logonove2-001.jpg
Hlas - obrázek

Hlas - obrázek

Stanislav Vašina

 

Bez ustání jsem kroužil očima za zavřenými víčky. Vytvořil se tím vír světel, který vyplnil celý vnitřek hlavy. Potom jsem spojil nad hlavou jednu ruku s druhou. Také mé nohy se dotýkaly chodidly. Výdech, nádech. Několikrát, zhluboka. A už světlo jezdilo po celém těle. Vnitřní dívání prozkoumalo každý kout. Kde něco nehrálo, tam poslalo paprsek, chuchvalec záře. Kosti samy od sebe zalupaly. Ve svalech brnělo. Srdce jelo naplno. Strach, nadšení, údiv z překonání hranic.

Tentokrát jsem ho uslyšel hodně brzy, nemusel jsem čekat. Temně zlatá barva, která jezdila tělem, se mu líbila.

"Tak vstávej, jdeme do lesa," řekl.

Zapraskaly okenice.

"Nevím, jsi já, jenže jen když nemyslím, nemluvím, nesním, nevzpomínám, jseš takové to společné, co mám se světem, jseš moje spojení, jsi moje síla," odpověděl jsem mu, nemusel jsem to ani dělat, on stejně vždycky ví, co si myslím, tak není důvod mu cokoliv vysvětlovat.

"Tak jdeme," zase zaznělo kdesi ve dřevě, teď v druhé místnosti.

Oblékl jsem si černé triko s hvězdnou oblohou na břichu. Paprsky vycházející z mikrohvězdiček mě začaly zahřívat. I když venku byla docela zima, nevadilo mi to.

Vidění, které mi delší dobu běhalo tělem, hned rozeznalo každou větvičku, každé stéblo trávy, i když oči ve tmě docela nic moc neviděly. Vydal jsem se do lesa. Stoupal jsem do kopce jako slon. Cítil obrovskou tíhu. Ale našlapoval bez hlesu.

"Lehni si, zaryj se do země, ucítíš ji," jen tak skoro přátelsky prohodil.

Ušel jsem ještě pár kroků a lehl si na břicho, rukama se zabořil do jehličí, přivoněl k zemi. Tělo se spojilo s lesní půdou. Pak jsem se otočil na záda. Očima jsem zas nic neviděl, i vnitřní vidění zmizelo, způsobila to tma země.

"Tak a já jdu," zašumělo v korunách stromů.

Byl jsem najednou lehoučký, skoro jsem se země nedotýkal. Pomalu jsem si kleknul na kolena, pak se postavil na nohy.
"No dobře, ty jsi teď někde venku, někam sis odlítnul a mě necháš samotného," tak trochu vyčítavě jsem mu řekl a pomalu se vracel dolů do chaty.

Napadlo mě, že je to lepší, když si pobíhá svobodně vzduchem, zemí a vodou, a už se mnou neprovádí tu drezúru. Sice jsem měl strach, že se už nevrátí, ale ve skrytu duše jsem věděl, že bude se mnou pořád. I když o tom nebudu vědět.
29.06.2009 10:25:54
hubertxy
ISSN 1804-929X
Vlastní vyhledávání
Časopis kultury a oddechu
web Tomáše Vícha
Psychotronika a druidismus
Portál o architektuře
Veřejnost, odbornost, komunikace
Umění žít s uměním
Aktuálně ze světa výtvarného umění
Kalendář astronomických snímků dne
Portál italské Mezinárodní Společnosti Biourbanismu - ISB
Poezie
Soukromá škola dramatické tvorby a Metody Jacques Lecoq (Francie)
The California Institute of Earth Art and Architecture
Aktuálně o designu
Anotace různorodé naučné literatury
Architektura země Dogonů
Biotecture, Michael Reynolds
Stránky hledačů poznání
web Igora Chauna
Hanas living factory
Johana Hájková - perokresby
Klub se věnuje ochraně památek  v Praze od r. 1900
web o.s. Za krásnou Olomouc
iniciativa za veřejnou diskusi
deník
literární server
cyklistika, cykloturistika, cestování na kole
Občanské sdružení
Mapa pražských kauz
Zaměřeno na magistrát!
Nový zdroj informací
časopis
blogy na Respektu
Ukrajinský kulturně politický měsíčník s českou mutací
web Stanislava Vašiny
Literární almanach on-line
občanské sdružení
Hmyzáci a jiné šperky z polymeru
TOPlist
free counters
t.vich@seznam.cz, stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one