logonove2-001.jpg

Holismus - je třeba přijmout to, co chybí

marketa.jpg
Markéta Hrbková
Nepřítomnost celku v naší představě světa paradoxně podetíná i hodnotu, jež se na první pohled jeví být jejím největším výdobytkem - pocit důstojnosti jedince a lidské individuality.


V průběhu druhé poloviny dvacátého století vzrostl počet vědních disciplín a teorií, které se buď přímo hlásí, nebo vyrůstají z principů tzv. holismu. Základní téma tohoto směru, který dnes už má své teorie a zastánce v mnoha různých odvětvích přírodních i humanitních věd, se vrací zpět k Aristotelově metafyzice a tvrzení: „Celek je jiný než soubor jeho částí." Díky tomuto nasměrování bývá holismus uváděn jako opozice tzv. redukcionistické vědy, tedy přesvědčení, že „celek je možné poznat rozkladem a rozborem jeho částí". 

Toto schizma, které jako by do našeho vnímání prosakovalo v podobě „totality fragmentů", předurčovalo náš způsob myšlení k bezpochybně slepé víře v jediný možný vývoj dle kauzální osy a probublávalo z hloubi mnoha projevů naší odcizenosti, je dnes nejpalčivější otázkou v podobě naléhající ekologické hrozby a uvědomění, že přehlížením hranic, které nám klade naše příslušnost k celku, se stáváme nebezpečnými sobě samým a celé Zemi.

Vědecký holismus tvrdí, že chování systému není možné předpovídat, neboť chování jednotlivých částí podléhá překvapivým změnám zapříčiněným drobnými událostmi uvnitř celku, které celek proměňují. Vrací se s ním tedy vize světa i vesmíru složeného z organismů či celků, jejichž části nejen že běhají ve svých drahách podle na nich nezávislých fyzických zákonitostí, ale zároveň neustále společně vytvářejí celek, který je jimi ovlivňován a zpětně ovlivňuje je.

Tak se v lékařství, fyzice, meteorologii, kybernetice, ekonomii, antropologii, sociálních vědách, psychologii, vývojových teoriích všech oborů a samozřejmě v ekologii vedou diskuse, které stále častěji reflektují, že naše představa o odtržení individua od vzájemné provázanosti celé společnosti je velmi iluzorní stejně jako představa současného lékařství o odtržení fyzické a psychické složky člověka, naše pedagogika zaměřená na soutěživost proměňuje děti v automaty se stále mizící schopností představit si a svobodně zvažovat smysl získaných informací, neboť atrofuje jejich smysl pro tvar, celistvost, metaforu, která byla v minulých kulturách jejich nositelem. Neviditelné pojivo celku mizí a věci i lidé se zjevují ve své vytrženosti jednotlivých kousků puzzle, neschopných najít své místo v obrazu. 

Nepřítomnost celku v naší představě světa paradoxně podetíná i hodnotu, jež se na první pohled jeví být jejím největším výdobytkem - pocit důstojnosti jedince a lidské individuality. 

Při svých studiích procesu individuace Carl Gustav Jung ukazuje, že důležitou součástí tohoto procesu, která nadchází po fázi uvědomění si sebe sama a vyrovnávání se s osobními archetypy, je integrace nově nabytého já do okolního prostředí. Vědomí jedince potřebuje pro své uvědomění nejen sebepoznání, ale i nalezení své role, vymezení hranic, k němuž dochází pochopením a identifikací se smyslem celku. Naše vytržené vědomí individua, vyhnané na nejvyšší a nejosamělejší vrcholy svých vítězství, zjišťuje, že cestou poztrácelo napojení na vlastní motivy a propojení se zbytkem celku ať už je jím míněna společnost, Země či kosmos (každý z nich jako celek ovlivňovaný i ovlivňující). 

Mnoho holisticky zaměřených vědních oborů se zabývá procesem tzv. emergence - způsobem pohybu, jímž jednotlivé celky vyrůstají jeden z druhého jako slupky cibule, rostoucí jedna z druhé a zároveň vytvářející samostatné celky, které však zůstávají napojeny na společné zázemí.

Vývojová psychologie pracuje s teorií tzv. memů, společenské obdoby genů, které nesou kulturní ideje, symboly, způsoby žití, jsou přenášeny z mysli jedince k ostatním a naopak jedinec je jimi neustále ovlivňován. Tyto kulturní analogie genů se také reprodukují, mutují a účastní se selekce vývoje. Stejně jako geny i memy mají tendenci vytvářet tzv. memplexy, tedy skupiny memů, které spolu podle svého zaměření spolupracují a shlukují se do společně operujících jednotek (např. náboženství, ideologie). 

