logonove2-001.jpg

Krása a krize

11.josef-sudek-svaty-vit-z-portfolia-1926-27.jpg
5. beseda Revue Beau!
Obrázky - popisky

1. Haeckelův příběh, režie: John McNaughton, 2006,
2. Zimní krajina - Caspar David Friedrich, 1811
3. Vesuv - Johan Christian Dahl, 1826
4. 2012  - režie: Roland Emmerich, 2009
5. Cyborg - režie: Albert Pyun, 1989
6. Necro Doll - Tice Lerner a Dillon Utter, Binghamton Zombie Walk 2013
7. Untitled, Otto Muehl, 1984,  www.leopoldmuseum.org
8. In Nomine Patris (In the Name of the Father), Damien Hirst, 2004-2005
9. Kůň s jezdcem - Edgar Degas, 1881
10. Imprese, východ slunce - Claude Monet, 1872
11. Svatý Vít - Josef Sudek, 1926-27
12. Hřbitov - Michal Nesázal, 2001
13. In Blue Asurf-Pong#67 - Jorge Bat, 2013
14. Kunstformen der Natur, Mycetozoa - Ernst Haeckel, 1904
15. Cut Pod - Rogan Brown, 2012
16. Princess X - Constantin Brâncuși, 1909-16
17. David - Michelangelo Buonarroti, 1504
18. Bez názvu - František Drtikol, 1925
19. Samonosné schodiště, Plasy - Jan Blažej Santini-Aichel, 1711-1740
20. Druhý den ráno - Peter Balhar, 2007
21. Madona krumlovská - Mistr Krumlovské Madony,  90. léta 14. stol.
22. Malá tenečnice ve čtrnácti letech - Edgar Degas, 1880
23. Björk, Hurricane Festival, 21.6. 2003
24. Mluv s ní - Markéta Othová, 2006
25. Oscar Niemayer, Rio de Janeiro
26. Sazburg - Martin Horáček
27. Jiráskovo náměstí - tombr.cz
28. Guggenheim Museum, Bilbao - Frank Gehry, 1997
29. Rozhledna Eurotel, Praha Vidoule - Vlado Milunić, 2002
30. Vila Petrovice, Praha - Tomáš Vích, 2013
31. The Towers Earthship Duplex, Michael Reynolds, foto A. Nascimento, 2013
32. Maják Strupčice - Martin Kloda, Tomáš Feistner, Lenka Pechanová, 2012
33. Sagrada Família, Barcelona - Antonio Gaudí, Jordi Faulí, foto A. Averin, 2013
34. Sympathy in White Major - Absolution II - Damien Hirst, 2006
35. The Meeting - Tamowicz, 2013
36. Bez názvu - Jordi Guzmán, 2012
37. Art from behind - Kathy Grayson, New York, 2013
1.masters-of-horror_haeckels-tale_ernst-haeckel-playing-frankenstein1.jpg
2.10288-winter-landscape-caspar-david-friedrich.jpg
3.800px-i_c_dahl_vesuv.jpg
4. 2-2012-original.jpg
5.6-cyborg2.jpg
6.Necro Doll 10by lord-creeper.jpg
7.4905795547_2645d1a640_b Muehl.jpg
8.in-the-name-of-the-father.jpg
9.3_Horse%20w%20Jockey%2025.jpg
10.vychod.jpg
11.josef-sudek-svaty-vit-z-portfolia-1926-27.jpg
12.nesázal.jpg
13.in_blue_asurf_pong_67_by_batjorge-d6e3205´A.jpg
14.haeckel-mycetozoa.jpg
15.rogan_cutpod.jpg
16.20111027PrincessX Brancusi.jpg
17.David_von_Michelangelo.jpg
18.tumblr_mcs6hcbMDY1rtruoso1_1280.jpg
19.248554_detail santini plasy.jpg
20.Druhy den rano.jpg
21.32 Mistr Krumlovske Madony, Madona krumlovska, 90. leta 14. stol..jpg
22.little_dancer_of_fourteen_years.jpg
23.BJRK_-~1.jpg
24.Marketaothova_Mluvsni_Mottodistribution_21972.jpg
26.Salzburg.jpg
27.47074681 tombrcz.jpg
28.ArtGehryBilbao2.jpg
29.Eurotel vidoule.jpg
30.1048411_599384610094773_80156516_o.jpg
31.883102_10151743716284724_212019135_o.jpg
32.DSC_0108.jpg
33.SagradaFamilia_sample3_-1000px.jpg
34.DHS10633dtl3_771_0.jpg
35.The Meeting, tamowicz.jpg
36.3d006c50704ff35c0429ed44e69add16-d5g7pns.jpg
37.kathy-grayson-asi.jpg
001 Martin Charvát
022 Ivan Derer
023 Radim Procházka
024 Martin Kloda
025 Jana Beránková
030 Vlado Milunić
033 Martin Horáček
034 Peter Balhar
043 Milan Mikuláštík
052 Tomáš Vích
a001.JPG
a022.JPG
a023.JPG
a024.JPG
a025.JPG
a030.JPG
a033.JPG
a034.JPG
a043.JPG
a052.JPG
.




Krása a krize
5. beseda Revue Beau!


Studio Volné Myšlenky
17. červen 2013
 

hosté

filozofie
Jana Beránková
Martin Charvát

historie
Martin Horáček

literatura
Ivan Derer

film
Radim Procházka

výtvarné umění
Peter Balhar
Milan Mikuláštík

architektura
Martin Kloda
Vlado Milunić
Tomáš Vích

 
 

Tomáš Vích:
Vítám Vás na páté besedě Revue Beau!, která se jako každý rok koná v ateliéru Vlada Miluniće. První beseda v roce 2009 byla na téma Revitalizace města. Z každé debaty vždy vyplynulo téma pro následující debatu, které spojuje problém města a co s ním podniknout, aby se v něm dobře žilo. Po první besedě Revitalizace města následovala beseda Organická architektura, Staroměstské náměstí v Praze a Tradice a avantgarda. Tentokrát nás čeká Krása a krize, což je ústřední téma Revue Beau!, zabývající se tázáním se po kráse v dnešním světě poznamenaném krizí a destrukcí hodnot.

