logonove2-001.jpg

Tradice a avantgarda

Tradice a avantgarda - obrázek

Tradice a avantgarda - obrázek

4. beseda Revue Beau!

 

 

 

 

4. beseda REVUE BEAU!

Na téma
 TRADICE A AVANTGARDA

Kdy
 neděle 17.00 h., 17. 6. 2012

Kde
 Studio Volné Myšlenky

Moderuje
 Martin Horáček, historik architektury

Besedují
 Veronika Holcová, malířka
 Zuzana Poláková, restaurátorka
 Vlado Milunić, architekt
 Peter Balhar, sochař
 Igor Kaplán, sochař a umělecký kovář
 Jan Šépka, architekt
 Jan Tyrpekl, architekt
 Lukáš Vacek, architekt
 Tomáš Vích, architekt

Redakce
 Martin Horáček, Tomáš Vích

 

 


Umění a lidský život vůbec jsou, dá se říci, rozkročené mezi tradicí a avantgardou. Tradice nás váže k minulosti, avantgarda otevírá dveře do budoucnosti. Tradicionalista je ten, kdo si myslí, že lépe bylo dříve, avantgardista věří, že to lepší teprve přijde. Je tomu tak doopravdy? Platí dnes představy, s nimiž avantgardní umělci vystoupili před sto lety na scénu, aby reformovali umění a život? Co se změnilo? Vyjadřuje zalíbení v tradici konzervativní postoj ke světu? Jaký obsah by dnes měl mít pojem avantgarda? Jsou mezi námi stále avantgardní umělci a architekti? Co vytvářejí a o co usilují? Může se tradice stát součástí avantgardního programu? 

 

 

 

Tomáš Vích:
Vítám Vás na čtvrté besedě Revue Beau!, což je internetová iniciativa, kde publikuji různé názory a myšlenky. Jednou za rok pořádáme s Martinem Horáčkem a s Peterem Balharem debatu na vybrané téma a zveme hosty, kteří by k němu mohli říct něco podnětného. A díky Vladovi Milunićovi se to opakuje stále na stejném místě, tady v jeho Studiu Volné Myšlenky, za což mu velmi děkuji.

Martin Horáček:
Tématem dnešní besedy je tradice a avantgarda. Jde o téma obecné, ale myslíme si, že je tématem živým, že o něm v podstatě každý uvažuje, a to nejen ve vztahu k architektuře. Když chodíme po městě nebo po světě anebo něco podnikáme, vyrábíme, tvoříme, tak s vědomím toho, že se na něco navazuje nebo odkazuje, anebo se naopak na něco nenavazuje a neodkazuje a proti něčemu se vymezujeme. Už to slůvko „avantgarda“ - říká se tím, že někdo je víc vpředu než někdo jiný, že „avantgardista“ tuší, co se stane, a jiným lidem ukáže, co přijde, a dovede je k tomu. Naopak když se řekne tradice nebo že je někdo „tradiční“, „tradicionalistický“, tak si vybavíme třeba někoho v kroji, nebo Plečnika, který ve 20. století projektoval jónské sloupy. Máme pocit, že lidé, kteří říkají, že tradice je dobrá, jsou víc konzervativní, zato ti, co se hlásí k avantgardě, jsou ti progresivnější. Tak se to dlouho podávalo. Teď se ale píše rok 2012, a to je více než sto let poté, co různí avantgardisté začali tvrdit, že jsou avantgarda. Kdo by měl být avantgardista nebo avantgardní umělec z dnešního pohledu a co by měl dělat, pokud někdo takový vůbec ještě dnes existuje? Můžeme být zároveň pro-tradiční i pro-avantgardní a co vlastně dnes znamená tradice?

 

 

 

 

1. návrh Tančícího domu, Vlado Milunić, 1990

 

ARCHITEKTI CIZINCI

Tomáš Vích:
Měl bych otázku na Vlada Miluniće: „Když jste projektovali s Gehrym Tančící dům, měli jste chuť jej udělat avantgardně?“

Vlado Milunić:
Příběh Tančícího domu začal v hluboké totalitě, kdy o tento typ avantgardy rozhodně nešlo. Byla to dlouhá řada neuvěřitelných náhod. Čirou náhodou jsem bydlel v sousedním domě, který vlastnila Havlova rodina. V roce 1986 mě Václav Havel poprosil, abych udělal návrh rozdělení bytu pro něj a jeho bratra Ivana. Vzhledem k tomu, že Václav byl tenkrát považován za nepřítele státu číslo jedna, úprava bytu probíhala za dozoru státní policie. Já jsem to při návrhu okomentoval tak, že jsem mu jeho obývák od pracovny oddělil mříží a za ni jsem udělal skromné vězeňské lůžko, aby tak neměl takový šok z toho, jak často střídal pobyt domácí s tím vězeňským. Při úpravě bytu jsme se taky bavili o tom, co  by mohlo stát vedle na vybombardovaném nároží. Dohodli jsme se, že by bylo hezké, kdyby to byl dům plný kultury. No a pak se stala neuvěřitelná avantgardní věc v podobě sametové revoluce a Václav se z nepřítele státu No.1 stal jeho prezidentem. Dům se restitucí vrátil rodině a v rámci těchto jednání za Havlem přišel ředitel OPBH, před kterým se Václav zmínil, že jsme spolu mluvili o rohovém domě plném kultury. Ředitel OPBH mi pak ještě do státního podniku poslal objednávku na takový dům. Chtěl jsem, aby dům reflektoval úžasnou atmosféru sametové revoluce, kdy se část staticky strnulé společnosti vydala do světa změn. Začal jsem návrhy - dům jako revoluční děvče, dům plný energie, který praská jako fazolový lusk a z něho tečou národní barvy, nebo modro-červeno-bílý dům, který dělá striptýz a spodní červená část jsou spadlé kalhoty nebo opona se symboly totality, které se poroučí. Pak to vše skončilo návrhem domu ze dvou částí, dynamické a statické, jang a jin, plus a minus, kdy se od hlavní hmoty v horní části nad křižovatku vyklonila velká terasa. Žádnou myšlenku na avantgardu jsem ani následně s Gehrym neměl, chtěl jsem pouze aby, mě to bavilo, že dům reaguje na kontext a vyjadřuje obsah sametové revoluce. Tolik na vysvětlenou, že avantgarda nevzniká na přání, ale je věcí náhody.
(viz knížka Tančící dům, Zlatý řez 2003)

Tomáš Vích:
Když se Praha prezentuje jako starobylé město a Gehry jako Američan tady byl v devadesátých letech zřejmě poprvé, jak on to vnímal? Řešil kontext domu nebo Vy jste byl ten, kdo dům přizpůsobil parcele?

