logonove2-001.jpg

František Skála zpovídá Františka Skálu

František Skála zpovídá Františka Skálu - obrázek

František Skála zpovídá Františka Skálu - obrázek

Fiktivní rozhovor Františka Skály

 

 

 

 

 

Prosinec 18, 2009

in Komentáře | Tags: Cena Jindřicha Chalupeckého, František Skála | by ARtALK

 

František Skála nabídl redakci artalku fiktivní rozhovor sama se sebou, v němž se pozastavuje nad stávající úrovní Ceny Jindřicha Chalupeckého. Mimo jiné v něm píše, že kvalita děl klesá, což podle něj „poškozuje prestiž ceny a tím i celou řadu bývalých laureátů.“ Text byl původně publikován 11. 12. 2009 v pátečních Lidových novinách.

 

 

Forma rozhovoru „sám se sebou“ je prastará, znali ji již v antice (Seneca, Marcus Aurelius) a občas je důvod sáhnout po ní i dnes. Zvláště když má autor něco podstatného na duši a otázky tázajícího by ho jen zdržovaly. To je případ textu výtvarníka Františka Skály, jednoho z nejpodnětnějších českých umělců dneška. Týká se situace letošní Ceny Jindřicha Chalupeckého, současného mladého umění a toho, proč se na to nedá dívat.

 

* Vy sám jste se stal laureátem Chalupeckého ceny jako druhý v roce 1992. V letech 1998-99 jste byl předsedou poroty, která zvolila Jiřího Černického a Lukáše Rittsteina. Sledujete mladou českou výtvarnou scénu?

Musím přiznat, že to nezvládám. Chodím na výstavy na základě pozvánek, které mě zaujmou, nebo na doporučení lidí, kterých si vážím. Ústní doporučení funguje stále nejlépe a času je málo.

 

* V posledních letech se diskutuje o snižující se úrovni laureátů. Jaký je váš názor?

No, moc se mi do toho nechce, ale protože to sleduji už delší dobu, je asi potřeba se k tomu vyjádřit. Kvalita klesá a koneckonců to poškozuje prestiž ceny a tím i celou řadu bývalých laureátů.

 

* Myslíte si, že vítězové posledních ročníků reprezentují stav mladého českého výtvarného umění?

Určitě ne, ale dokazovat to by znamenalo porovnávat finalisty s jinými umělci, a výběr je věc osobní zodpovědnosti nezávislé mezinárodní poroty. Výbor Chalupeckého ceny porotu jmenuje a je zodpovědný za organizaci a dodržování pravidel.

 

* Hovoří se o tom, že porota opomíjí malíře. V podmínkách o udělování ceny se píše: „Cena J. Chalupeckého je udělována za mimořádný umělecký výkon v oboru výtvarného umění, zvláště malby a sochařství, který prokazatelně vypovídá o míře osobitosti a talentu mladého umělce a jenž lze současně hodnotit jako výkon umělecky objevný a pro českou výtvarnou kulturu přínosný.“

To je mi celkem jedno, jestli to je malíř, videokumštýř či koncepťák. Ale musí to být dobré a původní. Společným jmenovatelem posledních ročníků se ale stala nepůvodnost a nuda. Malíři malují, ale toto umění, jak jsem si všiml, něco zkoumá, zabývá se problematikou nebo konstatuje banální fakta bez sebemenší snahy je učinit zajímavými. Vzbuzuje lítost při představě smutného dětství v paneláku, nezáživné cesty do školy, měšťáckých rodičů a citové nenaplněnosti autorů. Jako by dávali na odiv, že nemají žádné zážitky, žádné vášně, touhy či radosti. Že nemají odkud brát. I když jsou to čas to osobní výpovědi v obecné rovině, ztotožní se s nimi jenom ti, kteří jsou na tom podobně. Jak se říká „koho to zajímá, toho to dojímá“. Vžil se pro to pojem „chuda“.

 

* Myslíte, že je to s nimi až tak zlé?

Ne, určitě ne. Jsou to fajn mladý lidi. S Koťátkovou jsem protančil noc v New Yorku. Je to bohužel jen reakce na světový trend určitého druhu globálního umění s lokální specifikou, v jehož bezpečných vodách se pohybuje porota složená převážně ze zahraničních kurátorů. Stejné umělce bychom našli ve všech zemích světa, od Rumunska po Filipíny. Stali jsme se konečně světovými, protože snadno srovnatelnými a zařaditelnými. Naštěstí je to jen okrajovou záležitostí v pestré mozaice světového umění, od klasické malby po projevy pohybující se na hranici jiných oborů.

 

* Myslíte, že za to mohou kurátoři a kunsthistorici?

