logonove2-001.jpg

Ze života nejasného (pravděpodobně)

Ze života nejasného (pravděpodobně)  - obrázek

Ze života nejasného (pravděpodobně) - obrázek

Mario Czerney

 

 

 

 "Další, prosím!" sestra otevřela dveře do čekárny. Byl jsem v ní jediný. Vstoupil jsem do ordinace a pozdravil. Za stolem seděl starý pán s hustým bílým obočím, dlouhými bílými  vlasy i vousy. Díval se do nějakých lejster, mnul si oči a vypadal unaveně.
  "Jméno?" zeptal se.
  "Czernay. Mário Czernay," rozhlížel jsem se po místnosti. Na stěnách visely papírky s různými vzkazy, dřevěné destičky s letopočty a zasklené dřevěné rytiny s obrázky nebo motivy dávno vyhynulých zvířat.
  "Ano, jistě, pan Czernay," zvedl oči Bůh. "Už jsme tu na vás čekali, pane Czernay."
  "Opravdu?"
  "Opravdu." Bůh rozevřel nějakou tlustou složku a pokračoval:
  "Docela mladý, 36 let... Proč tak mladý mezi námi, pane Czernay?"
  "Už jsem to tam nemohl vydržet. A navíc jsem nechtěl zestárnout. Přijde mi to naprosto nesmyslné, stárnout, přijde mi naprosto k ničemu, abych se trápil tím, že bych stárnul a trápil se tím a pak stejně umřel. A všechno se mi to tak nějak spojilo, s lidma... se vším. Ta nesmyslnost všeho, ta umělá radost. Ano, ta umělá radost - tu jsem v sobě vždy cítil. Nebyla vlastně nikdy skutečná - snad jen ve chvílích zamilovanosti nebo nenávisti, jsem si mohl užít radosti ze života..." Nadechl jsem se zhluboka a dodal: "Ale ta daň, ta daň je příliš vysoká. Z každého boje nebo lásky jsem vždy vyšel poražený, prázdný a nevýslovně smutný. Nikdy jsem nepochopil proč se to tak děje a jestli to má tak být, neporozuměl jsem lidem a jejich radosti, jejich činům, když je vše přeci tak nesmyslné. Ten systém a ta věčná pro a proti. Všechno už postrádalo smysl, a já se stával uzavřenějším a opuštěnějším. Už jsem to tam prostě nemohl vydržet."
  Bůh se podíval na sestru, ale mluvil na mě: "No jistě, kdo by taky mohl. Ale nevadí," Bůh se pokorně usmál a přemístil svůj pohled na mne, "nevadí - ba naopak, mladí jsou tu u nás vítáni, mladý tu potřebujeme..." Pán Bůh se sklonil ke svému stolu a něco hledal.
  "Kdo by to tam taky mohl vydržet...to je jasné," šeptal si znovu pro sebe a zdálo se mi, že se opět (trpce) usmál.
  "Tady sestra Alice vám odebere mozkovou tekutinu, odčerpá vzorky intelektu, intuice a instinktů a odstraní vám rozmnožovací orgány..." Sestra Alice byla neobyčejně půvábná a nemít tady to jednání, jistě bych ji požádal o ruku.
  "Hm, to musí být?" nedalo mi, abych se nezeptal. 
  "Musí. Ale nebojte se pane Czernay, tady už vám o nic nejde." 
  Setra mě požádala, abych s ní šel do vedlejšího pokoje. V pokoji byla další sestra, též mladá a stejně krásná. Posadila mne do velkého semišového křesla a začala mi číst úryvek z pohádky o jakési vlaštovce. Když dočetla text, světlo v místnosti potemělo, svlékla se do půl těla a ukazovala mi své rozkošné poprsí. Sestra Alice pustila z gramofonu písničku Fan The Flame, kterou jsem znal, začala tančit a svlékat se také.
  "Tak přeci jenom ráj je," říkal jsem si, "tak přeci jen jsem se dočkal." Po těle mi přejel mráz, celý jsem se zachvěl a zřejmě jsem usnul. V hlavě se mi promítnul celý můj život na Zemi. Nejen ten poslední, ale všechny předchozí. Vznikl jsem jako ryba, pak jsem byl několik tisíc let kormoránem, ještěrkou a mlokem, jetelem a nějaký čas jsem existoval jako strom, pak jsem byl kajmanem a nakonec zase stromem. Potom mě lidé pokáceli a tak jsem dle božského usnesení č. 8, ve kterém se praví, že zabije-li člověk živou duši nebo strom, ze zabitého se v dalším životě stává též člověk. Stal jsem se člověkem.
  (Na chvilku jsem se vytrhnul z filmu o svém životě a přemýšlel jsem o tomhle důmyslném božském usnesení číslo osm. Kdy vlastně člověk pochopí, že tím, že zabíjí jiné tvory nebo kácí stromy, dopomáhá k tomu, aby se přemnožil, protože vše živé zabité se přemění na lidské plémě a až nebude co zabíjet, lidé se definitivně pozabíjí mezi sebou? A už se o to několikrát pokusili... A je to vlastně nezvratné, lidstvo se přemnoží, zajde, vymře, vyvraždí se, jelikož bude stále hladovět a bude vraždit dál a dál. Nikdo tam z těch dole ale neví nic o božském grémiu a jeho usnesení číslo osm a nikdy se to také nedozví, a pokud se to někdy dozví, bude pozdě...)
  Byl jsem tedy člověkem a žil jako zemědělec. Moje oslabená vlast byla ale přidělena k Římské říši a římská správa Egypťany považovala za největší odpad světa. Tedy nás a Židy. Neměl jsem žádná práva a ze svého hospodářství jsem neměl téměř nic. Jednoho dne, když už jsem neměl z čeho platit daň, mne prostě a jednoduše římští vojáci ubičovali k smrti. Ta bolest a potupa se se mnou nesla dál mou pozemskou existencí jako cejch.
  Brázdil jsem moře jako vikingský válečník, který vyhrál všechny bitvy, aby nakonec potupně umrzl během dlouhé sněhové bouře. Býval jsem také rytířem na hradě Malbork a byly to skvělé časy. Válčení a zabíjení mi učarovalo, všeho bylo dostatek, jídla, pití i žen; všeho bylo k hojnosti a užívání si, dokud jsem se ovšem nezamiloval do dívky, kterou jsem spatřil u řeky během jednoho srpnového podvečera: prala a máchala s dalšími ženami prádlo, aby ho potom, za zpěvu pohanských písní, rozprostírala po louce. Nebyl jsem ovšem jediný, kdo o ni stál a koho očarovala její tvář. V následném souboji se svým sokem jsem prohrál a i když jsem zůstal živ, zbaběle jsem utekl a na hrad se již nevrátil. Toulal jsem se světem, kradl a žebral, a začal psát básně o nešťastné lásce, o zradě a soužení. Usoužil jsem se k smrti.
  Býval jsem dělníkem v docích v Nizozemí, podivínským pastevcem krav ve východní Francii, hloupým knihkupcem ve Vídni i bankovním úředníkem kdesi ve Skandinávii. Byl jsem starým bezcitným a dozorcem v koncentračním táboře. A nakonec vzniklo toto mé já, další bezvýznamné kolečko světa, proťatý vším tím, co jsem zažil a vykonal, prožil.

