logonove2-001.jpg

Za krásnější svět III. : Tradicionalismus v současné architektuře

Za krásnější svět III. : Tradicionalismus v současné architektuře - obrázek

Za krásnější svět III. : Tradicionalismus v současné architektuře - obrázek

III. Česká architektura a její kritika („dějiny a teorie“ – nástin)

Martin Horáček

 
 
Scottova nebo Salingarosova metoda a kritéria hodnocení architektury se ocitají v prudkém rozporu s praxí současné české mainstreamové architektonické kritiky, jak se prezentuje kupříkladu na stránkách časopisů Stavba nebo Era 21, popřípadě na archiwebu.cz. Třeba při prohlídce jedné z oceňovaných staveb, Centra ekologických aktivit města Olomouce Sluňákov v Horce nad Moravou (Projektil architekti, 2005-07), se vnucuje otázka: jak je možné, že betonová zemljanka s šachtovitými pokojíky a temnými chodbami (typické antipatterns) je oceňována, dokonce coby ekologická, „prostá, nesmírně kultivovaná architektura, vybavená sofistikovanými, k přírodě šetrnými energetickými technologiemi“?
[obr. 33-35]
Jako hypotetická příčina budiž stanoveno zmatení kritiky – úkolem pro historiografa je hledat její příčiny.
Kritiku architektury dnes v Česku praktikují převážně absolventi studia dějin umění, v jejichž školení přežívají předsudky popsané Scottem a Watkinem, speciálně však některé nereflektované a zjednodušené teze Vídeňské školy dějin umění, nově „říznuté“ francouzským poststrukturalismem:
1. (Předstírané) oddělení estetiky a historiografie (vídeňský historik umění Moritz Thausing si už v druhé polovině 19. století uměl představit „uměleckého historika, který vůbec nepoužije slova krásný“);
2. Historický relativismus v teorii, v důsledku vedoucí (a – pasivně) k pouhému tlumočení autointerpretací architektů, (b – aktivně) při nedostačující autointerpretaci k projektování vlastních příběhů (vzpomeňme odmítavou reakci architekta Ivana Kroupy na výklad jeho staveb v knize Česká architektura a její přísnost);
3. Popírání vlastní vizuální a tělesné zkušenosti s architekturou („líbí – nelíbí“: viz knihu Stevena Pinkera The Blank Slate: Modern Denial of Human Nature, 2002) a její nahrazení čtením a nasloucháním;
4. Představa „soudobého“ umělce jako proroka nepochopeného většinovým konzervativním publikem a úlohy kritika jako jeho apologeta proti potenciálním uživatelům (v českém architektonickém životě počínaje již propagací Jana Kotěry z pera kritika Karla B. Mádla) – na neplodnost takového soucitu s domněle slabými od 80. let poukazovali kritikové Jan Michl a Pavel Škranc, ovšem s malým ohlasem;
5. Nejasný vztah ke kulturnímu dědictví, zděděný opět již od vídeňské školy (Max Dvořák v Katechismus památkové péče hlásá, že vše je hodnotné kromě 19. století, aniž by objasnil proč, Alois Riegl vnímá „památky“ s patologickým sentimentem).
Důsledky takto podávané kritiky jsou neblahé:
1. Elitářství umělců;
2. Znecitlivění a rezignace publika, které podle profesionálů „nerozumí umění“, jeho obrat k reklamě a svépomoci;
3. Dehumanizace profese kritika a ztráta její prestiže (dokonce i mezi – někdy nevděčnými – umělci);
4. Malá prestiž a srozumitelnost památkové péče oproti ochraně přírody, přestože (jak ukazuje mj. Salingaros) musejí mít stejný cíl: zachování komplexního, příjemného – krásného – a intelektuálně podnětného životního prostředí.
 
Tradicionalismus v Česku?
 