Clare W. Graves vytvořil pohled na lidské dějiny, v němž tyto memplexy vytvářejí emergentním růstem tzv. „roviny existence" (Levels of Existence), mezi nimiž je možné vypozorovat cyklická střídání, v nichž střídavě vítězí opačná zaměření - na jedince a na celek; s každým posunem o rovinu výš dochází i k určitému rozšíření vědomí člověka, takže se dané schéma opakuje vždy v nové podobě. Přechod důrazu na protilehlou stranu je vždy znovu provázen posunem na další rovinu vědomí, kde se memy shromažďují kolem jiných základních hodnot. Tyto přechody se dlouho připravují, pak ale probíhají spíše skokem do jiného celku vytvářeného kolem jiného těžiště po jiných osách. Roviny jsou mezi sebou průchozí, jedinec, společnost i kultura operují vždy v několika najednou s ohledem na téma, situaci, emoční stav a jiné vlivy, v základě však tíhnou do těžiště hodnotového systému platného pro rovinu, na níž jsou zakotveny.

Podle této teorie, která ve spolupráci s Donem Beckem a Christopherem Cowenem vyrostla v tzv. Dynamickou spirálu, která je dnes používána pro couching v mnoha oborech lidské činnosti, se naše civilizace v současné době nachází na rozmezí dvou rovin existence - D-Q tzv. „modré" a E-R „oranžové", částečně přesahující do F-S „zelené" (ve Spirále dynamiky jsou jednotlivým rovinám přiděleny barvy). 

„Modrá" nebo absolutistická rovina, která se stále zdá být nejvlivnějším hodnotovým systémem naší civilizace, se vyznačuje vírou v „absolutismus", jakousi „danost" vázanou na víru v trest a případnou odměnu za dobro, jejím základním dogmatem je oběť; spoléhá na zákon a spásu. A jsou to přesně tato kritéria, která nám v posledních letech přebujela, ale zároveň se nám hroutí pod rukama, zklamávají naše očekávání, přerůstají naši schopnost s nimi zacházet a z jejich lůna stoupá podezření, že jsme cestou cosi zapomněli či ztratili. Naše pedagogika se postupně mění spíš v penologii, právní řád ve slalom mezi tyčemi, v němž vítězí nikoliv ti, kdo jej dodržují, ale ti, kdo jej umí nejlépe obejít či uplatit a přizpůsobit svým potřebám namířeným proti druhým. Odpovědnost jednotlivce už nenachází vyšší instanci, k níž by se vztahovala, svoboda - s odpovědností spjatá nerozlučným poutem - se před našima očima proměňuje ve svobodu některých získávanou na základě krácení svobod jiných. Naše „absolutistické" pojmy se oklešťují a stávají se z nich prostředky manipulace založené na různých výkladech absolutna. 

Ve své školní praxi jsem denním svědkem toho, jak získávané informace znovu a znovu zklamávají, neboť jsou odtrženy od denní zkušenosti, uzavřeny v ustáleném systému, který už dávno nekooperuje s naším způsobem života, studenti v něm nenalézají odpovědi na své otázky a vstřebávají je jen s odkazem na budoucí povolání. Otázky po tady a teď zůstávají vězet ve vzduchoprázdnu nahrazovány různými druhy ideologií, věr, či dokonce rozpoznatelných lží. Jejich přirozená lidská potřeba rozumět žitému světu je často odkázána na informace kusé a téměř podloudně získané. Škola je často vede k tomu, jak vyhovět té tváři světa, které nedůvěřují oni sami i jejich rodiče (učitele nevyjímaje). Denně narážejí na vlastní vytrženost z kontextu, svět, v němž forma nejen že nekopíruje jeho obsah, ale čím dál častěji je jeho protikladem. Jejich motivem je strach z trestu a vštěpovaný pocit viny jejich denním chlebem. To, že jsou přesvědčováni, že je to „normální", bohužel nic nemění na tom, že jejich psychika se formuje směrem k tomuto touhu po poznání spíš likvidujícímu obrazu. 

Ať už to, co se dnes v naší společnosti děje, nazveme radikálním výrazem „fašizace", či zůstaneme při zemi s prohlášením, že „multikulturalismus zklamal", stojíme před problémem, že žijeme v prostředí poznamenaném mnoha teoriemi, jak žít, mnoha náboženstvími, názory i věroukami (náš „jedině správný" vědecký názor nevyjímaje), které atakují naše myšlení, neschopni najít způsob, jak žít vedle sebe. I v tomto směru se ukazuje neschopnost myslet a žít celek, který by všechny tyto názory integroval, či přijmout vizi světa, která tuto mnohost pojímá. Mezináboženský dialog je sice v plném proudu, ale jednotlivé víry se obvykle před obrazem absolutna, schopného tuto různorodost absorbovat, zastavují, či dokonce přecházejí do útoku. Absolutno absolutnější než názor na něj je úzkoprofilovým fenoménem. 