 

  "Hotovo," řekla sestra Alice, už oblečená a docela vážně.
  Usmál jsem se na ní a řekl s neskutečnou lehkostí: "To jsem rád."
  "Nyní se během několika hodin rozhodne, co s vámi bude dál, Mário."
  "Kdo o tom rozhodne?" zeptal jsem se pána Boha.
  "Božské grémium, kdo jiný."
  "Takže takový boží soud, dá se říct." Pousmál jsem se a ničeho se nebál. Tak on přeci jen ten božský soud existuje.
  "Přesně tak, zhruba něco v tom smyslu," odpověděl pán Bůh.
  "A co se mnou bude, jaké mám vyhlídky?"
  "Sebevrazi tu nemají nějaké zvláštní postavení, nebude to nic neočekávaného, bude to tak, jak jste si to celý život představoval." A pak doplnil, jakoby mimoděk: "Budete znovu seslán na Zem, už ne jako člověk, ale buď jako nelidská bytost, třeba jako anděl, možná jako vítr... Ale zatím nevím nic, prostudujeme vaší složku a dáme vám samozřejmě vědět."
  "Všechno přijmu, cítím se tak nějak lehce, a všechno co mě čeká, vítám s neskutečnou radostí a úlevou."
  Bůh se zamračil a po chvilce pousmál, když řekl: "Nyní vás sestra Alice odvede do rajské zahrady, tam si odpočinete a tam vyčkáte na další - ehm - rozsudek."
  Ani jsem nestačil poděkovat, a pode mnou už nebylo křeslo, ale tráva tak měkká a voňavá, že jsem byl jako omámený. Barevní ptáci zpívali ty nejroztodivnější písně světa, motýli velcí jako mužská dlaň poletovali kolem mě a něžně mi svými křídly cuchali vlasy. Lesní zvěř přede mnou skotačila, mládě krásné a hrdé lvice si se mnou házelo balónem, a vždy když neohrabaně upadlo, ujal se ho vlídný tapír. Opodál stojící medvídek Pú držel v ruce kostky a figurky a pobízel mě, abych si s ním zahrál "Člověče nezlob se". Šedá rozvážná sova na nedaleké borovici vyprávěla neposlušným káčátkům pohádku o ošklivém káčátku a ze zátoky bylo slyšet zvuk harf. Louka byla pokryta sedmikráskami, a nad mořem létali delfíni. Nebe bylo modré jako modrá z toho nejkrásnějšího snu. (Ten sen zná každý člověk: je to sen, který se vám zdá v předtuše velké a jedinečné lásky.) Když mi na ret usednul malý bělásek, a já ho jemně odfouknul, abych mu neublížil, přitěl bílý holub a pověděl: "Mário je rozhodnuto, božské grémium tě volá zpátky k sobě."
  