Dějiny české architektury posledního čtvrttisíciletí z tradicionalistického hlediska dosud nebyly napsány. Zde mohou být zatím jen bodově připomenuty podstatné momenty: začít bude třeba nejpozději rozborem zlomu v architektonické tradici v druhé polovině 18. století (útlum výstavby a tzv. josefínská „ošklivost“). V monarchii obecně v této kritické době nezdomácněl antikizující klasicismus (na rozdíl od německých států, Anglie, Ruska a dalších) a je dosti pravděpodobné, že právě tato skutečnost vedla k frustraci a následnému permanentnímu „dohánění Západu“. Druhou stranu těchto snah představoval omezený zájem o vernakulár, způsobený ovšem také praktickým zjištěním, že častá dřevěná a skromná lidová architektura se obtížněji adaptuje pro novodobé potřeby a komfort. Speciálně v Čechách selhala metropole Praha, která neuměla poskytnout dobrý příklad v urbanismu.
Hledání a používání národního stylu („česká renesance“, dientzenhoferovské baroko) bylo předčasně přerušeno „příchozím uměním“ z Vídně a vystřídáním pluralisty Friedricha Ohmanna dogmatikem Janem Kotěrou na Uměleckoprůmyslové škole. Barvitější vývoj se odehrál mimo centrum, na Slovensku a na Moravě, zásluhou Dušana Jurkoviče, Michala Urbánka, spolku Koliba (s účastí mladého Bohuslava Fuchse) nebo větší aktivity německé jazykové komnunity (Leopold Bauer).
[obr. 36]
Po roce 1918 tradicionalismus ztrácel politické zázemí, architekti často střídali styly podle módy. Vlivní pražští meziváleční ne-modernisté vyšli ze školy Otty Wagnera, nehlásili se k domácí tradici (s výjimkou Národního divadla), stylově byli převážně nevýrazní a pedagogicky nepřitažliví (Antonín Engel, Bohumil Hypšman), k originálním výjimkám patřili Josip Plečnik, Josef Fanta, Ladislav Skřivánek nebo Max Spielmann.
Pozornost zaslouží syntetická metoda v památkové péči hájená zejména památkářem Václavem Wagnerem, stejně jako urbanistické teze hlásané bývalým, brzy procitnuvším modernistou Emanuelem Hruškou – oba pozitivně hodnotí německé kontextuální přístupy pěstované od 19. století, po druhé světové válce ocejchované a odsuzované.
Nacistická architektura a její ohlasy jsou v českých zemích, na rozdíl od Slovenska, málo zmapovány. Mýty zůstala také opředena tzv. sorela – zveličované trauma českých modernistů, kteří si nepřipouštějí, že chruščovovský návrat k moderně byl stejně oktrojován jako stalinský historismus. (Proti sorele byli paradoxně předváleční klasicisté!) V 50. letech byla modernistická vize zónování přenesena do památkové péče; tzv. „urbanistická metoda“ vedla k demolicím a kontrastním novostavbám „objemově přiměřeným“ a „dodržujícím uliční čáru“, v intencích účelově interpretované Benátské charty. Dvojí morálka pěstovaná většinou obyvatelstva za normalizace se praktikovala též v komunitě architektů: kolaboraci s komunismem a podíl na urbanistických devastacích vyvažovali někteří verbálním moralizováním na téma „pokora“, „pravda“ nebo „čest“. Mimo profesionální scénu, diskreditovanou panelákovým stavěním, se odehrává „neoficiální tradicionalismus“, totiž kutilské chatařství a chalupářství.
[obr. 37-39]
Po roce 1989 oficiální scéna neprošla příliš výraznou sebereflexí a podobně jako za První republiky architekti mění slohy podle módy a dohánějí Západ. Někdejší postmodernisté z 80. let se stávají minimalisty. Živelné bujení předměstské výstavby formuje nové diskusní téma – „urban sprawl“, pro který se ujímá české pojmenování „sídelní kaše“: zkoumají ji ovšem častěji sociologové a sociální geografové než architekti. Množí se překlady zahraničních teoretických studií, nicméně neavantgardistický proud zůstává zastoupen nepatrně: vyniká překlad knihy Architektura – volba nebo osud Léona Kriera (Jaroslav Huťa, editor Petr Urlich, 2001). Přitom architektů odmítajících protěžovanou postpanelákovou minimalistickou estetiku není málo: Pavel Hnilička, Tomáš Vích nebo Radim Václavík projektují převážně rodinné domy, Marek Štěpán vyniká coby autor kostelů. Jen výjimečně se ovšem prosazuje „čistý“ slohový historismus.
Památková péče je konzervativní a zároveň nesmělá. Zachovává status quo, krajnosti jsou prosazovány s rozpaky: ať už novostavby památek (věž Klášterního Hradiska v Olomouci, věže Malostranské radnice, Santiniho kostely) nebo ochrana architektury doby komunismu (kauzy obchodních domů Máj / Tesco v Praze nebo Ještěd / Tesco v Liberci). K obnově tradičních forem kultury v regionech významně napomohly dotace z vládního Programu obnovy venkova, samosprávy v malých městech obnovují komunitní zvyky (slavnosti, trhy) i historickou architekturu: za všechny jmenujme Kadaň, Svitavy, Litomyšl, Třeboň či Jindřichův Hradec. Horší je situace ve větších městech, kde probíhají skryté devastace prosazované finančně zainteresovanými lokálními elitami (fasádismus): Praha, Karlovy Vary, Brno, Olomouc. Pokračuje tradice kutilství. Z množství nových, čtenářsky atraktivních časopisů o „běžném“ bydlení vyniká časopis Chatař a chalupář, kam praktickými radami k rekonstrukcím lidových staveb přispívá přední domácí odborník Jaroslav Pešta.
[obr. 40]
 