Kunsthistorici se pokoušejí dopátrat tajemství umění. Kladou otázky a spekulují. To je v pořádku. Jak říká Jiří Olič: „Teorie výtvarného umění je jako podprsenka. Nemusí být, ale když je, věc podrží.“ Špatný koncept je ale jako prázdná podprsenka. Uspokojí jen velice úzký okruh fetišistů.

 

* Kdo za to tedy může?

Samotní umělci mají mnohdy již ze školy špatně nastavený hodnotový systém. Učí se diskutovat a obhajovat své dílo dřív, než vůbec něco vytvořili. Mohou tak sice úspěšně „participovat na mezinárodní umělecké praxi“, ale připravují se o to nejcennější. A to je bezprostřední radost, která vzniká při tvůrčím procesu. Být přítomen zrození zázraku. Jindřich Chalupecký se prý ptával nad díly umělců v jejich ateliérech: „Co vás k tomu vedlo?“ „Zkusil jsem, co to udělá, a zalíbilo se mi to,“ dá se odpovědět. Okamžiky největších objevů jak v umění, tak ve vědě, jak známo, přicházejí odji nud než z mozku.

 

* Co byste tedy vzkázal mladým umělcům?

Ať se na všechno vykašlou a dělají to, co je fakt baví.

 

* To ale neznamená, že to bude dobré umění. Někdo rád dělá jen jednu věc. Víte, co myslím?

No to je pravda. Lepší než dělat špatné umění. Naštěstí to u nás nedělá tolik škody jako třeba v architektuře nebo chirurgii. Ale počkejte, teď vážně, vezmu si na pomoc svoji oblíbenou Agnes Martin, americkou malířku, a její myšlenky určené mladým lidem. „Všemi předpoklady směřujeme k rozumovému životu. Pro uměleckou práci je to zbytečné. Všechny lidské znalosti jsou v umělecké práci zbytečné. Pojmy, vztahy, kategorie, třídění, dedukce jsou rušivé vlivy na mysl, kterou chceme uchovat volnou pro inspiraci. () Když se podíváme do své mysli, zjistíme, že je pokryta spoustou nicotných myšlenek. Musíte jimi proniknout, abyste slyšeli, co v&aacute ;m mysl říká, že máte udělat. Taková práce je originální. Každá jiná práce založená na idejích není inspirovaná a není to umělecká práce. (…) Na umělecké dílo reagujeme šťastnými emocemi. Na dílo založené na idejích odpovídáme dalšími idejemi. O umění se toho napsalo tolik, že se zaměňuje za intelektuální snažení.“ (Agnes Martin, Nezkalená mysl, Arbor Vitae, 2000)

 

* Hm, to je dobré, ale i na školách ve světě se učí, jak prorazit.

Prorazit se dá tunel Blanka. Mimochodem vtipný název. Studenti v USA na mě koukali jak vrány, když jsem jim řekl, co všechno dělám a jak mě to baví. Lejou jim do hlavy, že musí dělat jen jednu věc. A tak třeba lepí obrazy z rýže nebo pečou chleba či pěstují zeleninu. To je ten model. Táta byl farmář, budu pěstovat trávu jako svoje umění. Uznávám, že to mají mladí umělci těžší, než jsme to měli my. V dnešní svobodné době cítím často z jejich děl daleko větší nesvobodu pramenící z nutnosti správně se orientovat a začlenit do současných akceptovatelných škatulek. Často jim kýč jako výhrůžka brání vyjádřit se jinak než vyprázdn ěně, nebo naopak skandálně. Kýčem se dnes paradoxně stává vedle líbivosti zaměřené k tradičnímu konzumentovi podbízivost mediální. Dobrým zátiším se dneska těžko zviditelňuje. Je potřeba být nahý, odhalit své skryté úchylnosti, trochu krve, genderová nebo homosexuální problematika. Dokonce i močení na hrob Jindřicha Chalupeckého je kýč. Umělci to určitě nemysleli osobně. Chtěli se jen trochu zviditelnit.

 

* Vraťme se k ceně J. CH., letošní výstavě a předávání v centru DOX.

Měl jsem skvělý pocit z předávacího ceremoniálu a vůbec z existence DOX. To jsou ty ostrůvky pozitivního kapitalismu. Výstava byla zklamáním, a pořádně mi to došlo až doma. Ve skutečnosti je to velice jednoduché. Umění buď působí, nebo nepůsobí. V oné proslulé „Chrobákově větě“ porota ocenila u letošního laureáta, „že vyžaduje plnou pozornost diváka“. Požadavky, které umělec klade na diváka, však mají určité hranice. Mohli bychom požadovat, aby si v galerii divák přečetl knihu? No nakonec mohli. Když by nám ji autor nepůjčil domů a byla tak dobrá. Musel by nás ale přesvědčit první větou.