  Seděl jsem na prosté dubové židli a díval se před sebe. Měl jsem před sebou nejvyšší instituci známého vesmíru, samotné božské grémium. Všechny bohy světa, bohy všech náboženství a civilizací, všech ras a národů, krajů, všech kmenů i etnik, každého času a každého období. Bohy starých i nových kultur, bohy docela mladé i staré a dávno zapomenuté bohy. Všechny nezávislé bohy, bohy elitních věr i ty méně významné bohy. Všechny bohy, které si člověk kdy vymyslel a díky tomu jim dal existenci. Bohy, o kterých se zdálo zvířatům, bohy od stromů i kamene, vody i ohně, bohy všech živlů. Nechyběl ani jediný. Seděl mezi nimi i můj Stvořitel, okamžitě jsem ho poznal: byl krásný a tolik mi byl podobný. Promluvil ke mně právě on:
  "Rozhodnutí Božského grémia ve věci Mário Czernay: staneš se tučňákem, Mário. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání."
  Polknul jsem a nemohl ze sebe vypravit slovo.
  "Nějaký dotaz?" zeptal se jakýsi bůh černé pleti s věnečkem orchidejí na hlavě.  Samozřejmě že jsem měl hlavu plnou otázek, ale chvíli jsem byl v naprosté křeči a jen zděšeně pozoroval ty slastně se usmívající  tváře, které mne sledovaly.
  "Já nechci být žádným tučňákem!" Zařval jsem to tak hlasitě, že i v rajské zahradě utichly harfy. "Já nechci být nějakým blbým tučňákem na jižním pólu a čistit si celé dny zobákem peří, spát, lovit ve studený vodě ryby a zase si čistit zobákem peří a množit se a čistit si peří a lovit ryby a pak spát! Ne, probůh! Já nechci být žádným pitomým tučňákem! To si přece nezasloužím, kristepane, nezasloužím! Vždyť jste říkali, že budu třeba anděl nebo vítr... Ne, tučňákem rozhodně ne."
  "Proti rozhodnutí není odvolání," řekl naprosto klidně bůh s věnečkem orchidejí na hlavě.
  "To není možný! Čím jsem si to zasloužil? To přece nemůže být pravda!" To už jsem se rozplakal a plakal tak hlasitě, že se z rajské zahrady ozvalo vytí vlků.
  "Byla a je tu ale ovšem možnost i jiná, Mário."
  "Jaká?" Pocítil jsem naději a zase zvedl hlavu.
  Někde uprostřed lavic hovořil bůh v kostkované košili: "Pokud nechceš být tučňákem, můžeš být pudlem."
  Zase jsem polkl, sevřelo se mi hrdlo a znovu jsem se rozplakal. Božské grémium vyprsklo bouřlivým smíchem. Já se nezmohl na jediné slovo: už za svého života jsem vždy okázale, s jistou dávkou ironie a hranou nadsázkou prohlašoval, že bytostně nesnáším pudly. Ach, jak jsem byl hloupý! Bylo mi jasné, že bohové ví o mně vše, že se před nimi neschová nejen žádný můj čin, ale ani žádná má myšlenka nebo pocit.
  "Proč," pověděl jsem velmi tiše, "proč tučňákem...?"
  "Ty nevíš, Mário?" zakřičel přísně můj Stvořitel. Sálem se ozval pískot a nevraživé mručení.
  Zavrtěl jsem hlavou. Těžké studené slzy se mi koulely po tváři, stékaly mi po bradě a padaly na zem.
  "Hm, tak ti to budeme muset připomenout..." Stovřitel si mne přísně přeměřil pohledem a pak zvolal: "Kdo se toho ujme?"
  "Já," zvedl ruku černoch s věnečkem orchidejí na hlavě.
  Zase jsem sklopil hlavu a odevzdaně poslouchal.
  "Drahý Mário," nadechl se černoch, "celý tvůj život bylo jedno velké tápání a fiasko. Býval jsi zlý a plný úkladů. Myslel jsi jen sebe, nikoho jsi opravdu nemiloval. Byl si sobec, kterému nikdy na nikom skutečně nezáleželo." Černošský bůh se napil vody ze sklenice a pokračoval:  "A opakuji znovu: myslel si jen na sebe. Své pozemské lásky jsi obluzoval způsobem tak odporným, že během jednání božského grémia i samotná Afrodita plakala. Myslel jsi jen na sebe, a na svoje potřeby, na svůj chtíč a na výsledek, který by se hodil jen tobě. Využívals své sebelítosti k citovému vydírání druhých a pokud jsi někomu pomohl, tak  jen ve víře, že je to ve tvůj prospěch..." Sálem to zašumělo.
  "Nezáleželo ti nikdy na druhých, tolik ses nenáviděl, ale vždycky jsi ujišťoval sebe i okolí, jak se miluješ a jak si bezelstný, nevinný a hrál sis dokonce na mučedníka! Každou ženu, kterou jsi měl, jsi podvedl, ať už jen v myšlenkách nebo skutečně - není v tom žádný rozdíl. Přátel sis příliš nevážil a pořád jsi někoho soudil. Tvůj život byl plný vulgarit a perverzity, opovržení, pohrdání a nevážení si ho, nevážení si života, nevážení si daru, který ti byl námi seslán.