Vyobrazení
(pokud není uvedeno jinak, všechny snímky M. Horáček, 2008)
 
33. Projektil architekti: Sluňákov – Centrum ekologických aktivit města Olomouce, 2005-07, foto 2007.
34. Sluňákov, chodba v ubytovací části: hydrant jako pohledové ohnisko, pilíře překážející pohybu, homogenní povrchy.
35. Sluňákov, hostinský pokoj.
36. Bohuslav Fuchs: Masarykova chata na Šerlichu, Orlické Hory, 1920-25, foto 2006.
37. Teplice, rekonstruovaná část historického centra, foto 2006.
38. Teplice, demolice jiné části historického centra, foto 2006.
39. Karel Hubáček: koncertní síň, Teplice, 1977-86, na místě historické zástavby, foto 2006.
40.Kadaň – městská památková rezervace do roku 1989 chátrající, následná jednorázová obnova je jedním z prvních architektonicko-urbanistických úspěchů polistopadové éry, foto 2006.
 

Martin Horáček,  VUT v Brně – UP v Olomouci

 
16.06.2009 21:31:04
hubertxy
ISSN 1804-929X
Vlastní vyhledávání
Časopis kultury a oddechu
web Tomáše Vícha
Psychotronika a druidismus
Portál o architektuře
Veřejnost, odbornost, komunikace
Umění žít s uměním
Aktuálně ze světa výtvarného umění
Kalendář astronomických snímků dne
Portál italské Mezinárodní Společnosti Biourbanismu - ISB
Poezie
Soukromá škola dramatické tvorby a Metody Jacques Lecoq (Francie)
The California Institute of Earth Art and Architecture
Aktuálně o designu
Anotace různorodé naučné literatury
Architektura země Dogonů
Biotecture, Michael Reynolds
Stránky hledačů poznání
web Igora Chauna
Hanas living factory
Johana Hájková - perokresby
Klub se věnuje ochraně památek  v Praze od r. 1900
web o.s. Za krásnou Olomouc
iniciativa za veřejnou diskusi
deník
literární server
cyklistika, cykloturistika, cestování na kole
Občanské sdružení
Mapa pražských kauz
Zaměřeno na magistrát!
Nový zdroj informací
časopis
blogy na Respektu
Ukrajinský kulturně politický měsíčník s českou mutací
web Stanislava Vašiny
Literární almanach on-line
občanské sdružení
Hmyzáci a jiné šperky z polymeru
TOPlist
free counters
t.vich@seznam.cz, stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one