Martin Horáček:
Každý rok rozesíláme v pozvánce úvodní text, který teď s dovolením přečtu: „Užitek, konstrukce a krása. Už staří Římané věřili, že dobrá architektura se pozná podle toho, že má správně vyřešené tyto tři vlastnosti. Ani my nepochybujeme o tom, že dobrá stavba má být bezpečná a funkční, ale jak je to s krásou? Dlouho se věřilo, že pravidla pro tvorbu krásy lze vypozorovat v přírodě, že klasické umění ukazuje nejlépe, jak na to. Dnes ale o kráse mluvíme s ostychem. Znamená to, že krása už nemá v našem životě význam? Je stále hodnotou, nebo ji nahradily hodnoty jiné? Chceme mít kolem sebe krásu? Je krása v krizi jako ekonomika, politika nebo morálka? Pokud ano, co tuto krizi způsobilo? Jaký je váš názor?"
V souvislosti s tím, co se dnes děje v české politice, mluvme nejdříve o krizi. Kdybychom začali krásou, tak by nemusel být konec šťastný a to by bylo smutné.
Co si vlastně každý z nás představí, když se řekne „krize"? Píše se o tom často v novinách i v odborných textech, že „je něco v krizi". Už asi tak dvě stě let se řeší, že architektura je v krizi. Společnost je v krizi, politika je v krizi... Televizní seriály, jak jsem četl, jsou prý v krizi, ty Dietlovy prý byly mnohem lepší než třeba Ordinace v růžové zahradě. Tak je pravda, že je všechno v krizi, nebo jde jen o nějaký mediální šum?

 

 

Krize



 Jana Beránková:
Dovolila bych si na začátek ocitovat Karla Kosíka: "Ideologové se domnívají, že prokazují kultuře poctu, když ji charakterizují jako soubor hodnot. Patří k tomuto způsobu uvažování, že se čas od času bubnuje na poplach, že kultura je ohrožena. Ale smrtelným nebezpečím pro ni je sám fakt, že byla na hodnoty přeměněna - jen tak mohla být znehodnocena a ponížena na provoz, na záležitost veřejného konzumu nebo odvozenou nadstavbu, pro niž se najdou peníze a porozumění, až bude vybudována tzv. základna."
Jak to naznačuje již Kosík, krása ze své vlastní podstaty hodnotou být nemůže. Je spíše jakýmsi druhem milosti. Je-li hodnota omezena číslem, kvantifikací, počtem, krásu spočítat nelze, neboť není kvantitativní, ale kvalitativní. Je tedy dost dobře možné, že projevem krize je ve skutečnosti vaše ptaní se po kráse.

 Milan Mikuláštík:
Krása je subjektivní, těžko ji přepočítat na hodnoty. Dnes se cesty různých platforem rozcházejí. To je obecný jev i v politice, zastánci levice se nedomluví se zastánci pravice. Podobné neporozumění vidím ve výtvarném umění, kde jsou samostatné světy, které si žijí po svém, každý si krásu definuje sám. Čím dál méně jsme schopni se domluvit.

 Martin Kloda:
Myslím, že krize vychází z avantgardy. Ta byla zlomem, který znejistil spoustu hodnot, estetiku a kulturu všeobecně. Předěl je nejen v architektuře, ale ve veškerém výtvarném umění. Například konstruktivisté redukovali krásu na konstrukci a funkcionalisté na užitek.

 Jana Beránková:
Takové čtení konstruktivismu a funkcionalismu se mi zdá značně zjednodušující. Vezmeme-li si například myšlení Karla Teigeho, nelze říci, že by zde nebyla krása přítomna. Spíše se zdá, že je estetická funkce součástí dialektického myšlení, že je oním „nepoznatelným" prvkem stroje. V československém konstruktivismu se tedy krása nenacházela ve zdivu architektury, ale spíše se v té architektuře děla. Stavíme-li dům, tento dům je vždy jaksi otevřený, je v něm počáteční mezera, nedostatek, jenž musí být naplněn krásou života a poezií žití. Zjednodušeně řečeno, pouze v minimalistickém, strohém bytě se dá krásně žít. Čím méně věcí, tím více prostoru pro život. Prvotní konstruktivismus byl velmi poetický, krásné mělo být i užitečné a správné. Krása zde byla všudypřítomná, ale nikoliv jako formalistická stylová hra.

 Martin Kloda:
Ano, ale teorie se často rozcházela s tím, co se ve skutečnosti stavělo. I dům od Adolfa Loose je jako obálka, která se zvenku tváří jednoduše, ale interiéry jsou bohaté. Avantgarda nastartovala proces postupného zjednodušování, které se stalo obecně přijímanou formou, jež se dnes nachází v krizi.

 Peter Balhar:
Principy, o ktorých hovoríš, už trvajú jedno storočie. Naša kultúra dodnes funguje na princípoch negácie a redukcie. Ale je možné sto rokov redukovať zredukované formy?

 Milan Mikuláštík:
Ale redukce začala už u secese, ne až u funkcionalismu nebo u Loose, protože největší provokací u secesních domů bylo, že části fasád zůstaly prázdné a dekor se objevoval jenom někde.

 Vlado Milunić:
Od minulého století šly všechny proudy souběžně a navzájem se ovlivňovaly. Ukázalo se, že krása tkví v jejich vzájemném současném střihu.

 Tomáš Vích:
Ano, ale původní pestrost paralelních proudů se vytrácí, krize modernity je v její redukci na dnešek. Přestala nás zajímat minulost a vize budoucnosti. Avantgarda od svých počátků v 19. století kladla nade vše hlavní důraz na zenové umění prožít aktuální okamžik. Jeho plné prožití ilustruje známá píseň „Jen pro ten dnešní den" , jak ji známe od Oldřicha Nového. Jsme zakletí a zaklesnutí v uzlu přítomnosti, kdy už si neuvědomujeme, co se dělo před námi, odkud jdeme a kam, co je náš příběh a cíl. Na to dnes málokdo umí odpovědět. Ztratili jsme orientaci ve světě, žijeme v bezčasí, čelíme zmatení a ztrátě důvěry. To je dnešní krize.

 Radim Procházka:
Krize je krizí autorit. Dříve lidé věřili profesorům, autoritám. Ti lidé jim něco říkali: jako rodiče vedou děti, tak vedli učitelé své žáky, kteří, když dotyčné téma sami nepromysleli, tak k tomu měli určitou pokoru.

 Milan Mikuláštík:
Mluvil jsem o vypjatém subjektivismu, který přišel po postmoderní pluralitě. Dnes už kolem nás není pluralitní prostředí. Je to vidět jak v politice, tak v kultuře. Lidé si žijí své malé „moderničky" a opakují objevené.

 Vlado Milunić:
Za dnešní krizi může, že jsme se vykašlali na morálku. Společnost řídí neviditelná ruka trhu. Jak to říkal správně Ludvík Vaculík řekl správně, že trh je nenasytný, sobecký a nevzdělaný. Bez morálky není možné sledovat krásu.

 Jana Beránková:
Ano, subjektivismus, který zmínil Milan, začal již po druhé světové válce. Jde o proces privatizace, kdy se v poválečné moderní společnosti lidé stahují do svých osobních světů. Je propagován životní styl spjatý s vlastnictvím rodinného domku, automobilu, televize a s  dovolenou. Lidé získávají pocit, že politické záležitosti obce nebo třídy již nespadají do sféry jejich vlivu, a stahují se do svých soukromých světů. Západní proces společenské privatizace sdílí některé prvky s naší normalizací a ostatně i se současností, je to takové poválečné zavinování se do sebe ...