Vlado Milunić:
V roce 1990 jsem měl hotový projekt domu včetně modelu. O rok později se náhodou na mě obrátil Pavel Koch, zástupce holandské firmy Nationale-Nederlanden, která chtěla v Praze stavět a potřebovala tady svoji vizitku. Kochovi se líbil můj koncept kulturního domu a malý, odevšad viditelný pozemek v sousedství bytu presidenta. S Pavlem jsme si řekli, že nemáme šanci při schvalování památkáři, hlavním architektem atd. a že bude rozumné spojit se s nějakou hvězdou na nebi architektury, která schválení zaručí. Přítel Pavla, Jean Nouvel, spolupráci považoval za nedůstojnou jeho velikosti, ale zprostředkoval nám nepřímo kontakt na Franka Gehryho.
Bylo to pro mě zjevení, že Gehry, když viděl moje úvodní skici a projekt s modelem, pochopil, o co mi jde, a řekl, že mě sice nezná, ale že bychom to mohli spolu zkusit. Takto začala naše neuvěřitelná transoceánská spolupráce. Žádné myšlenky o avantgardě tu nebyly. Naopak nový ředitel NN vyměnil kulturu za kanceláře. Společně jsme udělali důkladnou analýzu kontextu, na který jsme cestou dlouhé řady modelů společně reagovali tvarem našeho domu. Gehry přidal další dvojakost tance muže a ženy s tím, že  pro mě je to tanec nad koncem totality.
Frank je polský Žid a neztratil ani v Americe cit pro evropská měřítka a byl na rozdíl od Nouvela strašně rád, že jsme ho ke spolupráci v Praze vyzvali.

Martin Horáček:
Rád bych navázal na ten příběh Američana v Praze. Architekt Jan Tyrpekl působil v různých exotických destinacích a mohl by vyprávět na téma tradice a český architekt na opačném konci světa. Jak to funguje, když se dostanete k zakázce někde daleko, jak se tam perete s jejich tradicemi?

Jan Tyrpekl:
Já byl nejdřív v Dánsku a tam to nebyl zas takový rozdíl. Potom jsem odjel na Tchaj-wan. Projektovali jsme tam dům netradičního tvaru postavený tradičními technologiemi. Byl to takový kokon postavený z bambusové konstrukce, což tam do té doby nikdo neudělal. Místní nám radili, ale poněvadž šlo o nevyzkoušený postup, tak jsme to vymýšleli přímo na místě. Co šlo vzít z tradice, na to jsme navazovali a zkoušeli jsme dál nějak rozvíjet. Náš postup byl nakonec dost odlišný, protože my jsme používali ohýbané konstrukce a to se tam prakticky nikde nedělá.

 

Tyrpekl

 Jan Tyrpekl

Tomáš Vích:
Co komunikace cizince s domorodcem? Když byla stavba hotová, jak to komentovali?

Jan Tyrpekl:
Ze začátku to komentovali, že to nejde postavit. Pak když jsme to postavili, říkali, že je to dobré a že to tedy začnou možná taky dělat.

Tomáš Vích:
Mě to zajímá ve vztahu k Tančícímu domu, protože tam taky docházelo ke komunikaci jiné kultury s tou naší, domácí. Jde o to, že Gehryho americké budovy působí jako volné fantazie, solitéry, kde se kontext neřeší. Byl jste, Vlado, v případě Tančícího domu Vy tím specialistou na pražský kontext?

Vlado Milunić:
Tuto volovinu nesmyslně opakují teoretici. V naší spolupráci nikdo nebyl specialistou. Frank velmi rychle pochopil stávající kontext, ztotožnil se s expanzí do prostoru křižovatky a také se mu líbil motiv duality na nároží. Důkazem je společný návrh podobný tomu mému, který nám neschválil Útvar hlavního architekta prý proto, že věž v druhém plánu je moc vysoká.

Jan Šépka:
Podle mě bychom to ale neměli chápat tak, že architekti cizinci jsou avantgardisti a místní architekti jsou v roli těch, kteří zastávají tradici. Rozlišení avantgardy a tradice přece probíhá v každé zemi.

Martin Horáček:
Pane Tyrpekl, jak to bylo na Tchaj-wanu? Byli jste za „vyslance z budoucnosti“?

Jan Tyrpekl:
Na Tchaj-wanu je architektonická situace jiná než v Evropě. Tam se v podstatě až donedávna žádná vyšší architektura neuplatňovala, studenti architektury ani pořádně nemohli najít zaměstnání, dělali maximálně interiéry. Všechno se stavělo systémově a nevzniklo tam nic zvláštního. To se mění až v poslední době. Na Tchaj-wanu je vypsaná spousta architektonických soutěží, například na různá kulturní centra. Jsou tam lidé, kteří se snaží dělat vlastní architekturu, jde většinou o malé domy. My jsme byli jedni z nich. Můj šéf byl na ostrov pozvaný už dříve, protože on tam učil na univerzitě a pak začal dělat projekty pro vládu a rozjel to tam. My jsme hodně respektovali přírodní a historické podmínky. Náš dům se nedá nazvat „avantgardní“ nebo „moderní“. Jde o návrat k přírodě. Má to být ekologická farma. Studenti, kteří tam jezdili pomáhat, z toho byli nadšení. My jsme používali nové technologické postupy, ale respektovali jsme všechny místní podmínky. Nechtěli jsme tam stavět „evropské“ domy.

Martin Horáček:
A bylo to pro Vás obohacující, objevil jste na Tchaj-wanu něco, co se Vám teď bude hodit v praxi v Česku?

Jan Tyrpekl:
Pro mě bylo hodně obohacující, že jsem měl poprvé odpovědnost za stavbu. Dostal jsem jen skicu a musel jsem to celé udělat. Potom šlo o setkání s úplně jinou kulturou. To mi otevřelo oči a pomohlo mi změnit vnímání kultury obecně.

 

 

 

Boulee

 

 

MEZE AVANTGARDY

Martin Horáček:
K tomu, co otevřel Jan Šépka: Je to tak, že ti z velkého světa, z Los Angeles, Londýna nebo New Yorku rozšiřují avantgardu a my se bráníme?

Jan Šépka:
Myslím, že by se otázka spíš měla postavit tak, kde se bere impuls pro vytvoření nové avantgardy. Společnost má nové požadavky, neustále se vyvíjí. Poznáváme nové věci, což se zákonitě musí promítnout i do umění a kultury. Nicméně nevidím takový rozpor mezi avantgardou a tradicí, protože každá avantgarda se jednou stane tradicí. To prostě tak je.