 

* Takže si myslíte, že to je otázka řemesla?

Jistě. Již staří konceptualisté dobře věděli, že záleží i na estetických kvalitách instalace. Délce textu, velikosti a druhu písma, barvě podkladu, světla a podobně. Porovnáme-li například instalaci Jiřího Skály s větami Tomáše Vaňka na schodišti nové expozice v Galerii hlavního města Prahy, vychází výsledek jednoznačně. V prvním případě dlouhý text, malé sdělení, v druhém krátký text, velké sdělení.

 

* Chcete říct, že jste ty texty přečetl všechny?

Jako jeden z mála. Fakt jsem se snažil. A mimochodem, zajímavá úvaha prvního fiktivního textu byla daleko srozumitelněji zpracována před několika lety v katalogu šperků Pavla Opočenského, kdy se v budoucnu snažili dopátrat účelu nalezených objektů, jak to známe z archeologie. No a tady se dostáváme k jádru věci. Co by asi řekli Egypťané na tento druh umění, který byl oceněn za „vůli komunikovat“? Záměrně užívám tohoto příměru, neboť egyptské umění je i bez znalosti celé ikonografie a kontextu univerzálně sdělné. (Někteří umělci sice proklamativně tvrdí, že si nekladou nárok na nesmrtelnost, ale to jsou jenom kecy.) Myslím, že je občas potřeba vrátit se na zem a z amyslet se nad tím, jestli by nám naše umění bylo k něčemu na pustém ostrově. A tady by jednoznačně z letošních finalistů zvítězila Alena Kotzmanová se svojí lodí.

 

* Poslední otázka. Jak probíhala práce poroty v době, kdy jste byl jejím předsedou?

Porota byla tenkrát složená ze čtyř českých kunsthistoriků a šesti umělců. Nyní jsou to čtyři zahraniční kurátoři, dva domácí a jeden umělec. Světoví porotci nejsou honorovaní, takže jejich světovost je poněkud sporná. Díla nyní posuzuje porota pouze z monitoru. V případě obrazů je to, mírně řečeno, diskriminující. Stejně tak fakt, že se kandidáti „diskutují“, a to v angličtině. Jsme sice světoví, ale ne zas tolik, abychom si toto mohli dovolit. V mojí porotě se nikdo „nediskutoval“, aby se vyloučila jakákoliv forma lobbování. V kuloárech se proslýchá, že prý byl letos v porotě bývalý zpěvák Pavel Liška, který se ale závěrečného hlasování nezúčastnil, protože byl na turné na Novém Zélandu. A aby toho nebylo málo. Loňský laureát byl údajně zvolen na základě jakéhosi nedopatření, kdy předsedkyně navrhla jako při Závodě míru bodový způsob hlasování, a než se zjistilo, o co vlastně jde, zvítězil překvapivě Labuda, který u některých porotců nefiguroval ani v užším výběru. Že to byl omyl, nakonec potvrdil svou právě probíhající výstavou ve Špálově galerii. Jděte se podívat, ale stačí skrze výlohu, abyste nelitovali výdajů.

 

* Děkuji za rozhovor.

No vidíte, to jsem si zavařil. Nechtělo se mi, a nakonec jsem vás ani nepustil ke slovu, jak jsem se rozpovídal.

 

 

 

Zdroj: ARtALK

 

 

 

24.03.2010 12:51:29
hubertxy
ISSN 1804-929X
Vlastní vyhledávání
Časopis kultury a oddechu
web Tomáše Vícha
Psychotronika a druidismus
Portál o architektuře
Veřejnost, odbornost, komunikace
Umění žít s uměním
Aktuálně ze světa výtvarného umění
Kalendář astronomických snímků dne
Portál italské Mezinárodní Společnosti Biourbanismu - ISB
Poezie
Soukromá škola dramatické tvorby a Metody Jacques Lecoq (Francie)
The California Institute of Earth Art and Architecture
Aktuálně o designu
Anotace různorodé naučné literatury
Architektura země Dogonů
Biotecture, Michael Reynolds
Stránky hledačů poznání
web Igora Chauna
Hanas living factory
Johana Hájková - perokresby
Klub se věnuje ochraně památek  v Praze od r. 1900
web o.s. Za krásnou Olomouc
iniciativa za veřejnou diskusi
deník
literární server
cyklistika, cykloturistika, cestování na kole
Občanské sdružení
Mapa pražských kauz
Zaměřeno na magistrát!
Nový zdroj informací
časopis
blogy na Respektu
Ukrajinský kulturně politický měsíčník s českou mutací
web Stanislava Vašiny
Literární almanach on-line
občanské sdružení
Hmyzáci a jiné šperky z polymeru
TOPlist
free counters
t.vich@seznam.cz, stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one