 Milan Mikuláštík:
Za normalizace šlo o reakci na násilný čin okupace, to je něco jiného. Dnešní dění je reakcí na období totality, kdy byly lidem vnucovány např. veřejné projevy, průvody atd. Dnes projev veřejného aktivismu lidé vnímají negativně, že je člověk jako svazák. Když se někdo dobrovolně občansky projeví, tak bývá vysmíván.

 Jana Beránková:
Ano, ale lidé se dnes poměrně mnoho angažují, vezměme si třeba hnutí „occupy" nebo „indignados". Problémem však zůstává, že těmto hnutím, těmto mnohostem chybí součet v jeden politický program, v jedno jméno.
Nesouhlasím však s Vladovou poznámkou o morálce. Vladův názor zapadá do obecné představy moralizace a individualizace krize, k níž jsem značně skeptická. Řešit krizi morálkou, je jako lovit slona do pasti na myši. Nemorálnost je systémová. Stírají se hranice mezi správným a špatným - lze například „slušně a poctivě" prodávat mobilní telefony vyrobené z materiálů, kvůli nimž se vede občanská válka v Kongu? V dnešním abstraktním, kapitalistickém systému je poukazování na nedostatek morálky bezzubé. Morálka, fetiš dnešní doby, je prázdnou náhražkou spirituality, principů, idejí.

 Milan Mikuláštík:
Ztráta morálky a neetické chování lidí je důsledkem špatně nastaveného systému.

 Vlado Milunić:
Podívejte, když s někým uzavírám smlouvu, tak si pošleme návrh smlouvy, okomentujeme si to, a když se dohodneme, podepíšeme ji. Banky nás ale oslovují anonymně.

 Jana Beránková:
Proti abstraktnímu systému se však nelze bránit morálkou, ale zase jen politikou, idejemi a principy. Tvrdit, že systém změní morálka, to je dnes již přežitý humanismus.

 Martin Charvát:
Spojujeme dvě věci, ve kterých si nemůžeme rozumět. Pojetí morálky, jak to myslí Vlado Milunić, je osobní - snažíte se dělat něco správně a dobře. Kdežto Jana mluví o systémové morálce, o sebeprezentaci v médiích, o konstruktivisticky vytvářené realitě. Tam jsou prezentováni politici jako tzv. slušní lidé, což ale nemá žádnou referenční hodnotu. Jedna věc je, sám od sebe dělat věci správně a mít takové nároky na ostatní, zatímco druhá věc je systémová. Tyto úrovně jsou těžce prostupné.

 Jana Beránková:
Naopak, tyto dvě úrovně spolu úzce souvisí. V systémově nespravedlivé společnosti lze jen velmi těžko jednat morálně. Proto by bylo lepší se nejdříve zabývat spravedlností a pak teprve individuální morálkou.

 Martin Horáček:
Tomu nerozumím, co by měla být spravedlnost jiného, než morálka povýšená na obecně uznávaný systém? Mohla by platit spravedlnost, jak je popisovaná v Bibli - existuje vyšší autorita, která určí, co je dobře a co je špatně, a podle jejího subjektivního, ale jediného možného rozhodnutí je spravedlivé to, co ona za spravedlivé prohlásí. Ale tak, jak my to máme nastaveno, jde o výsledek součtu rozhodnutí jednotlivců. I systém je jen výsledek aktivit jednotlivých lidí. Vít Bárta, Miloš Zeman, Petr Nečas, to jsou jednotlivci, kteří se rozhodují podle svých osobních preferencí, oni nejsou „systém", který někde bydlí a my o něm nevíme. To jsou lidé, kteří zaujímají určité funkce a rozhodují, a výsledkem jejich rozhodnutí jsou zákony, které dodržují nebo ne, ale to není nic, co by bylo odtažené od osobní morálky jednotlivce. Podle mě to, co říká Vlado Milunić, je v pořádku. Nerozumím tomu, že by morálka měla být něco jiného než spravedlnost nebo že jednotlivec by měl být něco jiného než režim nebo systém. Zkuste to upřesnit.

 Jana Beránková:
Ano, je otázkou, zda směřujete od jedinečného k obecnému, tedy považujete spravedlnost za součet jednotlivých morálních hledisek, anebo od obecného k jedinečnému. Má pozice je v tomto směru snad více platónská, považuji za důležité tuto otázku vyřešit také v rovině principů a idejí v době, kdy je důrazu na jedinečná osobní hlediska všude nadbytek. Abstraktní systém lze překonat jen lepší, jinou abstrakcí. Zvlášť v době, kdy je těžké být opravdu morální, protože jakýkoliv produkt, který si koupíte, byl vyroben pochybným způsobem. Každý produkt, jakkoliv poctivě s ním zacházíme, v sobě obsahuje negativní psychickou stopu.

 Martin Charvát:
Mluvíš o systému, že se přemění v ideje. Ale jak se můžeme dnes hnát za abstraktními idejemi? To už tady všechno bylo - socialismus, kapitalismus, už tady byly různé velké ideové koncepty. A teď je nahradíme zase jiným konceptem?

 Martin Kloda:
Já bych se zkusil vrátit do našeho lokálního českého dolíčku. Globální úvahy o „systému" mi přijdou zavádějící, protože svět tak nefunguje. Co se děje u nás, je něco jiného, než co se děje v Americe nebo co se děje v Indii. Události mají pokaždé odlišnou dynamiku.

 Peter Balhar:
Čo hovorila Jana, že dnes je slovo „morálka" mantrou, ktorá evokuje akési spoločné dobro a tým, že sa vysloví, sa akoby dobro stane prítomným. Lenže každý, kto vysloví slovo „morálka", si predstaví niečo iné.

 Ivan Derer:
Má tu někdo dojem, že dnešní knize, jak se o ní mluví, je kvalitativně odlišná od všech krizí, které byly za posledních několik tisíců let lidské existence? Je to přece stále stejné! Pro mě je naše krize permanentní krizí lidského rodu.

 Milan Mikuláštík:
Krize před druhou světovou válkou byla odlišná tím, jak skončila. Kvalitativní rozdíly mezi krizemi jistě byly.

 Ivan Derer:
Posledních pár let se stále mluví o krizi. V zahraničí se začalo mluvit o krizi někdy v roce 2006, do Česka to přišlo se zpožděním. Krize, co se týká morálky, byla vždycky - lidé jsou svině stále. Žil jsem v Riu de Janeiru, kde je hodně staveb od Niemeyera. Je tam například most přes vodu a do něj byli zabetonováváni nepřátelé režimu během vojenské diktatury. Most je krásný, ale když se člověk dozví ten příběh, tak získá takový „lidský" rozměr... Přitom u Niemeyera jsem měl pocit, že architektura je velmi blízko umění a že je důležité pro člověka ji vídat, když se prochází městem. Krize pro mě je stále stejná. Jsou to kulisy, ve kterých žijeme. Vedle je myslím krása architektury a umění, které jsou důležité a které by se neměly moc vztahovat k tomu, co se děje okolo. Jako umělci byste to nemuseli ani reflektovat.