Lukáš Vacek:
Jak tradice tak avantgarda se vztahují k existujícímu, takže vždy jde o spor v interpretaci stávajícího kontextu. Dokonce ani ta „čistá tradice“ není zjevná. Podobně je tomu s avantgardou. Spor může být o povahu avantgardy, protože v okamžiku, kdy avantgarda není schopná reflektovat stávající kontext, tak už přestává jít o avantgardu v pravém slova smyslu. Podobné věci se dějí i naopak. To, co se třeba někdy provozuje pod heslem tradicionalismu (např. v památkových rezervacích nebo národních parcích), často reálnou tradici nereflektuje. Problém je podobný, jenom méně zřetelný. Takže i to, co se tváří jako tradice nebo avantgarda, jí vůbec nemusí být. Nejlepší avantgardní domy z třicátých let se tím, že uměly přečíst kontext, staly výbornou tradicí.

Zuzana Poláková:
Mně se líbila Vaše myšlenka o tom, kdy se avantgarda stává tradicí. Já se zamýšlím nad další věcí a to je „rozměr“ architektury. Pokud architektura nemá lidský rozměr, když přeroste ve velikášství, tam časem přijde i o možnost využití. Například areál kláštera v Louce u Znojma. Jde o nádherný barokní komplex, který se ale obtížně využívá. Architektura, která ztratila poslání, se těžko zachraňuje.

Tomáš Vích:
Do začátku dvacátých let se pokud vím ani nepoužíval pojem avantgardy. V té době to cítili tak, že starý svět je špatný, že je třeba začít plánovat nová, světlá, hygienická města. Z třicátých let je známé Shakespearovo rčení „doba se vymkla z kloubů“, jakože starý svět skončil. Je dnes vůbec možné navázat na tuto „poctivou avantgardu“, kdy se bořil starý svět a vytvářel nový? Je to dnes stále téma?

Jan Šépka:
V tomto duchu vnímám avantgardu už od druhé poloviny 18. století s francouzskými revolučními architekty jako byl například Ledoux nebo Boullee. Tehdy se myslím objevilo nutkání „změnit svět“, ale velmi rychle vše skončilo díky francouzské revoluci. Skutečná avantgarda přišla opravdu až ve 20. století. Dnes je to ale tak, že vedle sebe běží řada stylů, které se doplňují. Situace tedy není tak vyhrocená, jako to bylo právě na začátku 20. století. To je asi v pořádku, protože je snaha v dobrých případech odpovídat na nějakou konkrétní situaci. Teď mluvím obecně, ne pouze o architektuře, prostě o společnosti. Jedním stylem nebo jednou cestou nejde vždy vše vyřešit. I dnes lidé mohou být rozhořčení nad tím, jak něco nového vypadá, ale určitě to není tolik vypjaté.

Zuzana Poláková:
Avantgarda nemůže být uniformita. Panelákové sídliště, jak ho vnímám já, to uniformita je.

Martin Horáček:
Kdy může avantgarda dospět do situací, které nejsou ani zpětně historicky obhajitelné, kdy nepřestáváme mít pocit, že to není „dobře“? Nejavantgardnější návrh hned z počátku avantgardy byl Marinettiho návrh na zasypání kanálů v Benátkách a na přestavbu Benátek na válečný přístav. Kdyby se to stalo, byli bychom spokojení? Mám pocit, že ne, že bychom si na to nezvykli. Kdybychom ale zapomněli? Dnešní Mexiko City kdysi vypadalo jako Benátky, staré město bylo na kanálech a bylo asi úplně úžasné, stály tam stupňovité pyramidy. Kdyby přetrvalo dodnes, bylo by největší turistickou atrakcí. Podobná věc se stala nedávno v Pekingu. Starý Peking asi až do osmdesátých let, čili nějakých pětadvacet let zpátky, byl největším historickým městem světa, ještě větším než Benátky nebo Řím. Číňani však během dvaceti let většinu starého centra zbořili. Kdo je nebo má být arbitrem toho, že avantgarda koná „správně“? Zmínění francouzští revoluční architekti vymýšleli zajímavé věci, byli to ale lidé, kteří pracovali v izolaci na královské akademii. Kreslili obrazy obrovských staveb, o kterých věděli, že  tehdejšími technologiemi nejsou realizovatelné. Přesto to vyučovali, šířili tyto myšlenky a věřili, že nějaký panovník - diktátor je prosadí. Situace v 18. století ve Francii byla dost podobná tomu, co se tady dělo v šedesátých letech, když se stavěla sídliště, kdy staří funkcionalisté a jejich mladí žáci, kteří navrhovali tahle města pro sto tisíc obyvatel, věřili, že se to prosadí silou. Že to stát postaví, zboří vesnice, vystěhuje lidi pryč. To přece není dobře, na to si nezvykneme, to se nemůže stát „novou tradicí“. Ale kdo to rozhodne nebo jak to poznáme?

Zuzana Poláková:
Urbanismus má nezastupitelnou úlohu. Zadání doby, byť silou prosazené, nemůže jít proti rozumnému plánování. Naší velkou nemocí je to, že urbanismus, který bychom potřebovali, buď nefunguje nebo je poplatný jinému než plánovanému rozumnému pochopení města jako takového, které máme zachované a na které bychom měli navazovat a které bychom měli rozvíjet. Úkolem vás architektů je chránit to, co tady je, a rozumně dotvářet město, aby žilo, pulsovalo a dýchalo. Jde o to, nepodřídit se diktátu.

Vlado Milunić:
Praha nemůže mít žádnou vizi, protože se stala od sametové revoluce trhem. Jak řekl Ludvík Vaculík, „Trh je nenasytný, sobecký a nevzdělaný“. Od něj nemůžeme čekat nic dobrého. Město řídí develotři pro neidentifikovatelné investory za pomoci zkorumpovaných politiků a architekti se dají jednoduše koupit.

Veronika Holcová:
Když jsme začínali, mluvili jsme o tom, že Tančící dům vznikl v devadesátých letech jako první stavba, kdy sem ve spolupráci s vámi pronikl cizí výborný architekt, a že se hodně věřilo, že tam vznikne kulturní dům. Nedávno jsme tu měli podobnou stavbu, která byla pro mě dost avantgardní, ale neprosadila se – Kaplického Národní knihovnu. Tančící dům je velký zásah do pražské architektury, která je úžasná v tom, jak se tu střetávají slohy od románského po současnost. Najednou to stagnuje. Tančící dům je posledním větším zásahem, který je vidět ve starém centru, a já si říkala, že knihovna by pro mě byla podobným symbolem.

Martin Horáček:
Vy zde reprezentujete představu, že se s Prahou nic neděje a že přišel Kaplický jako jakýsi spasitel a konečně přinesl avantgardu. Myslím si, že ta představa je falešná. Pražská památková rezervace zabírá 4 % rozlohy města, 96 % není takto chráněných a tam se staví o sto šest. Dokonce i na Václaváku stojí přece několik novostaveb.

