDČENÝ PRAKTIK

Radnice vůči výtkám zůstala hluchá. V roce 1903 vypsala soutěž na projekt Reprezentačního domu pražské obce. Do poroty byli jmenováni osvědčení matadoři, kteří zaštiťovali většinu pražských soutěží – Josef Zítek, Josef Schulz a Antonín Wiehl. Tato vybraná společnost dle svého zvyku neudělila ceny, ale rozdělila jen odměny. Z 20 došlých návrhů se nejvyššího ocenění dostalo modernímu projektu Aloise Dryáka a Tomáše Ameny zároveň s mátožnějšími pracemi architektů Antonína Balšánka a Josefa Pospíšila. Ti se pak spolu střetli ve druhém kole. Již tehdy výbor Měšťanské besedy naléhal, aby k účasti v užší soutěži byl vybrán i Polívka, který v předchozím roce vypracoval předběžnou studii novostavby. Tato žádost byla ale zamítnuta. Rozhodnutí toto sluší v zájmu veřejné mravnosti jen úplně schvalovati, neboť jest jakousi zárukou vyzvaným vítězům z první všeobecné soutěže, že nejsou poznovu k soutěži zváni jen na oko, komentoval toto rozhodnutí list konzervativního Spolku architektů. S velkou nelibostí pak tentýž časopis referoval o tom, jak se přesto v užší soutěži podivným řízením osudu vedle tří vyzvaných účastníků objevil také nový návrh Polívkův. Když jury opět žádnou z prací nevybrala, svěřila městská rada projekt Reprezentačního domu dvojici architektů – Antonínu Balšánkovi a Osvaldu Polívkovi. Ze zápisu technické komise magistrátu víme, že Polívka prostřednictvím advokáta Tomáše Černého písemně projevil ochotu vyhověti eventuálnímu vyzvání rady městské, aby pracoval společně s jiným architektem na plánech obecního domu. Komise zvolila Balšánka, protože podle vyjádření poroty měl jeho návrh nejlepší fasádu a protože se osvědčil na jiných významných stavbách. Volbu Polívky zdůvodnil náměstek starosty Neubert poukazem na dosavadní architektovy iniciativy pro postavení Obecního domu a zejména pádným, leč mnohoznačným argumentem, že je osvědčený praktik, kterého známe lépe než jiného. Architekti dokončili společný projekt v roce 1905 a do konce roku 1911 byl podle něj Obecní dům postaven. O podílu obou autorů na jeho podobě nemáme úplně jasno, ale s Polívkovým působením se běžně spojuje tendence k uvolnění tvaru z klasických pravidel a k secesní zdobnosti. Za připomenutí stojí skutečnost, že základní půdorysnou koncepci autoři převzali z konkurenčního návrhu Aloise Dryáka a Tomáše Ameny. Velká zakázka však byla pro oba tvůrce v morálním ohledu Pyrrhovým vítězstvím. Stavba nebudila nadšení ani v konzervativním táboře, neboť o rozvíjení domácích tradic se v jejím případě dalo mluvit jen s velkou nadsázkou. Jestliže se s ohledem na osobnost Antonína Balšánka toto křídlo české architektury zdrželo hlasité kritiky, o to ostřejší byly výpady modernistů z okruhu Mánesa. V jejich novém časopise Styl se již během stavby ozývaly hlasy o zbankrotělé architektuře representačního domu, která pod záminkou navazování na národní tradice zaujímá nepřátelský postoj vůči snahám o moderní výraz. Novostavba se modernistům stala symbolem netvůrčího a provinciálního ducha české oficiální architektury. Jejich mluvčí Antonín Engel vytkl projektantům několikanásobné porušení základní architektonické kultury: nedostatek urbanistického cítění, bezohlednost k sousedství středověké architektury, plýtvání finančními prostředky a především vnějškovost a nepoctivost. Autor další kritiky, Kotěrův žák Otakar Novotný, se zaměřil na okolnosti vzniku stavby, kritizoval její nejasný program a prospěchářské spojení dvou disparátních osobností v tvůrčím týmu. Z toho či onoho úhlu spatřovali moderní umělci v Obecním domě fiasko české kultury. Jaký dopad měl tento odsudek na další dráhu Osvalda Polívky? Překvapivě chabý: pražská obec nadále pokračovala v protežování svého oblíbence. Přestože v soutěži na dostavbu a rozšíření Staroměstské radnice získal jen jednu z odměn, byl Polívka v roce 1906 požádán o vypracování plánů na novou budovu, která měla být sídlem finančních úřadů města. Architekt postupně odevzdal několik alternativních projektů, v nichž reagoval na měnící se požadavky magistrátu či připomínky vyšších instancí. V letech 1909–1911 byla Nová radnice na Mariánském náměstí konečně zbudována. Kritika vytýkala novostavbě především umělou „malebnost“, tedy ústupky pražskému „geniu loci“, které od projektanta vyžadovaly úřady. Pro svou přizpůsobivost a vskutku povážlivou podnikavost tehdy Polívka od mladších kolegů obdržel nelichotivý titul tělesný architekt obce a nálepku velkoprůmyslníka ve výrobě architektur. Ale série podezřelých objednávek z magistrátu ještě nebyla u konce. Z úřadu prosákla zpráva, že oblíbenci má být záhy svěřen projekt městské knihovny a čítárny. Máme přirozeně – po tolika nezdarech – naprostou nedůvěru k projektům tohoto pána a protestujeme ještě zavčas proti obejití soutěže v tomto případě, hřímal tehdy Styl. Teprve poté se radní rozhodli změnit své praktiky. Místo požadované soutěže však projekt chtěli svěřit městskému stavebnímu úřadu. Polívku tento neúspěch nemusel mrzet – krátce předtím v tichosti získal zakázku na druhou budovu Zemské banky. V soutěži můžeme spatřovat jak záruku svobody tvůrčího umělce, tak skrytý nástroj nátlaku a ovlivňování. Řada současných teoretiků umění viní tuto instituci, že manipuluje vkus a že svými soudy slouží mocenské elitě. V soutěžích prý jde jen zdánlivě o ideje, o kvalitu architektonického díla. Ve skutečnosti se soupeří o peníze, prestiž a postavení. Příklad českých konkurencí z doby mezi lety 1900–1910 ukazuje, že nejlepší službu v tomto směru konají soutěže nedostatečně připravené, jež pak umožní úřadům rozdávání úkolů dle libovolného klíče. Takové podezření ostatně vyslovili už mluvčí české moderny, když pražská obec svůj svévolný postup zdůvodňovala nezdarem vyhlášených soutěží. Osvald Polívka, hlavní aktér těchto skandálních výjevů, byl jistě velmi pracovitý a zdatný stavební praktik, jak to dokazuje ještě řada jeho paláců pro peněžní ústavy v Hradci Králové, Karlových Varech, Bratislavě, či dokonce v Terstu. Navzdory opačnému mínění avantgardy to byl také schopný a talentovaný architekt. Lze však pochybovat, zda by to stačilo k jeho neobyčejnému úspěchu. Polívka byl totiž také pevnými svazky spojen s českými politickými a finančními špičkami. Advokát Tomáš Černý, který prostředkoval jeho jednání s magistrátem ve věci Obecního domu, byl v letech 1882–1885 pražským starostou a od roku 1902 doživotním členem Panské sněmovny. Tento konzervativní politik byl také spoluzakladatelem a dlouholetým náměstkem vrchního ředitele Zemské banky a několik let náměstkem předsedy správní rady Živnostenské banky. Jeho spojení s Polívkou nebylo ledajaké – architekt v únoru 1897 uzavřel sňatek s jeho dcerou Helenou. Bylo by naivní domnívat se, že na prosazení svého zetě neměl bývalý starosta žádný podíl. Polívka svůj neobyčejný talent, píli a ctižádost dokázal již během svého pobytu v Itálii (1889–1890), jak o tom svědčí jeho kresby a dopisy. Umělcova korespondence s rodiči prozrazuje jeho nesmírnou touhu po velkých úkolech, ale i připravenost kýženému výsledku ledacos obětovat. Od svého otce tehdy obdržel řadu praktických rad, jak proniknout do vysoké společnosti a dosáhnout úspěchu: A musí Ti být lhostejno, zda se dostaneš do té společnosti pomocí biskupů a kardinálů římskokatolické církve, anebo pomocí vlivných žen. V dopise mladého architekta otci naopak nalezneme postřeh o Češích pobývajících na jihu Evropy: Ať se zlobíme, jak chceme, největší naší chybou je, že při všem talentu a při vší píli máme tak málo charakteru. Byl to i případ Osvalda Polívky?