 Jana Beránková:
Argument, že „krize je stále stejná", se však často používá k tomu, abychom před krizí rezignovali. Podepírá to, co Kosík nazývá duchem mnichovanství, ustupování zlu. Všichni víme, že se něco děje špatně, přesto však pouze ustupujeme. To úzce souvisí s duchem postmoderny, jenž předpokládá, že nic nemůžeme změnit a že je třeba nechat architekturu, aby se projevovala jako oslava kapitálu.
Na druhou stranu, ona stálá přítomnost krize souvisí s permanentním „výjimečným stavem", jejž zmiňuje italský filozof Giorgio Agamben. V současném společenském uspořádání se výjimečný stav stává normou, krize je permanentní. Ostatně i avantgarda vyhlašovala krizi. Stále přetrvávající představa, že musí vznikat neustále něco nového a že je třeba bořit věci staré, je tak snad jakousi zkornatělou avantgardou. Samotný akt boření ale není ničím novým. Paradigma zůstává stejné, pouze se dosypává jiný obsah. Proto se nám zdá, že krize je stále táž. Co vnímáme dnes jako krizi, je spíše koncem moderního paradigmatu, které se přežilo, ale ještě setrvačností běží dál. Čekáme, zda se objeví něco nového, co jej zruší.

 Martin Kloda:
Připadá mi, že moderna, která chtěla kdysi přinést něco nového a neokoukaného, je po stu letech už notně okoukaná. I postmoderna zůstává stále ve starém paradigmatu, jako rokoko k baroku. Dekadentní stav uplynulého období.

 Milan Mikuláštík:
K Janině citaci Agambena o „výjimečném stavu": Noam Chomsky říkal, že do pádu komunistického bloku byl kapitalistický blok neustále nucený být v konkurenčním vztahu ke komunistickému režimu. Když padl, nastal konec neoliberalismu, protože ztratil soupeře. Neoliberalismus dnes nemá protiváhu, je to jen hegemonní systém. Dříve bylo strašení druhým blokem způsobem, jak z lidí dostat, co mocní chtěli. A čím mají strašit teď? Vidím v tom spiknutí mocných na Východě a na Západě. Strašili druhou stranou a tím si udržovali moc. Vznikla studená válka, která byla ideální - z lidí nejvíce dostanete za války, kdy je výjimečný stav. Trval padesát let a skončil v roce 1989. Hledá se nový výjimečný stav, „boj proti terorismu". Fredric Jameson napadá postmodernismus z neomarxistických pozic. Obviňuje postmoderní umění a kulturu, že dělá fíkový list kapitalismu. Že jej legitimizuje. Jak je všechno dovoleno, tak najednou nic nemá význam a smysl. Udržuje se umělé status quo a ještě se dobře zobchoduje.

 Jana Beránková:
To mi připomíná zmínku Alaina Badiou, francouzského filozofa, že když je realita v krizi, je třeba se vrátit k principům. Nelze vše zjednodušit na pouhý pragmatismus a omezení skutečností. Teprve až se k principům vrátíme, začne se vynořovat něco nového, začneme minulost číst jinak. Badiou používá pojem „sekvence". Určitá historická období sice nyní nevnímáme jako důležitá, přesto představují sekvence, v nichž se objevuje nové paradigma. Jakkoliv může být sekvence lokálně omezená (například Pražské jaro), naznačuje začátek něčeho nového, potenciál, který lze v budoucnu rozvinout. Takže i v krizi si lze udržet určitý optimismus a věřit, že jednou budeme současnost číst jinak.

 Tomáš Vích:
Jana a Ivan naznačili, že krize už není zajímavá; je nudná, jak ji celý život žijeme. Prožívání permanentních krizí a revolucí je každodenní rutina. Můj otec někdy kolem Listopadu 1989 přišel s indiánským příslovím „Když zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, sesedni". Je důležité sesednout. Ale kde je náš nový živý kůň?

 




Krása



 Martin Horáček:
V časopise Týden nedávno psali: „Zemřel Otto Muehl, rakouský umělec zaměřený na hnus a nechutnosti."

 Milan Mikuláštík:
Kdysi jsem narazil na definici noisového umění - to jsou muzikanti, kteří pouštějí hluky, jež většině lidí přijdou odporné a obtěžující. V definici se říkalo, že noisový umělec se snaží zprostředkovat divákům, kteří ještě nevědí, že něco může být krásné, že to je krásné. To je skvělá definice moderního umění jako takového. A také postmoderního, uvážíme-li citace kýče v postmoderně. Definice krásy, jak ji vnímáme, se neustále proměňuje, kromě toho, že je to subjektivní věc. Na tom, co je krásné, se často nedomluvíte, ať používáte argumenty, jaké chcete.

 Martin Horáček:
Ale na Michelangelovi se domluvíme všichni.

 Milan Mikuláštík:
Tím bych si nebyl jistý. Eskymák nebo papuánský domorodec se jeho děl může bát. Krása spočívá v neustálém hledání. Kdo dělá krásu, která je očekávatelná nebo na kterou už existuje recept, je kýčař. Kde chybí umělecké hledání, kde je jistota, končí umění.

 Martin Horáček:
Co třeba zahradnice, která samozřejmě sází na jistotu? Když chce vysázet pěkný květinový záhon, tak ví, která kvítka jsou jak barevná a která k čemu má posadit, aby nezvadla a a kvetla v ten správný čas. To je kýčařka? To je jedna věc. Druhá věc je, že ozvláštnění bych viděl v mnohem jemnějších nuancích. Raffael, který ozvláštnil klasické umění, přece kýčař není a přinesl hodně nového. Otto Muehl také ozvláštnil umění a není kýčař, ale jeho dílo podle mě stojí zcela mimo diskusi o kráse.

 Milan Mikuláštík:
U něj jde o myšlenky konceptuálního umění.

 Ivan Derer:
Souhlasím s tím, co říkal Milan Mikuláštík. Hledání je důležité a v tom je krása. Co se naseká podle nějakého mustru, tomu krása chybí. Když půjdu kolem záhonu, tak si ho třeba ani nevšimnu, i když bude nádherný. I když bude provedený přesně tak, jak mají záhony vypadat.

 Martin Horáček:
Nerozumím: když zaznamenáte, že je nádherný, jak si ho můžete „nevšimnout"?

 Milan Mikuláštík:
Je třeba rozlišovat mezi uměním a krásou. Co krásná žena? Ta nemůže být kýčem.

 Radim Procházka:
Asi chcete rozlišit umění od záhonů…

 Martin Horáček:
Podle mě je patlání barvami na plátno a hrabání se v hlíně a vysazování kvítek v principu shodná aktivita, akorát používáte jiné prostředky.