Jan Šépka:
Pro mě tento návrh neznamenal ani dobrou knihovnu, ale ani avantgardu. Troufám si říct, že byla celá záležitost pouze nafouknutou bublinou, vyvolanou médii. Národní knihovna si najala agenturu, která, jak jste si mohli všimnout, denně posílala do novin obrázek vítězného návrhu. Jiné návrhy se neukazovaly. Tak lze udělat téměř z každé stavby mediální hvězdu. Pro úplné dokreslení uvedu jeden konkrétní příklad, který se nám stal. Volali nám z Hospodářských novin, že chtějí uveřejnit náš návrh, který skončil na třetím místě. Poslali jsme redaktorce všechny podklady a odsouhlasili si zalomení stránky. Druhý den jsme si noviny koupili, ale náš návrh zde nebyl. Místo toho jsme našli informace o kanceláři Future systems. Voláme redaktorce. Ona se omlouvá, že večer před tiskem přišel šéfredaktor, zjistil, že jde o jiný návrh než ten, který se měl podle agentury a knihovny prezentovat, a bez jejího vědomí vše vyhodili. Čili existuje i jakási cenzura a naopak propaganda. Jsem přesvědčený o tom, že v soutěži byla řada zajímavějších návrhů, které se schválně neprezentovaly, aby náhodou nevznikla nechtěná diskuze.

Lukáš Vacek:
Je obrovský rozdíl mezi tím, když děláte architekturu a když iniciujete změnu paradigmatu architektury. Některé ideální projekty měly za úkol změnit diskurz a dělají to třeba i velkými gesty. A je jedno, jestli projektem nebo slovy. Když architekturu skutečně tvoříte, začnou se uplatňovat úplně jiné principy. Snaha pozměnit chápání toho, co architektura je a jak se má ke společnosti, vám dovolí třeba zbourat Benátky nebo představit projekty, které nerespektují reálné podmínky. Otázka je, co měla být Kaplického knihovna? Mám pocit, že šlo o jeden z projektů, který v podstatě nechtěl být realizovaný. Vede mě k tomu krom vědomí celkové nepřipravenosti i další okolnosti, které realizaci zpochybňovaly. Tento projekt měl bezesporu velké ambice něco změnit, což se zřejmě i částečně povedlo, ale myslím si, že se nechtěl stát opravdovou architekturou.

Veronika Holcová:
Já ho vnímala jako symbol. Pro mě „oko nad Prahou“ symbolizovalo něco, co se najednou v Praze stane.

 

 

 

Petržalka

 

 

SÍDLIŠTĚ

Tomáš Vích:
Sdílím s Veronikou názor, že Blob byl poslední avantgardou v Čechách a že u nás avantgarda stagnuje.
Z hlediska vymezení avantgardy mi přijde neméně zajímavé již zmíněné téma panelových sídlišť. Sídliště dnes potřebují transformovat na něco jiného, aby nebyla čistě obytnou zónou. Oddělování zón zavedla avantgarda ve dvacátých letech. Podle tehdejší vize mělo město mít oddělené zóny pro výrobu, rekreaci, jinde bude doprava, bydlení, někde bude kulturní centrum s památkami, pokud nějaké jsou. V o.s. Praguewatch máme opačnou tendenci. Líbí se nám, když je město tradiční, když všechno je všude, lidi mohou chodit pěšky a nemusí jezdit z místa na místo auty nebo MHD. Co je dnes avantgardní urbanismus?

Igor Kaplán:
Kaplický je nekonečná téma, ale podľa mňa panelák a sídliská sú ďaleko väčším problémom. Sídlisko je náročnejšia úloha pre architekta, ako postaviť jednu sólo stavbu za veľké peniaze a tvrdiť - toto som postavil Ja.  Petržalka tým, že tam vyrástly stromy, sa dneska mení na prijateľnú obytnú zónu. Výhľad z vyššieho  poschodia, otvára pocit životného priestoru,  umožňuje pocit anonymity väčší ako na dedine a často je tam väčší pocit kľudu. Pretože Petržalka je v blízkosti lužného lesa a dotýka sa hrádze Dunaja, tak tam ľudia žijú bližšie k prírode ako kdesi v satelite. Z Petržalky prestávam mať pocit neprijemného sídliska, je urbanisticky zaujímavá, pretože je rozličná a nová, a Petržalčan, ktorý tam býva má lepšiu dopravnú obslužnosť ako v satelitnom mestečku, odkiaľ bude hodinu  jazdiť do práce. Do mesta sa dá prejsť most pešo. Na sídlisku našiel generačne rovnocenných ľudí a v tom množstve si mohol vybrať priateľské kruhy. Petržalka žila a žije vnútorným životom. Hoci zvonku to je kontroverzné sídlisko a ja sa obávam, že bola postavená ako obranná pevnosť, lebo pôvodne mala mať štyry poschodia, ale  výšku nadstavili. Neviem či vedome, ale keď som videl, ako sa nedá obsadiť Groznyj, tak mám pocit,že sme v Petržalke mali pevnosť proti útoku z Rakúska. Bývam v malom domčeku, pre mňa ako výtvarníka a remeselníka je panelák neprijateľný, ale chápem, prečo panelák vymysleli. Neviem ale prísť na to, prečo sa neujal v Írsku. Íri tento druh avantgardy uznali svetu, ale vo svojej krásnej krajine masovo nestavali.

Jan Šépka:
Nepovažuji všechna sídliště za špatná. Podívejme se například na Zlín. Stejně celkem příjemně funguje Lesná v Brně. Se studenty jsme se teď zabývali Milovicemi, což je bývalý újezd složený z vojenských objektů, které vytváří jakési sídliště. Bylo zajímavé sledovat život místních lidí. Tam, kde byly dvoupodlažní domy, umí lidé žít v jakési komunitě. Kde jsou vysoké panelové domy, tak tam dochází k tomu, že prostor mezi nimi je naprosto anonymní, v parteru nejsou služby a tak dál. Problémem sídlišť tedy není samotný panelový dům, ale celková urbanistická konfigurace. Ta je alfou a omegou, jestli město a život v něm dopadne dobře nebo špatně.

Zuzana Poláková:
Máte pravdu v tom, že na sídlišti chybí obslužnost, ale to se děje v hlavním městě také tam, kde život dříve pulsoval, kde obslužnost byla, kde lidé žili. Kdo z nás by dnes chtěl žít v Nerudově ulici, v té nejkrásnější malebné části města, kde máte v noci hluk, kde chybí krámek, kde si můžete něco koupit? Ani se tam nedostanete autem, to je problém. Máme takhle znemožněný normální život v centru a na druhé straně máme i znemožněný život na sídlišti, kde se vybavenost nahrazuje velkými nákupními centry. Život se nám mění, měníme se i my, protože dřív jsme chodili víc pěšky, teď jezdíme. Je to na nás znát, děláme  svým způsobem života všechno pro to, abychom sami sebe odrovnali, neodrovnáváme jenom své obydlí, ale odrovnáváme i svou tělesnou schránku.