 

 

LITERATURA

P. Wittlich, Česká secese, Praha 1982;

­R. Švácha, Od moderny k funkcionalismu. Proměny pražské architektury první poloviny dvacátého století, Praha 1994;

R. Pošva, „Plastika a mozaika v průčelích Osvalda Polívky“, Umění 35, 1987, s. 449–459; Týž, „Architekt Osvald Polívka a jeho dopisy z Itálie“, Umění 38, 1990, s. 361–366.

 

 

Jindřich VYBÍRAL

(nar. 1960) je historik architektury a je profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V posledních letech vydal knihy: Století dědiců a zakladatelů (1999), Mladí mistři (2002) a Česká architektura na prahu moderní doby (2002). Publikuje v domácích a zahraničních časopisech.

 

 

Zdroj: Dějiny a současnost

14.07.2012 20:54:25
hubertxy
ISSN 1804-929X
Vlastní vyhledávání
Časopis kultury a oddechu
web Tomáše Vícha
Psychotronika a druidismus
Portál o architektuře
Veřejnost, odbornost, komunikace
Umění žít s uměním
Aktuálně ze světa výtvarného umění
Kalendář astronomických snímků dne
Portál italské Mezinárodní Společnosti Biourbanismu - ISB
Poezie
Soukromá škola dramatické tvorby a Metody Jacques Lecoq (Francie)
The California Institute of Earth Art and Architecture
Aktuálně o designu
Anotace různorodé naučné literatury
Architektura země Dogonů
Biotecture, Michael Reynolds
Stránky hledačů poznání
web Igora Chauna
Hanas living factory
Johana Hájková - perokresby
Klub se věnuje ochraně památek  v Praze od r. 1900
web o.s. Za krásnou Olomouc
iniciativa za veřejnou diskusi
deník
literární server
cyklistika, cykloturistika, cestování na kole
Občanské sdružení
Mapa pražských kauz
Zaměřeno na magistrát!
Nový zdroj informací
časopis
blogy na Respektu
Ukrajinský kulturně politický měsíčník s českou mutací
web Stanislava Vašiny
Literární almanach on-line
občanské sdružení
Hmyzáci a jiné šperky z polymeru
TOPlist
free counters
t.vich@seznam.cz, stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one