 Peter Balhar:
Dodnes gýč vnímame v biedermeierovskej podobe, ako to, čo falšuje klasickú krásu. Je trpaslíkom v záhradke, ktorého môžeme po úpravách nastálo inštalovať v galeriach moderného umenia. Ale akú skutočnú podobu má dnes gýč? Môže to byť uzavretosť systému estetických pravidel, v rámci ktorých hráme hry "moderného", najmä konceptuálneho umenia. Môže byť v akademizmu umeleckých škôl, v omieľaných frázach kunsthistorikov a kurátorov - špecialistov umenia.
Gýč v umení môže mať podobu zdanlivo slobodného estetického priestoru, kde sa však s prirodzenou radostnou imagináciou už v podstate nepočíta, či sa dokonca vopred neguje. Toto emocionálne vnútorné prázdno sa javí ako posvätná laboratória objektívnych estetických právd. Tu sa z nás ľahko stávajú manipulovaní konzumenti myšlienkových konštrukcií. Zjednodušene povedané - gýč je "vychcaná" krása. Iniciačný ráz umenia prvej polovice dvadsiateho storočia vystriedalo obdobie imitácie. Umenie imituje údiv, ktorý sprevádzal počiatky moderného umenia. Imitácia a evokácia sú dokonca základom kultu, na ktorý sa už inštitucionálny svet umenia premieňa.

 Milan Mikuláštík:
Vzniká mnoho špatného umění. Lidé přijdou na výstavu současného umění a jsou zmatení. Říkají: „Tohle je ono?" A ono je to třeba jenom blbé. Ne vše vystavené v galeriích nebo co se staví, reprezentuje kvalitní modernu či postmodernu.

 Radim Procházka:
A navíc existuje hodný a zlý kýč nebo dobrý a špatný kýč. Pan režisér Vachek říkal, že vlastně velikonoční kuře je kýč, který je ze své podstaty hodný, který mi určitě neuškodí.

 Milan Mikuláštík:
Vánoční dáreček také, ale způsob, jakým to funguje globálně, je zrůdný. Nebudete přece svému blízkému, když dostanete dáreček k Vánocům nebo k nějaké příležitosti, říkat: „Co to děláš za kýčovitá gesta?" Ale celé je to šílená kýčovitá mašinérie. Malé kýče si mezi sebou odpouštíme. Člověk v nich žije neustále.

 Martin Kloda:
K vysázené zahrádce - podobná věc se nachází v tradici lidové architektury nebo ještě na konci devatenáctého století, kdy skutečně existovaly katalogy staveb a používaly se. A stavitelé uměli technologie a prvky, lidé od nich očekávali určitý typ domu a šlo o spoustu variací na jedno téma. Vesnice byla variace jednoho typu domu, který byl trošku větší nebo menší. To moderna úplně zrušila. Přišla s konceptem, že nové musí být nové a neokoukané.

 Vlado Milunić:
Ale už v samotném slovu architektura je archi-. Je třeba respektovat vše, co bylo před námi. Architektura je stavba, ale se zkušeností, která směřuje do nekonečna.

 Jana Beránková:
Kýč je de facto lidové řemeslo, které se proměnilo či snad zvrhlo v době industriální produkce. To úzce souvisí s otázkou kvantifikace, čísla, kterou jsem uvedla na začátku. Kýč je kvantifikovatelnou krásou. Je něčím, co dělám a o čem dopředu předpokládám, že to bude krásné. Že krása se zde nestane jako událost spjatá s odcizením či ozvláštněním. Definicí kýče by mohla být předem spočitatelná krása, krása podle návodu. I krize krásy souvisí s posedlostí číslem a kvantifikací. V provozu je vše redukováno na běžné zacházení s věcmi, nedostáváme se k samotné podstatě věcí. Krása je nekvantifikovatelný nový pohled, ozvláštnění či snad vyhoštění, kdy nám zcela běžné věci najednou naznačí možnost svého nebytí. A možnost nebytí způsobuje, že krása není nutně líbivá, že je v ní cosi krutého. Krása není ani hodná, ani hodnota. Obsahuje cosi rušivého, minimální odchylku, každodenní exil. To lze vztáhnout i na architekturu. Stavíme-li krásný dům, dům nás nejen hostí, ale zároveň vyhošťuje z chodu dne. Obsahuje odchylku vymykající se číslu, jež je neomezeným dáváním a přijímáním čehosi. Krásný je záhon i umělecké dílo, odkazuje-li nás v něm něco k vybočení či vyhoštění. Ne každý obraz musí být krásný, protože dnes je devadesát devět procent umění v podstatě k ničemu - kýč.

 Milan Mikuláštík:
Ale třeba západ slunce nemůže být kýč - jak by to fungovalo?

 Jana Beránková:
Kýčem je, pokud se na západ slunce díváš a očekáváš, že bude krásný. Kýčem není, díváš-li se na něj novým pohledem.

 Martin Charvát:
K tomu novému pohledu, na odlehčení. Cézanne se bál, jestli je opravdu nový. Jestli nemaluje nově kvůli tomu, že měl oční vadu. Nerozumím ale spojení krásy našeho obydlí s vyhoštěním. Obydlí, jakožto něco vnitřního, kde jsme, je pro nás důvěrně známou věcí.

 Tomáš Vích:
I mne vyhoštění, krutost a nepřátelskost krásy zaujala. Snad jde o ženský pohled na krásu a proto ho chápu s rozpaky? Myšlenka krásy jako svého druhu ošklivosti mě fascinuje. Dá se odpovědět na to, jestli Muehlovo pomazávání exkrementy nebo trápení žabičky nožíkem může být krásné? Nebo jestli jde o projev krize, kterou člověk prožívá? Každá krize je prvním krokem, aby se člověk díky osobní revoluci dostal k něčemu novému. To může být dobré a konstruktivní.

 Jana Beránková:
Mluvím-li o vyhoštění, o exilu, tak neztotožňuji krásu s ošklivostí. Zmiňuji známou tezi o tom, že krása obsahuje moment překvapení, cosi cizího. Toto cizí může být velmi drobné, stačí malá prasklina na obraze, malá nevypočitatelnost odkazující k nekonečnu. Nemusí to být zrovna sublimní, jak si to představoval romantismus. Ostatně je zajímavé, do jaké míry dochází k vyhrocení ošklivosti v umění právě v devatenáctém století, v době industriální revoluce, kdy se plně prosazuje tržní společnost čísla. Co se ale týče pitvání žab, zabývala bych se raději konkrétním dílem a jeho přínosem a ptala se, je-li to krásné ve smyslu „správné je krásné".

 Milan Mikuláštík:
Moje babička, když jsme potkali ošklivého psa, říkala: „Podívej, ten je tak škaredý, až je hezký." A to je odpověď na rozmazané exkrementy. Když se bavíme o kráse, mně nedošlo, že člověk může mít estetický zážitek i z ošklivosti. Mršina od Baudelaira bude dobrým příkladem.