Peter Balhar:
Vlado Milunič hovorí o ukradnutej avantgarde. Veď hneď, ako bol dostavaný Tančící dům, bol zabývaný komerciou a nie plný kultúry. Z mien „Milunić a Gehry“ si investor urobil len obchodnú značku.

Tomáš Vích:
Nationale-Nederlanden jej stavěla jako součást své korporátní identity, to byl manažerský projekt - vezmeme kvalitní architekty, postavíme kvalitní dům a to bude naše značka.

Vlado Milunić:
Oni chtěli svoji vizitku a naše řešení dilematu změny kultury v kanceláře bylo takové, že jsme řekli, že lepší variantou, než nepostavit nic, jsou kanceláře, do kterých se může dodatečně nastěhovat kultura. Ještě jinak, Tančící dům byl testovací projekt sponzorován daleko větším kulturním počinem Guggenheimova muzea v Bilbau.

Martin Horáček:
Nemyslím si, že by avantgardní umělec měl být nějaký outsider. To podle mě není špatně, když si z Tančícího domu, který je avantgardní stavbou, manažeři udělají značku a NN reklamu.

Peter Balhar:
Ako je možné, že kvalitná avantgardná stavba nevytvára avantgardný, kultúrny obsah? Tančící dům aj tvarom pripomína hudobný nástroj, ktorý ale žiadny zvuk zo seba nevydáva.

Jan Šépka:
Domnívám se, že by výrazných domů nemělo být na jednom místě moc. Většinou jsou totiž tyto stavby v poloze dominant. Kdybych to převrátil: dokážete si představit, že by to bylo opačně, že bychom měli jednu avantgardní stavbu vedle druhé a ten standard by byl v menšině? Věci, které jsou výrazné, potřebují mít kolem sebe něco, co je potom vyzdvihne nahoru.

Tomáš Vích:
Není avantgardní dělat domy zajímavé? Mně nevadí, když je jeden zajímavý dům vedle druhého. Mě baví na to koukat. Myslím, že avantgarda selhala právě v monotónnosti. Strávil jsem na sídlišti pětatřicet let a žít jsem tam neuměl, rande jsem si tam nedával. Jestli by situace, že není normální mít panelák, ale hezký zajímavý dům, jestli to by nemohlo být avantgardní?

Jan Šépka:
Sídliště, které máme všichni na mysli, nemá podle mě s avantgardou, o které jsme se bavili na začátku, nic společného. Je to jenom dopad poptávky - bylo potřeba udělat bydlení. Takový postup si vůbec neslučuji s avantgardou. Avantgardní by bylo, kdyby se podle nějaké vize doopravdy ve třicátých letech podařilo celé sídliště postavit. Ale dokonalé sídliště splňující všechna estetická a hygienická kritéria avantgardy vlastně neexistuje, to se nepodařilo nikde zrealizovat. Díváme se na věci, které nemají s avantgardou nic společného.

Tomáš Vích:
Prstenec sídlišť je dílo avantgardy, vždyť to je ta tvorba minimálního bytu, čistého a hygienického bydlení. Vznikl ale koncentrační tábor pro pracující, kde není nic jiného než „hygienické bydlení“. Oni chtěli, aby každý měl svou koupelnu a kuchyňku, kulturní život do toho projektu už nebyl zakomponovaný.

Jan Šépka:
V Obytné jednotce od Le Corbusiera máš celou pasáž, kde jsou služby. Na střeše je školka, bazén, tělocvična. Tento pokus tedy není vylidněný, jako se to stalo například u nás, kde se uměle navyšovaly počty pater pro byty a budování služeb se odkládalo. Dodatečně dnes vznikají z kočárkáren. Sídliště z dvacátých let v Desavě od Gropia je příjemné. Jsou zde nízké dvoupodlažní domky, řadovky, každý měl svoje malé políčko. Nemůžeme tedy podsouvat realizace sídlišť ze 60. a 70. let architektům,  kteří měli o sídlišti na začátku 20. století úplně jinou představu.

Lukáš Vacek:
Představa, že víme o životě všechno a jsme schopni ho uspokojit, se ukázala jako chybná, tam je chybný předpoklad hned na začátku. Je také velká otázka, zda bylo pro správu místa prozíravé, aby domy po privatizacích nepatřily jednomu majiteli, ale mnoha spolumajitelům, kteří v nich navíc můžou i nemusí bydlet. Tím jsme se zbavili možnosti vůbec něco efektivně udělat (to se bytostně týká sídlišť), protože s domem, který má sto majitelů, neuděláte nic. Tam dochází jen k minimální shodě, například na tom, že „to uděláme zateplené a barevné“ – a dál nic.

Veronika Holcová:
Tady je jedno procento lidí, kteří mají vkus, ale co je vkus? Většina lidí chce oranžovou barvu.

Martin Horáček:
Máme právo vyčítat lidem, že si panelák natřou žlutě nebo oranžově? Vždyť oni tam bydlí! Kde je hranice mezi avantgardou, kdy vymýšlíte něco pro dobro světa, a mezi sociálním inženýrstvím, kdy to dobro vnucujete lidem, kteří o to nestojí?

Jan Šépka:
Já bych tuto otázku rozdělil na dvě věci. Jedna věc je ta, když si koupím byt a chci si udělat moderní bydlení, protože chci žít jinak, chci mít například jinou kuchyň nebo koupelnu. Tomu celkem rozumím, majitel bytu má na změnu právo. Druhá věc je ta, když se dům natře nějakou barvou, což má vliv a dopad na celkový urbanismus sídliště. Pak už se to netýká jenom samotného obyvatele bytu nebo domu. Na rozhodování o takovém počinu nemá mít výhradní právo pouze družstvo nebo jednotlivec, byť i majitel celého domu, protože zasahuje do širšího zájmu.

Peter Balhar:
Je to už opak toho, čím sa to celé začalo –  sociálnym inžinierstvom – a skončilo sa to tak, že dnes dom vlastní tristo majiteľov a to je tristo rozličných pohľadov na to, akú bude mať podobu. Chceme, aby tí ľudia jednali podľa zákonitostí súčasnej architektúry a urbanizmu, ale architekti, ani umelci, už o princípoch nehovoria. Asi aj oni sú už vlastníkmi, ktorí si žijú na svojich privlastnených kúskoch architektúry a umenia.