  Abychom to neprotahovali: jednoduše řečeno: jsi sebelítostivý, líný, ustrašený sobec.
  A také tu máme několik vražd zvířat. A to kotě, které jsi se pokoušel utopit, to snad nebudeme ani připomínat!"
  Už jsem ani neplakal, jen tiše přihlížel svému studu, smutku, zmatku. Bezvýchodné situaci...
  "Nehájil si pravdu, kradl si a lhal. Degradoval jsi lásku jen na svoji potřebu, lež a tisíce dalších lží okolo, je toho důkazem. Kdo se proviní proti lásce, nezaslouží si ji. Kdo v sobě nemá špetku pokory, bude navždy tápat a navždy se stane -"
  Řečník byl přerušen zvukem mého mobilního telefonu. Volá mi máma, jako na zavolanou. V sále nastalo úplné ticho a bylo cítit napětí.
  "Ahoj mami," řekl jsem co možná nejzřetelněji. (Zvláštní je, že máma mi v poslední době volala v nejtěžších chvílích, jakoby něco tušila nebo věděla. Ale vždycky jsem si byl jist, že to tak není. Vždycky se mě ptala na naprosté banality nebo mi jen sdělovala, že mi přišla nějaká doporučená pošta a že neví co s ní.)
  "Ahoj. Poslouchej, kdy přijedeš domů? Přišel ti dopis od té americké zpěvačky..."
  "Cože? Od jaké zpěvačky?" marně jsem pátral pamětí, proč by mi měla psát nějaká americká zpěvačka.
  "Od Madonny přece, vždyť jsi jí jednou psal," odpověděla máma.
  To je pravda, Madonně jsem napsal jako naivní patnáctiletý kluk, že ji obdivuji, miluji a že si ji chci vzít, že další svůj život si bez ní neumím představit, že je pro mne skutečným symbolem krásy, sexu a poezie.
  "Mami - probůh -," to probůh jsem řekl tlumeně a výrazně zároveň, a zadíval jsem se přitom znovu do sálu, kde členové grémia trpělivě  čekali, jak bude náš rozhovor pokračovat. "Mami, vždyť to je už dvacet let... To je nějaký špatný vtip."
  "Když já tenkrát zapoměla hodit ten dopis do schránky a našla jsem ho teprve nedávno v krabici od bot s fotkama. Tak jsem koupila známku a poslala ho... Nezlob se, já na to tenkrát zapoměla..."
  Usmál jsem se a jen tak mimoděk se zeptal: "A co mi píše Madonna?"
  "Píše, že život pro ní už nemá moc smysl a že už ani zpívat a křepčit s černochama jí nebaví. Že se teď věnuje ochraně zvířat a že chce pomáhat chudým a bezmocným. A píše, že tvůj dvacet let starý dopis jí dojal k slzám, protože nikdy nic krásnějšího a čistšího nečetla, a že jí její anděl strážný sdělil ve snu, že ty jsi ten jediný a pravý muž, se kterým má být a že si tě chce vzít a žít s tebou až do smrti."
  Vyschlo mi v krku a polkl jsem. Ve své představě jsem viděl Madonnu jak se se mnou miluje... Jak v Paříži utrácíme její peníze, jak stojím po jejím boku na mírové misi ve střední Africe a všichni muži mi ji závidí. Jak se vyhnu celé té tučňáččí éře, ledovým krám a k smrti nudnému životu někde za polárním kruhem.
  "Přijedu. Ale nevím kdy, jen co to půjde." Rozloučil jsem se s maminkou a strčil telefon zpátky do kapsy. Božské grémium oněmělo, a já najednou pookřál.
  "Mohu zpátky na Zem, jako člověk, jako já?" zeptal jsem se s velkou dávkou sebevědomí.
  Sálem to opět zašumělo. Pak se ozval Stvořitel:
  "Kde si myslíš, že jsi? Ty si snad myslíš, že Nebe je nějaký holubník? To víš, že nikam nemůžeš... Nebo snad ano?"
  "Vrátím se zpátky na Zem a na tohle všechno zapomeneme." Můj hlas už ale zase ztratil seběvědomý tón, byl hlasem prosebníka.
  "Moment!" vykřikla nečekaně jistá žena-bohyně, zřejmě dávno zapomenutá bohyně logiky. "Jak to, že má Mário telefon? A jak to, že tu má signál?! V nebi přece není telefonní signál, v nebi nemá žádný pozemský operátor signál!"
  "Ano, ano," začal křičet jeden bůh přes druhého. "Co se to děje?"
  Bohyně logiky mávla rukou, snad chtěla ještě něco důležitého říct, ale shromáždění už bylo natolik hlučné, že ji nikdo nevěnoval pozornost.  
  Podíval jsem se ještě naposled prosebně na Stvořitele, ten ale upíral vážný pohled někam do zadních lavic. Odtud se ke mně prodírala poměrně dobře stavěná bohyně, která v rukách držela meč. Vyděsilo mě to. Zavřel jsem oči a říkal si, jak tohle všechno dopadne a co s tím mečem asi udělá, a přál si, abych byl nikdy tu sebevraždu nespáchal, a tohle byl jen zlý sen.