 Tomáš Vích:
To je věc relativizace, kdy krize je vlastně krásná. Rád bych, kdybychom určili rovinu, kdy krize je krize a krása je krása. Jinak se nám koncept dnešní diskuze zhroutí.

 Milan Mikuláštík:
Bavíme se o kráse v uměleckém díle nebo obecně?

 Jana Beránková:
Mezi krásou života a uměleckého díla nelze udělat tlustou čáru, jedno souvisí s druhým. Dnešní společnost je plná nejen nespravedlnosti sociální, ale i estetické. Krásu, jež by nám měla poskytovat vyhoštění, exil, jsme do exilu umístili. Na jednu stranu se staví čistě provozní budovy, a lidé chodí do práce, která je nezajímá, jen aby dostáli číslu a krásu nevnímají. Na druhou stranu je tu však kasta profesionálních odborníků na krásu, spjatá s kulturním snobismem. Jako by krása byla jen ve zvláštních prostorech mezi bílými stěnami galerií. I vysoká architektura je strašně vzdálená tomu, co se běžně staví. Abychom mohli žít krásně, je třeba tyto dva světy znovu scelit.

 Martin Charvát:
Říkala jsi, že krása je nějaká výchylka, vyhoštění. A teď kritizuješ, že jsme krásu vyhostili.

 Jana Beránková:
Když říkám, že jsme krásu vyhostili, tak mám na mysli, že spousta lidí přijímá za krásné jen to, co je vystaveno v galeriích. Ale v jiné rovině mluvím o vyhoštění krásy jako o aspektu estetického prožitku.

 Martin Charvát:
Rozumím - na jedné straně je věc, která nás zasáhne, a na straně druhé věc v galeriích. Nemyslím si ale, že většina lidí má pocit, že krása je v galeriích. Krása je to, co tě zasáhne, třeba když jdeš po ulici. Můžeme říkat, že máme galerie, kde je krása. Ale to je krása mocenská, výraz moci. Krása se nachází v tom, co v galeriích není. Zdá se mi, že to nelze redukovat jen na tyto dva binární póly.

 Martin Kloda:
Vztáhl bych to na architekturu. Moje děti nebo nepoučení známí vnímají krásný dům úplně po povrchu. Má-li pěkně natřenou čistou omítku, je to pro ně znak krásy. Ale jak dům vypadá, jestli je z katalogu nebo jestli má nějakou myšlenku, je nezajímá. Hezky natřená fasáda nebo nová střecha z Bramacu nebo plastová okna, prostě něco, co je čisté nebo úhledné, je zaměňováno za krásu. To je úplně jinde, než jak krásu vnímáme my jako profesionálové v oboru. Pro nás to má mít vnitřní logiku a vztah, zatímco povrch je druhotný. I hodně ošuntělý dům, který je ze své podstaty dobrý, je pro nás krásný, třebaže ztrácí svou užitnou kvalitu. Tohle mi přijde také jako aspekt naší doby a krize.

 Radim Procházka:
Dětské uvažování může být v mnoha směrech inspirativní, ale je potřeba i osvěta. Jezdíme s dětmi okolo Tančícího domu na chalupu. Tak dlouho jsme kolem jezdili a mluvili o něm, že když jsem dnes říkal dětem, že jdu k panu architektovi, který „Hádejte, co postavil?", tak si vzpomněly na Tančící dům, protože to je u nás nejčastěji citovaná stavba. Čili děti sice nemají jasno v mnoha věcech, ale už vědí, že Tančící dům je „pán a paní, kteří tančí", a že to tatínkovi a mamince stojí za zmínku, když se jede kolem. Jak jsem mluvil o krizi autorit, tak je vidět, že autority mají význam alespoň v rodinném kruhu.

 Vlado Milunić:
Chtěl jsem, aby Tančící dům reflektoval úžasnou dobu Sametové revoluce.

 Radim Procházka:
A v souvislosti s Tančícím domem se nabízí ještě jedna otázka - jestli opravdová krize není právě okamžik, kdy se doba láme. A že zajímavé domy mohou vzniknout jen tehdy.

 Ivan Derer:
Líbí se mi definice, že krása je odchylka. Že je něco, co se vymyká, co je nové. Když chodím po městě, je tam spousta krásy, kdežto v galeriích ji kolikrát nezahlédnu. Tančící dům je krásný příklad odchylky. Obsahuje nějakou linii a pak ještě něco jiného. Z celého světa se na to lidé jezdí dívat. Já od vás jako od architektů nebo umělců očekávám, že se tím budete zabývat. Že těm Janouškům řeknete, když od nich dostanete smlouvu na práci, že chcete udělat krásu. Za ty miliardy jim uděláte, co chtějí, ale aby tam ta krása byla.

 Radim Procházka:
To už by tu situaci komplikovalo totálně, kdyby vznikaly krásné domy za peníze Janoušků.

 Ivan Derer:
V minulosti umělci také pracovali na zakázku. V minulosti byli stejní lidé jako Janoušek apod.

 Jana Beránková:
Problémem zůstává, že postavíš-li stavbu pro Janouška, budeš muset dostát jeho ideologickým požadavkům. Není tudíž jisté, zda vznikne stavba správná, a tudíž i krásná.

 Milan Mikuláštík:
Já bych etiku také neodstřihával. Ale architekti to bohužel příliš řešit nemůžou. Když k tobě přijde mafián, má peníze a chce postavit dům, většina na to kývne…

 Martin Horáček:
S Ivanem Dererem bych souhlasil. Protože Alexander Borgia byl naprosto bezcharakterní člověk a máme díky němu Sixtinskou kapli. V určitých momentech je třeba ty věci úplně odstřihnout. A kdybychom říkali Michelangelovi a Botticellimu, aby pro toho nebo onoho papeže nepracovali, protože je to špatný člověk, kdo by jim za jejich umění zaplatil?

 Jana Beránková:
Myslím, že dobrá architektura musí být vždy nějakým způsobem správná. Tím pádem může zůstat zcela obyčejná, protože se musí podřídit společnosti, být dobrá především pro ni.

 Milan Mikuláštík:
Problém je, že my se bavíme o kráse, ne o kvalitě nebo o dobru. Například Leni Riefenstahl, nacistická režisérka, měla krásné filmy. Což by mělo být od etiky úplně odděleno... Etika je mnohem důležitější než krása. Debata o kráse je hlavně debatou o formě.

 Jana Beránková:
Ale není zase oddělení formy od obsahu, to znamená i od správnosti a etiky, důsledkem toho samého modernistického paradigmatu v krizi?

 Milan Mikuláštík:
Neměli bychom to proto znovu spojit dohromady?

 Peter Balhar:
Keď sa rozprávame o kráse a gýči, či o pravde a lži - to je predsa takmer to isté.