 

 

 

Ledaux

 

 

DEFINICE

Tomáš Vích:
Architekt Luděk Jasiok v debatě o tom, co je avantgarda, řekl, že avantgarda musí být především autentická, když autor dostane do reality přesně to, co cítí. A Ladislav Bareš to ještě povýšil o jedno patro, když řekl, že autenticita musí být zjevení, jde o zázrak osvícení tvůrčího okamžiku, kdy člověk dostane impuls zevnitř nebo zvenčí, a teprve spojením autenticity a osvícení vzniká avantgardní dílo. Rád bych se pokusil o definici, co bychom si od avantgardy přáli, jak by  měla být „správně“. To samé k tradici. Zkusme postupně každý formulovat odpověď.

Martin Horáček:
Můžeme i dospět k tomu, že pojem „avantgarda“ se vyprázdnil, že je to historický pojem, který se váže k Le Corbusierovi nebo ke Karlu Honzíkovi, a že dnes se o avantgardě bavíme asi jako o gotice nebo o románském slohu.

 

Peter Balhar:
Pre mňa je avantgarda experiment. Pracuje na premene vnímania umenia i sveta a učí nás vidieť svet vlastným zážitkom, vlastnou skúsenosťou. Nie je iba umeleckým slohom. Na začiatku avantgardy išlo predovšetkým o zmenu ľudského vedomia a zdá sa, že nie je v nás táto premena ešte ukončená. K avantgardným experimentom, v širšom zmysle slova, patria aj sociálne a ideologické experimenty a revolúcie minulého storočia. Budeme niekedy vnímať umenie a architektúru dvadsiateho storočia nezaujato a s očarením ako napríklad gotiku?
[Obrázek Balhar?]

Tomáš Vích:
Jsi tradicionalista nebo avantgardista?

Peter Balhar:
Nemyslím si, že sa to dá takto škatuľkovat.

 

Igor Kaplán:
Ak avantgarda trvá sto rokov, tak už je tradicia, takže si nevyberieš. V rámci remesla mám bližšie k tradícii, pretože tá je overiteľná a pre človeka je pochopiteľná. Nehľadiac na to, že  avantgarda často siaha k veľkému gestu, chvíľkovému výboju, ktorý nemusí mať s časovým odstupom hodnotu, keď odoznie prvotná vlna záujmu a šokovania. A ľudí šokujú už tak dlho, že už si zvykli, máločo ich už dostane mimo koľaje. 

 

 

Peter Balhar:
Podstatné na Chobotnici je, že v nej sú premietnuté nádeje na zmenu, že s tým tvarom príde aj niečo nové. Nemôže sa stať, že ak budeme považovať avantgardu za mŕtvu, pochováme s ňou aj túžby po zmeně?

Martin Horáček:
To je pěkně řečeno. Kdybychom pohřbili avantgardu, tak zároveň pohřbíme touhu po změně, smiřujeme se statem quo. To se promítlo i do knihovny. I když věřím, že to byla mediální bublina, tak tady existovala potřeba vidět, že se s Prahou něco děje. Tuto potřebu od Tančícího domu žádná jiná stavba nenaplnila, přestože vznikl věžák na Můstku, přestože se toho spousta zbořila, vznikly obchodní domy kolem Prahy, natřely se paneláky a Praha se ve skutečnosti změnila neuvěřitelně. To je poučné - lidé takové změny nevnímají jako relevantní, jim přijdou jako „normální“. Oni potřebují, s odpuštěním, dostat ránu pěstí do nosu a tou měla být Chobotnice.

Jan Šépka:
Předtím to ještě byla Nová scéna Národního divadla, která také vyvolala emoce. Někteří lidé se s tím skleněným Pragerovým objektem nevyrovnali dodnes. Asi máš pravdu, že to jsou vždy jenom hodně silné momenty, které jsou buď mimořádné, nebo jsou uměle vyzdvižené do roviny, která z nich udělá mediální hvězdu. Líbilo se mi, co říkal Peter Balhar. U avantgardy vidím přesah: stavba začíná být avantgardní, když začne být experimentem, kdy přestávám úplně přesně vědět, co se bude dít, jak tam budou například žít lidé. V tu chvíli to pro mě začíná být „avantgarda“. Chtěl bych ale dodat, že nevidím tak vyhrocený rozdíl mezi avantgardou a tradicí, jak jsem již říkal na začátku. Možná i díky tomu nejsem vyhraněný ani na jednu stranu. Mám rád tradiční moderní stavby, které ale neopakují historické budovy se vším všudy se všemi kudrlinkami. Historizující architektura se velmi často dostává do polohy kýče. Naopak za kvalitní příklad tradicionalismu bych označil některé stavby Miroslava Šika. Inspirace tradicí, která je ale jemně ozvláštněna něčím novým. Nejedná se tedy pouze o kopii. To je jistě cesta, která má svoje kvality stejně jako experiment nebo řekněme avantgarda. Obě polohy by měly být vedle sebe, ani jedna není v principu chybná.

Tomáš Vích:
Tvůj příběh je podobný s příběhem architektů Sládečka nebo Kuby a Pilaře. Kuba a Pilař udělali krásnou kapličku v Jestřebí, tradiční, zapadá do kontextu a přitom je vidět, že je z konce 20. století. Svatopluk Sládeček vymyslel na Brdo krásnou kamennou rozhlednu, v podstatě tradiční, ale také s avantgardním poučením. A myslím si, že Ty jsi to měl podobně. Když jste v HŠH dělali dlažbu do Olomouce a dlažbu na Jiřské náměstí, to jste pojednali tradičně. A pak jste se stejně jako Kuba, Pilař a Sládeček překlopili a začali dělat růžový dům se šikmou podlahou do Černína a kostku do Berouna. Může  člověk normálně jet po dvou kolejích, nebo je to nějaká vnitřní schizofrenie, že se nedokážete rozhodnout? To mě zajímá. Myslím, že bychom našli i další architekty středního věku, kteří jedou po dvou kolejích.

 

Modrava

 

Jan Šépka:
Ano, nějak to stále ve mně tak je. Díky tomu, že nerozlišuji, zda je lepší být tradiční nebo řekněme moderní, tak si při každé stavbě kladu především otázku týkající se smyslu koncepce. Před nedávnem jsem navrhoval kapličku do Modravy, která přejímá archetypální tvar šumavských kapliček, ale měla být celá odlitá z průsvitné pryskyřice. V tomto návrhu dochází k úplné konfrontaci moderního materiálu s tradiční formou. Myslím, že volba se musí odvíjet od charakteru místa, zadání investora i pocitu člověka, který návrh vytváří. Z toho by mělo vyplynout, co se má stát, jestli se má odehrát něco výrazného nebo jestli má být nová stavba naopak tichá. Není to tak, že bych systematicky pracoval na jednom výrazu. Mě zajímá konkrétní odpověď na otázku, kterou dostávám. Ptám se a hledám, co je správně a je mi jedno, v jakém je to stylu. Mě nezajímá, jestli mě někdo bude pokládat za „avantgardního“ nebo naopak tradičního.