 

  A skutečně. Když jsem oči otevřel, božské grémium bylo pryč a já se cítil tak dobře, jako už dlouho ne. Přemítal jsem, co teď budu dělat. Čistit si peří? Nevím, raději si půjdu ulovit nějakou pěknou rybu nebo i obyčejného korýše, moře je zrovna tak klidné a už mi docela vyhládlo. Ale asi bych se měl zeptat i té milé samičky z ledové kry odnaproti, třeba by si šla se mnou zaplavat a zalovit. A možná i něco víc.
  Promnul jsem si zobákem peří a cítil teplé sluneční paprsky až na kůži. Možná i víc? No jistě, těšil jsem se ze svých myšlenek, vždyť do Antarktidy právě zavítalo jaro.

 

 

 

20.11.2009

LiTerra

 

 


 

20.11.2009 21:38:26
hubertxy
ISSN 1804-929X
Vlastní vyhledávání
Časopis kultury a oddechu
web Tomáše Vícha
Psychotronika a druidismus
Portál o architektuře
Veřejnost, odbornost, komunikace
Umění žít s uměním
Aktuálně ze světa výtvarného umění
Kalendář astronomických snímků dne
Portál italské Mezinárodní Společnosti Biourbanismu - ISB
Poezie
Soukromá škola dramatické tvorby a Metody Jacques Lecoq (Francie)
The California Institute of Earth Art and Architecture
Aktuálně o designu
Anotace různorodé naučné literatury
Architektura země Dogonů
Biotecture, Michael Reynolds
Stránky hledačů poznání
web Igora Chauna
Hanas living factory
Johana Hájková - perokresby
Klub se věnuje ochraně památek  v Praze od r. 1900
web o.s. Za krásnou Olomouc
iniciativa za veřejnou diskusi
deník
literární server
cyklistika, cykloturistika, cestování na kole
Občanské sdružení
Mapa pražských kauz
Zaměřeno na magistrát!
Nový zdroj informací
časopis
blogy na Respektu
Ukrajinský kulturně politický měsíčník s českou mutací
web Stanislava Vašiny
Literární almanach on-line
občanské sdružení
Hmyzáci a jiné šperky z polymeru
TOPlist
free counters
t.vich@seznam.cz, stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one