V dnešním světě od reklamy po politiku zaměřeném na válku o účinnější manipulaci lidského podvědomí se jedním ze základních požadavků přežití stává nezávislost či schopnost manipulaci rozpoznat a zaujmout k věcem osobitý, nezávislý postoj. 

Celý tento výčet obecně známých bolestí dneška je součástí stavu světa i lidského vědomí, které jej z neznámého důvodu považuje za vedlejší zlo, kterému nemá cenu se věnovat, neboť je nutným doplňkem žití, se kterým nelze nic dělat. Možná ale součástí našeho života není jen to, co do něho přijmeme, ale (jak nám ukazují dnes tolik oblibované východní filosofie) také to, co chybí a omezuje, to, co nevíme a vytěsňujeme a co, jak zjistíme při pozornějším pohledu, o svou roli ve světě bojuje svou nepřítomností. 

Jak říká holistický vědec a atomový fyzik David Bohm (v první polovině života spolupracovník A. Einsteina, v druhé J. Krishnamurtiho) v úvodu ke své knize „Proměna Vědomí": „Život obou stran, bohatých i chudých, je dnes zavalován neustálým tokem problémů, u kterých se zdá, že nemají řešení. Prostě se nám dosud nepodařilo objevit hlubší příčiny těchto problémů. Tuto knihu jsem psal, abych upozornil, že hlavní zdroj těchto problémů je v naší mysli, v něčem, na co je naše civilizace tolik hrdá, a co je tudíž to jediné, co nám zůstává „skryté", neboť nejsme ochotni se vážně zabývat tím, jak naše mysl funguje a jak se projevuje v našich individuálních životech a v životě společnosti."

Ať už si podobu celku představujeme jakkoliv, přikláníme se k jakýmkoliv -ismům či náboženstvím, v mnoha z nás vyrůstá tušení, že v našem obrazu světa zůstává cosi opomenuto a že toto cosi by vysvětlilo mnohé, co dnes v naší schopnosti kooperovat se světem ať už v individuálních osudech, či v osudech společenství chybí. 

Spirála dynamiky tvrdí, že lidská přirozenost není neměnná: lidé jsou schopní, jsou-li donuceni stávajícími podmínkami, se přizpůsobit svému prostředí tak, že vytvoří nové, komplexnější, konceptuální modely světa, které jim umožňují vzniklé problémy řešit. V emergentní logice růstu se to, co chybí, stává „ideálem" či možná „bohem" etapy další, neboť navazuje tam, kde došlo k příklonu k jednostrannosti. Následující „oranžová" rovina spirály dynamiky se shromažďuje kolem lidské touhy po poznání, jejím hlavním atributem je důraz na splnění očekávání, myšlení se orientuje na různorodost, motivem se stává nezávislost a kompetence.
20.04.2013 07:50:41
hubertxy
ISSN 1804-929X
Vlastní vyhledávání
Časopis kultury a oddechu
web Tomáše Vícha
Psychotronika a druidismus
Portál o architektuře
Veřejnost, odbornost, komunikace
Umění žít s uměním
Aktuálně ze světa výtvarného umění
Kalendář astronomických snímků dne
Portál italské Mezinárodní Společnosti Biourbanismu - ISB
Poezie
Soukromá škola dramatické tvorby a Metody Jacques Lecoq (Francie)
The California Institute of Earth Art and Architecture
Aktuálně o designu
Anotace různorodé naučné literatury
Architektura země Dogonů
Biotecture, Michael Reynolds
Stránky hledačů poznání
web Igora Chauna
Hanas living factory
Johana Hájková - perokresby
Klub se věnuje ochraně památek  v Praze od r. 1900
web o.s. Za krásnou Olomouc
iniciativa za veřejnou diskusi
deník
literární server
cyklistika, cykloturistika, cestování na kole
Občanské sdružení
Mapa pražských kauz
Zaměřeno na magistrát!
Nový zdroj informací
časopis
blogy na Respektu
Ukrajinský kulturně politický měsíčník s českou mutací
web Stanislava Vašiny
Literární almanach on-line
občanské sdružení
Hmyzáci a jiné šperky z polymeru
TOPlist
free counters
t.vich@seznam.cz, stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one