Tomáš Vích:
To je postmoderní princip - to nebo to, tak i tak. Postmoderna v architektuře ale právě díky této své dvojznačnosti v 89. roce skončila.

Jan Šépka:
A nemáš pocit, že pokud se dnes nacházíme v takovém světě, kde je tolik věcí vedle sebe a fungují navzájem, že není téměř možné pracovat v jediném zavedeném stylu? Pro ostatní je samozřejmě mnohem jednodušší, že Tě dokáží zaškatulkovat, ale je to ten pravý smysl?

Veronika Holcová:
Jde přece o individuální přístup člověka, který se opře o tradici. Díky tomu může svůj záměr realizovat tak, aby byl výsledek z jeho pohledu nejlepší.

Martin Horáček:
Jaký Vy máte třeba vztah ke „starým mistrům“?

Veronika Holcová:
Já se cítím velmi propojená s tradicí, protože jsem klasický malíř. Používám olej na plátně a v tom zapadám do tradice, ale zásadně používám nové myšlení. Jsem člověk, který žije v tomto světě, takže i přesto, že využívám tradici, vycházejí ze mě nové věci. Jsem individualista, který se snaží brát to nejlepší, aby mohl svůj výraz posouvat dál. Na rozdíl od umělců, kteří využívají nová média, jsem klasik. Myslím, že když člověk cítí, že mu sedí nějaká pozice ve světě, tak se jí má chopit a nemá se snažit o něco, čemu nestačí.

 


Veronika Holcová

Jan Šépka:
Tomáši, připadá Ti, že je špatně, když je v architektuře obsažena vícevrstevnatost?

Tomáš Vích:
Já to vnímám jako schizofrenii. Mně osobně není příjemné pracovat ve dvou stylech souběžně. Vždy se snažím najít konstruktivní kompromis a na tom trvat. Nebavilo by mě jednomu klientovi dělat návrh moderní a druhému tradiční. Říkám si, že pravda je jenom jedna, a snažím se ji hledat. Proto možná organizuji i tyto debaty; baví mě nasvěcovat věc z více stran a hledat plastickou, konsensuální, 3D pravdu. Rád bych, kdyby se našel nějaký avantgardní střední proud hledající shodu a soulad. Proto s oblibou navrhuji tradiční organickou architekturu.  Ale „nalezení konsensuální správnosti“ zní hrozně neavantgardně, to není žádný punk, to je unplugged.

 


ŘíčanyTomáš Vích

Zuzana Poláková:
Říkejte tomu schizofrenie a já tomu budu říkat dialog, pro mě je to dialog jednoho domu, který má neobarokní fasádu, a druhého domu, který mi tam podle zadání a v příslušném měřítku postaví architekt a je moderní, je avantgardní, ale má lidské měřítko zrovna tak jako ten neobarokní dům. U architektury jde navíc o kvalitu detailu. A tu jsme zatím vůbec nezmínili. Je to o tom, co používáme, jaké používáme materiály, jak si tu architekturu uvědomím nejen v celku, jak se na ni dívám, ale i v detailu, jako je třeba klika.
[obrázek Poláková?]

Jan Tyrpekl:
Jak jste se bavili o schizofrenii nebo hledání cesty - to je do jisté míry odrazem společnosti celkově. V současnosti nemáme všichni stejný žebříček hodnot, nevíme v podstatě, na čem společnost stojí. Avantgarda v sobě má zakořeněný jistý egoismus, jakoby se snažila od tradice nebo od historie odstřihnout a vlastně zapomněla, že se jednou sama stane tradicí. Každá doba hledá svoje vyjádření a to se děje pomocí experimentu a to by se dít mělo, ale nemělo by se to dít s tím, že se distancujeme od historie nebo od tradice.

Tomáš Vích:
Máš pro nás jedinečnou zkušenost s proutěnými bambusovými domy v tradičním prostředí, je to avantgardní nebo tradiční, co tam děláte?

Jan Tyrpekl:
Je to experimentální, takže jak jsem to popsal, bylo by to „avantgardní“. Tvar i konstrukce jsou experimentální. Ačkoli by to člověk v místě nenašel, v pralese to vypadá, jako kdyby to tam stálo sto let.

 


TyrpeklJan Tyrpekl

Lukáš Vacek:
Když říkáme tradice a avantgarda, tak je to podobné, jako kdybychom stáli na cestě a jeden říkal „já se dívám dozadu“ a druhý „já se dívám dopředu“. Tento pohled předjímá i etymologie termínů - tradice je termín z latiny, kdy tradere znamená předávat, a původně francouzský vojenský termín avantgarda - avant garde znamenal předvoj. Myslím si, že aby bylo dílo dobré, tak je potřeba se dívat na všechny strany. Bylo by chybou hledat na cestě daleko vzadu nebo daleko vpředu formy, ze kterých si vybíráme současnost. Z takového přístupu kvalita nemůže vzniknout. Měli bychom se zřejmě dívat přiměřeně blízko, abychom viděli všechny detaily, a musíme se opravdu na té cestě otáčet. Je to jako s malými dětmi, ony se postupně učí jít dopředu, ale tak, že vědí, kde jsou rodiče vzadu. To je těžké. Dnes vidím i nebezpečí z různých formalistních tlaků architektonických časopisů, v kterých často není ani náznak kontextu, v němž se publikovaná stavba nachází a z něhož vznikla. Použitím forem a fragmentů bez pochopení souvislostí přece dílo kvalitu nezíská. A hrozí, že se ani nestane dobrou tradicí ve smyslu předávání.

 


Lukáš Vacek

Martin Horáček:
Pěkně bylo řečeno, že avantgarda je tam, kde je experiment, kdy přesně netušíme výsledek.

Veronika Holcová:
Jde o individualismus. Pokud někdo má vizi, tak je schopen učinit něco, co bude bráno za avantgardu. Jde o to, aby člověk znal tradici. I Černý čtverec na bílém pozadí má za sebou tradici. Avantgarda vznikla z poučení z tradice. Musí mít základ.

Jan Šépka:
Neexistuje zřejmě žádná věc, která by vznikla zčistajasna, která by za sebou neměla nějaký vývoj.

Zuzana Poláková:
Avantgarda by měla vycházet z tradice. Nedokážu si představit, že by to mělo být jinak. Jsem přesvědčená, že avantgarda je poznání, že se neustále budeme z tradice učit. Je to také věčný dialog. Pokud ho vedete a rozumíte tradici, tak si myslím, že může vzniknout velmi dobrá avantgarda.