 Tomáš Vích:
Mám jedno dlouholeté téma úvah. Trápí mě, že se obtížně pojmenovává, co je zrovna krásné, co je tzv. in. Jak vznikají estetické vzory, trendy a styly? Abych to dokázal pojmenovat, osvědčilo se mi pracovat s periodizací dějin. Když se soustředíme na poválečnou architekturu, fungují přelomová období. Přijde mi důležité vnímat jako samostatné etapy období 1949-1968 a potom 1969-1988, 1989-2008 a 2009 - ...

 Milan Mikuláštík:
Proč 2009?

 Tomáš Vích:
V září 2008 zkrachovala banka Lehman Brothers a v Evropě se začalo mluvit otevřeně o krizi. Ale zpět, proč říkám 1968 nebo 69? Není úplně jasné, kdy nastoupila hippie kultura, začala revoluce v Paříži a nastal nástup nové generace. Období tehdejšího zlomu vnímám ve zkratce jako sexuální revoluci. Volná láska a na to navazující změna popkultury a postmoderna. U nás naopak po Pražském jaru přišla normalizace. Stejně jako se kyvadlo otočilo v roce 1948, kdy byla euforie z konce války, která se zhoupla do studené války. V roce 1989 se kyvadlo otočilo znovu a do východní Evropy se kromě svobody přivalil kapitalismus, nebo přesněji, bankovní socialismus. Rozmohlo se obchodování s pochybnými úvěry, které způsobilo dnešní realitní bublinu, kdy se staví obrovské domy pro domy. Není jasné, kdo je staví, pro koho a za jakým účelem, tedy kromě protáčení peněz a odčerpávání provizí z finančních transakcí. Stále ještě vznikají monofunkční zóny. Přitom už v 60. letech se vědělo, že nefungují. Přesto jsme naletěli na plánování rozkládající město. Kam znovu zmizela krása? Jak je možné, že jsme se v roce 1989 vrátili zpět do roku 1949, že jsme se nepoučili? Většina objemu dnešního stavebnictví jsou nákupní centra a byznys centra a s tím rostou i obytná předměstí se skladišti. Jako studentský revolucionář trpím se zaťatými zuby. Věřím, že krize, ke které naše chování zákonitě vedlo, otevře novou dobu, kdy budeme dělat to, na čem se demokraticky shodneme, že tedy především nebudeme ničit sdílený prostor a tím obnovíme vzájemnou důvěru mezi lidmi.

 Martin Kloda:
Já bych období 1989-2009 nebral tak, že se postavila jen nákupní a byznys centra. Ještě bych v tom viděl předěl někdy kolem roku 1997. Předtím se postavila spousta normálních městských domů, Tančící dům je na sklonku této éry, také Jean Nouvel se Zlatým andělem. Pak došlo ke ztuhnutí a normální městské měřítko najednou skončilo a přešlo do měřítka větších developerských staveb. A není to jen v architektuře, Milan možná potvrdí, že i v umění. Různé site specific akce do roku 1997 šly snadno provést. Scéna byla otevřená, úřady dovolily cokoliv a všechno fungovalo. Najednou se utáhly šrouby; věci, co byly možné, najednou možné nebyly.

 Radim Procházka:
Souhlasil bych, že devadesátá léta byla otevřenější pro špatné i pro dobré. Což znamená, že byla svobodnější a bezstarostnější. Byla to doba vhodná pro gaunery, ale i pro ty, kteří chtěli něco dobrého tvořit. Blbé je, že když se „normalizuje", tak se to víc otočí proti normálním. Ve Fondu kinematografie nás třeba administrativní opatření stále víc sešněrovávají. Kdežto Janouškové si najdou jiné cesty.

 Martin Horáček:
Vzhledem k tomu, že jsme avizovali, že vývoj besedy by měl jít od negativních komentářů k pozitivním, tak navrhuji závěrečné kolečko. Poprosil bych každého, kdyby mohl formulovat, co si pod pojmem krása představuje a co od ní očekává.

 Martin Kloda:
Já bych si to s dovolením rozšířil na krásu a krizi. A na architekturu, když jsem architekt. Architektura je zhmotněním filozofie nebo uvažování své doby, protože je ve skutečnosti hrozně pomalá, ale nakonec se do ní vše zapíše. Nejsilněji vnímám, že když se při projektování člověk baví s úředníkem nebo s klientem, tak se stále mluví o funkcích, penězích nebo o souladu s vyhláškami, avšak nikdo se nezajímá o důvod, proč to vypadá takhle a zda je to hezké. To je opomíjená věc. Tady vidím šanci, že se moderní a postmoderní rezidua skutečně přehoupnou do nové epochy a nového slohu, něčeho, co vyžaduje změnu vnímání. To je moje naděje.

 Jana Beránková:
Krása je nový pohled na věci kolem sebe spočívající v určitém vyhoštění nebo zcizení. Co je správné, může být krásné. Krása není abstraktní hra forem oddělená od politiky nebo společnosti. Krása je v ní hluboce zakořeněná, ale zároveň vybočuje z denního provozu a odkazuje nás k něčemu nevypočitatelnému.

 Martin Charvát:
Krása je afekt, který mě vytrhává ze mě samotného. Je to počitek, který se nedá nikdy plně artikulovat. Naprosto mě přesahuje a já nemůžu říct, proč si to myslím, ale jsem zaplaven. Přesně tak by se dala definovat i krize.

 Tomáš Vích:
Že jsme zaplaveni krizí?

 Martin Charvát:
Tak. Krása je krize. Myslím, že to jsou dva póly stejného afektu a záleží na perspektivě pohledu.

 Radim Procházka:
Důležitá je osvěta, která v lidech objeví zájem o krásu. Potřebujeme angažovat co nejvíc lidí, aby to mělo celospolečenský smysl, ne jen individuální.

 Milan Mikuláštík:
Bez čeho by krása nemohla být? Na prvním místě je člověk, vnímatel. Přenos informací. A pak je požitek. Bez těchto tří věcí by to nebylo možné.

 Ivan Derer:
Krása je odchylka, nový pohled na něco, co je jinak než běžně. Pro mě je to důležité. Když jsem žil ve Španělsku, byl jsem v muzeu Guggenheim v Bilbau, vyšel jsem ven a z nějakého důvodu jsem měl na obličeji takový přiblblý úsměv. Lidé, co tam byli se mnou, se ptali, co to dělám. A já jsem nevěděl, co to přesně je, ale viděl jsem tam takové množství věcí, které byly nové a jiné, včetně toho domu. Strašně to na mě působilo a cítil jsem, co to je krása, ať už v umění nebo v architektuře. A potřebuji to k životu úplně stejně jako pití nebo jídlo. Potřebuji krásu, abych měl pocit, že život je hezký a že má smysl. To je úloha vás, umělců a architektů, abyste se o to postarali. Abych mohl chodit městem a do galerií a být šťastný.

 Vlado Milunić:
Já si stále myslím, že vytvořit krásu musí něco znamenat. I když jsme v době krize, kdy situace je výjimečně těžká, tak se nemůžu zpronevěřit a vytvořit krásu za cenu podvodu. Opakuji, morálka je klíčová věc, aby vzniklo něco čistého a aby to bylo k potěše lidí. Musí to být fér hra.