Vlado Milunić:
Souběžně s projektováním Tančícího domu jsem se třemi soukromými investory na petřinském sídlišti řešil daleko složitější úkol, jak změnit absurdní situaci, že v tak nádherném městě, jakým je Praha, 40 % jejích obyvatel bydlí na málo vábných sídlištích. Postavil jsem tam areál s 350 byty, obchody, službami a  parkingem, s jinou architekturou, detaily a barevností které jsou protiváhou ortogonálního panelákového sídliště. Obyvatelé areálu byly movitější, ale v celkovém důsledku se jednalo o sociální projekt tím, že služby, které si vynutili obyvatelé areálu, používají lidé z celého sídliště. Dokonce se povedlo realizovat i bohaté ozelenění celého areálu. Bez ohledu na to, že „avantgardní“ příběh Tančícího domu je naprosto výjmečný tím, že dva architekti z odvrácených koutů zeměkoule ve vzácné shodě za holandské guldeny postavili Praze hezký dárek, mám za to, že areál Hvězda Petřiny je mnohem hodnotnější „avantgardou“.

 


MilunićVlado Milunić, Petřiny

Peter Balhar:
Dnes sa skôr za avantgardou skrýva umenie manipulácie. Súčasné umenie podlieha manipulátorom, akademikom konštantnej "avantgardy". Umelecký zážitok prináša ten umelec, ktorý dokáže rituálne opakovať počiny prvých avantgardistov. Aj divák opakuje údiv, sebazneistenie a iné uvažovanie. Zjednodušene sa môže povedať, že umenie sa zredukovalo na kult, kult avantgardy a moderny. Čo ale môžeme očakávať po kolektívnom precitnutí? Povedané pateticky, čaká nás zrejme "avantgarda" vnútorných a krásnych svetov, ticha, v ktorom sa rodia myšlienky, avantgarda zodpovednosti, výchovy umením... 

Igor Kaplán:
Predstavujem si tradíciu ako krok za krokom, v podstate jeden naväzuje na druhý. Keď prichádza zlom, ktorý môže byťspoločenský alebo individuálný, tak je treba odvážiť sa väčšieho skoku. Len nie je jedno, kam také skoky vedú.Treba dať  pozor, aby sme ich nenasledovali ak nám miznú v prepasti. Ak niekto skáče a kričí, že samými dlhými skokmi to ide, tak to už nemusí byť žiadna avantgarda, môže to byť trošku manipulácia. Keď sa človek doberie k nevyhnutnej osobnej zákonitosti, že musí  vytvoriť to či ono, tak je avantgarda podporovaná jeho vývojom a jeho dielom, tu sa mi zdá zdravá, oprávnená a pravdivá.

Tomáš Vích:
Július Satinský kdysi řekl, že svět se skládá ze tří citoslovcí: (1) „jé“, úžas, když člověk něco pozoruhodného vidí; (2) „ach“, citové vzrušení; (3) „cha cha“, radost, když mu něco dojde, když odhalí zákonitost nějaké věci. Tradice je úžas a avantgarda osvobozující smích. To je mé shrnutí těchto dvou klíčových pojmů. Jde o dvě strany jedné mince.

Martin Horáček:
Obávám se, že jako historik umění nedovedu téma použitelně shrnout. Tady zazněly věci, že není podstatné, co je „avantgarda“ nebo „tradice“, že podstatná je „autenticita“ nebo „kvalita“, a to jsou záležitosti, o kterých se v uměleckohistorických knihách skoro nic nedozvíte. „Dějiny umění“ jsou příběh, o avantgardním „boji“ se píše příběh snadno, o kvalitě a autenticitě těžko. Proč se ve škole učí třeba Gočár podrobněji než Bohumír Kozák? Dokud se neobjevil návrh na demolici jeho domu na Václavském náměstí, tak jsme se o tohoto architekta skoro nezajímali. Oni to s tou „avantgardou“ trošku zavinili historici umění. Ti, kdo začali psát „příběh avantgardy“, nebyli avantgardní umělci, to byli lidi jako Sigfried Giedion nebo Julius Meier-Graefe, historici umění, kteří si vytipovali svoje hrdiny z nějakého víceméně osobního důvodu a začali o nich psát způsobem, který se  podobá reklamě, jak jsme o tom mluvili v případě Chobotnice. Protlačili to do knih a do škol a začali ten svůj příběh vydávat za „dějiny umění“.  Kdyby byl o „kvalitě“, museli byste na začátku knihy vysvětlit, co je kvalitní architektura. To dnes historik umění neumí, on to uměl možná do poloviny 19. století, kdy se kvalita stanovovala na základě tradice. Michelangelo byl „kvalitní“, protože uměl dobře pracovat s antickým tvaroslovím, Santini byl kvalitní, protože uměl pracovat s antikou a s Michelangelem a ještě přidal cosi avantgardního a pořád to fungovalo. Ale když se bavíme o architektech z roku 2012, tak nemůžeme stejnou cestou zdůvodnit, proč si dejme tomu Alena Šrámková zaslouží být v „dějinách architektury“ víc než jiný současník. Chybí referenční bod. Rostislav Švácha se ho pokusil vytvořit pomocí příběhu o „přísnosti“. Ten se zdá leckomu vetchý, ale jinak to možná ani nešlo říct. Kvalitu můžu cítit, ale neumím ten pocit převést do racionální podoby.

Vlado Milunić:
Problém avantgardy, která je před námi, je v tom, že kořeny nejen pro avantgardu jsou v historické zkušenosti. To, co nemá kořeny, je krátkého dechu.

 

 

 

 


***

 

 

 

 

 

 

28.09.2012 22:04:00
hubertxy
ISSN 1804-929X
Vlastní vyhledávání
Časopis kultury a oddechu
web Tomáše Vícha
Psychotronika a druidismus
Portál o architektuře
Veřejnost, odbornost, komunikace
Umění žít s uměním
Aktuálně ze světa výtvarného umění
Kalendář astronomických snímků dne
Portál italské Mezinárodní Společnosti Biourbanismu - ISB
Poezie
Soukromá škola dramatické tvorby a Metody Jacques Lecoq (Francie)
The California Institute of Earth Art and Architecture
Aktuálně o designu
Anotace různorodé naučné literatury
Architektura země Dogonů
Biotecture, Michael Reynolds
Stránky hledačů poznání
web Igora Chauna
Hanas living factory
Johana Hájková - perokresby
Klub se věnuje ochraně památek  v Praze od r. 1900
web o.s. Za krásnou Olomouc
iniciativa za veřejnou diskusi
deník
literární server
cyklistika, cykloturistika, cestování na kole
Občanské sdružení
Mapa pražských kauz
Zaměřeno na magistrát!
Nový zdroj informací
časopis
blogy na Respektu
Ukrajinský kulturně politický měsíčník s českou mutací
web Stanislava Vašiny
Literární almanach on-line
občanské sdružení
Hmyzáci a jiné šperky z polymeru
TOPlist
free counters
t.vich@seznam.cz, stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one