 Peter Balhar:
Slovo krása, je dnes skôr v slovníku našej vnútornej reči. Je to niečo, čo sa nás dotýka a čo je spojené s radosťou a plnosťou prežitku. Nerozlišujem, či je krása ošklivá, alebo pekná, dôležitá je intenzita a opravdivosť. Je to zážitok vzájomnej rezonancie "vonkajšieho" a vnútorného sveta. Krása je schopnosť vidienia sveta vo svojej úplnosti i zábleskom synergie našich zmyslov. Súčasná predstava o kráse väzí v minulom storočí. Krása bola ztotožnená s krásou funkčnosti. Moderné umenie, ktoré na počiatku samo takto krásu definovalo, neskôr na toto zjednodušené ponímanie krásy reagovalo estetikou nefunkčnosti a zbytočnosti. V tejto polarite uviazli mnohé diela, ktoré môžeme vidieť v galériach súčasného umenia. Tvorivá sloboda z čias zrodu moderny bola a je etickou zárukou súčasného umenia, no umenie dnes svojou komplikovanosťou, sofistikovanosťou a manipulatívnym charakterom prekonáva akademizmus konca devätnásteho storočia. Špecializované umenie ťažko dokáže reflektovať nové etické hodnoty, ktoré prináša celostný pohľad na svet. Krása nie je však len podoba objektov vonkajšieho sveta, krásne i gýčové sú najmä duchovné rozmery bytia. Dnes sa s krásou v umení takmer nestretneme, krása bola očistným rozkladaním a zahusťovaním premenená na kameň mudrcov, ktorý sa po kúskoch skrýva v základoch galérií súčasného umenia. Táto matéria má schopnosť čokoľvek bezcenné premeniť na zlato. Žiaľ, mnohí lídri umenia berú tento proces príliš doslovne.

 Jana Beránková:
A není už jenom samotný fakt, že se tady snažíme definovat krásu, projevem krize? Neměli bychom se zabývat tím, jak stavět či tvořit umělecká díla či stavby, které budou správné? Teprve ve chvíli, kdy budou správné a spravedlivé, se krása dostaví jako dar či milost. To je podobná logika jako u turisty, který tak urputně hledá krásu, že ji nikdy nenajde, protože jeho pohled zůstane zakořeněný v provozu hledání.

 Radim Procházka:
Dostaví se, ale debata je začátek všeho. Podhoubí, ze kterého vyroste dílo, které dává smysl.

 Milan Mikuláštík:
Je třeba být připraven na krásu.

 Radim Procházka:
Štěstí přeje připraveným …

 Tomáš Vích:
... je zajímavé, že se v euforických začátcích 90. let mluvilo o novém urbanismu, o nové moderně, o řadě věcí, které po roce 1989 přišly nové. V současné době se ale mluví o velmi pozdní moderně, nebo dokonce o velmi velmi pozdní moderně. Upadli jsme do deprese, která se projevuje nejen ekonomicky a tak, že padá jedna vláda za druhou, a je to nechutné. Jestli se stejně jako v roce 1989 nepodaří otevřít kráse dveře, tak krize už bude velmi hluboká a nebezpečná. Nerad bych, abychom se tady za 20 let sešli a říkali si, že krize je permanentní a boj s ní marný a že se řítíme do globální apokalypsy. Očekávám krásu, protože se lze s její pomocí a díky hodnotám, které vyjevuje, z krize vymanit. Řeknu pět krásných hodnot: chytré, jasné, pestré, prosté, šťastné. Když se budeme chovat hloupě, pokrytecky, vyznávat uniformitu, budeme mnohomluvní a nešťastní, nikdy z krize nevyjdeme. Jak si svět zabydlíme, takový bude.

 Martin Horáček:
S krizí bych to neviděl tak tragicky. Už v první půlce 90. let se řešily různé kauzy typu Petr Čermák a Miroslav Macek a tihle zapomenutí šíbři z ODS byli propíraní stejně jako jsou dnes propíraní ti jiní šíbři. A v Bibli se píše, že dobrý není nikdo a ani nikdy nebyl. Ježíš dokonce říká, že dobrý je jenom jeho tatínek. Tak na tom asi něco bude.

 Jana Beránková:
Anebo je třeba vyhnat kupce z chrámu.

 Martin Horáček:
Ale také se tam píše, že je třeba o dobro neustále usilovat. Kant píše (bez ohledu na Bibli), že není nic dobrého, leč dobrá vůle. Myslím, že lze propojit téma krize s tématem krásy. Jak několikrát zaznělo, obtížně krásu artikulujeme, ale všichni ji vnitřně cítíme. Je to silný, rozhodně kladný zážitek. Především je důležité mít vůli krásu vytvářet. Nepřijde sama, nespadne z nebe, ani se věci neudělají samy. To se domnívali funkcionalisté, že když postaví stavbu dobře, bude tím pádem automaticky i krásná. Krása je výsledkem namáhavého úsilí, manuálního i intelektuálního. Přemýšlet o kráse, jak ji vytvářet, abychom my mohli cítit estetické prožitky, je v podstatě sobecký zájem. Chceme být obklopeni krásnými věcmi a mít z nich radost a potěšení. Přidaná hodnota je starost a péče o to, aby krásu zažívali i lidé kolem nás. To je úkolem architektů, umělců a všech, kteří zaplňují prostor, který žijeme a vnímáme.





* * *

 
20.10.2013 20:39:57
hubertxy
ISSN 1804-929X
Vlastní vyhledávání
Časopis kultury a oddechu
web Tomáše Vícha
Psychotronika a druidismus
Portál o architektuře
Veřejnost, odbornost, komunikace
Umění žít s uměním
Aktuálně ze světa výtvarného umění
Kalendář astronomických snímků dne
Portál italské Mezinárodní Společnosti Biourbanismu - ISB
Poezie
Soukromá škola dramatické tvorby a Metody Jacques Lecoq (Francie)
The California Institute of Earth Art and Architecture
Aktuálně o designu
Anotace různorodé naučné literatury
Architektura země Dogonů
Biotecture, Michael Reynolds
Stránky hledačů poznání
web Igora Chauna
Hanas living factory
Johana Hájková - perokresby
Klub se věnuje ochraně památek  v Praze od r. 1900
web o.s. Za krásnou Olomouc
iniciativa za veřejnou diskusi
deník
literární server
cyklistika, cykloturistika, cestování na kole
Občanské sdružení
Mapa pražských kauz
Zaměřeno na magistrát!
Nový zdroj informací
časopis
blogy na Respektu
Ukrajinský kulturně politický měsíčník s českou mutací
web Stanislava Vašiny
Literární almanach on-line
občanské sdružení
Hmyzáci a jiné šperky z polymeru
TOPlist
free counters
t.vich@seznam.cz, stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one