logonove2-001.jpg

Za krásnější svět II. : Tradicionalismus v současné architektuře

Za krásnější svět II. : Tradicionalismus v současné architektuře - obrázek

Za krásnější svět II. : Tradicionalismus v současné architektuře - obrázek

II. Motivace tradicionalismu v architektuře posledního století („teorie“)

Martin Horáček

 
 
Třebaže je téměř v každé úvaze na téma tradiconalismus latentně přítomná polemika s modernistickým mainstreamem, skutečná diskuse mezi protagonisty obou debat probíhá výjimečně (Christopher Alexander vs. Peter Eisenman, Contrasting Concepts of Harmony in Architecture, 1982, Léon Krier vs. Peter Eisenman, Two Ideologies, 2005, Andrés Duany vs. Rem Koolhaas – o urbanismu). Je otázka, nakolik lze vůbec produktivní diskusi rozvinout, poněvadž, jak ukazují zkušenosti z průběhu celého 20. století i ze současnosti, obě zaměření jsou projevem podstatně odlišných způsobů myšlení a vnímání světa, navzájem málo kompatibilních.
Uvnitř samotné tradicionalistické linie lze potom nalézt pestrou směs názorů na nejrůznější dílčí témata, kupříkladu na vztah architektury a politiky jako reakce na často předkládané výtky údajného kompromitujícího spojení klasicismu a totalitních ideologií. Elaine Hochmanová (1989) se v odmítavé odpovědi táže: Jak souvisí Hagia Sofia s Justiniánovou morálkou? David Watkin tvrdí, že klasicismus je jazykem západní civilizace, i když nesouvisí s demokracií. Prubířským kamenem se stala kauza Alberta Speera: Léon Krier, který zřejmě jako první začal obhajovat Speera coby kvalitního architekta a odsoudil pouze jeho devastační urbanismus, popírá přímé spojení architektury s politikou a říká, že architektura může být pouze politicky zneužita. Allan Greenberg obhajující klasicismus coby výraz demokracie pokládá Speerovu architekturu za nekvalitní, protože má špatné (nehumánní) měřítko. Teoretik Nikos Salingaros rovněž považuje Speerovu tvorbu za nekvalitní a dokazuje, že jde v zásadě o modernismus kamuflovaný zjednodušenými klasickými formami.
Je pozoruhodné, že klíčové příspěvky tradicionalistické diskuse nepocházejí od architektů ani od historiků nebo školených teoretiků architektury (na rozdíl od modernistického proudu), nýbrž od specialistů původně z jiných oborů. Jmenujme dva, jednoho z počátku 20. století, Geoffreyho Scotta, a jednoho z počátku 21. století, Nikose Salingarose.
 
Geoffrey Scott (1884 Londýn – 1929 New York)
 
Geoffrey Scott vystudoval dějiny literatury, od roku 1907 působil jako sekretář historika renesančního malířství Bernarda Berensona ve Florencii a spolunavrhoval zahradu při Berensonově vile I Tatti. V roce 1914 a potom znovu roku 1924 s větším ohlasem vydal poměrně krátkou knihu The Architecture of Humanism, v jednom plánu obhajující renesanci (chápanou široce: 15.-18. stol.) proti gotickému revivalu, v druhém – z dnešního pohledu významnějším – představující zřejmě nejpřesvědčivější kritiku teorií architektury 18.-20. století, nadřazujících individuálnímu vkusu ne-estetická kritéria posuzování: Scott vypočítává čtveřici omylů či předsudků („fallacies“) – romantický (vliv literatury a ideologie), mechanický (vizualizace konstrukce), etický (pravdivost) a biologický (vývoj). Na Scottovu polemiku dodnes existují ostře vyhraněné odlišné názory: po válce si vysloužila kritiku za údajný „formalismus“ od Rudolfa Wittkowera, který chtěl odlišit klasicismus 15.-16. století od architektury 19. století (Architectural Principles in the Age of Humanism, 1949), zato tradicionalisty (Henry Hope Reed) je opakovaně vydávána a citována s poukazem, že úspěšně předjímá a demaskuje podstatná slabá místa modernistické argumentace. Renomovaní současní historikové architektury ji buď přehlížejí (Harry Francis Mallgrave, Modern Architectural Theory: A Historical Survey, 1673-1968, 2005), nebo uznávají (Hanno-Walter Kruft, Dejiny teórie architektúry, slovensky 1993, německý originál 1986, Fritz Neumeyer (ed.), Quellentexte zur Architekturtheorie, 2002).
            Podle Scotta trpí jeho doba nedostatkem architektonického vkusu, zato „mínění“ o architektuře je nadbytek: architektonická debata je přeintelektualizována. Rovněž problematické je oddělení historiografie a kritiky: dějiny architektury bez úsudku pokládá autor za neplodné. Kritika by měla vycházet z psychologie vnímání - Scott odkazuje na práce protagonistů čerstvě se rozvíjející teorie vcítění (Bernard Berenson, Heinrich Wölfflin, Adolf Göller, Theodor Lipps, Vernon Lee, z předchůdců Jacob Burckhardt), svou analýzu lidského vnímání a prožívání architektury, kterou kniha vrcholí, nicméně buduje samostatně. Kritik nesmí míchat kategorie utilitas, firmitas, venustas – každé třeba hodnotit zvlášť a pouze venustas představuje vlastní předmět architektonické kritiky.
Proč by právě renesance měla být inspirativní pro novou architekturu a proč by se právě na ní měla školit správná kritická metoda? Poněvadž pro renesanci je primární vkus, druhově podmíněné potěšení z tvarů, zatímco vliv objednavatele, ideologie, ekonomické prosperity, rasy atd. zůstává sekundární; renesance podle Scotta vede nad ostatními styly, poněvadž nejméně podléhá neestetickým kritériím (mechanika, symboly, …). Když tzv. teorie architektury popírá význam vkusu a tvrdí, že je „nevědecký“, jde ve skutečnosti o projev toho, že se intelekt bojí ztráty kontroly nad instinktem: „teorii“ podle autora potřebují jen styly, které jsou v rozporu se vkusem, a to renesance nebyla. Renesanční traktáty nepředstavují teorii v novodobém pojetí, tj. zdůvodnění příslušné stylové volby. S tím přišel teprve gotický revival a obecně romantismus.
Za největší chybu romantismu Scott pokládá skutečnost, že chápe architekturu primárně symbolicky – jako jazyk, denotaci (znak) něčeho jiného (přírody, dějin, třídy …), kdežto kombinace plastických forem má senzuální hodnoty bez ohledu na to, co o nich víme. Směr prosazující viditelnost konstrukcí si neuvědomuje, že žádná forma ani konstrukce nevyjadřuje pravdivě síly uvnitř stavby, poněvadž všechny stavby vypadají, jakoby pracovaly proti gravitaci. Evolucionismus v historiografii rozšířil náš záběr, ale přestal se zajímat o hodnoty (místo toho „vliv“). Co se týče etického předsudku, podle Scotta popírá význam znalostí a školení a snaží se devalvovat architekturu na populární úroveň „srozumitelnosti“: architektoničtí moralisté typu Ruskina (a připojme k němu všechny obhájce modernistické „pravdivosti“) považují antické řády za „korumpované“ a nabízejí privilegia kultury bez nutné trpělivosti. Scott sám je fascinován barokem – jeho cena spočívá v efektivním využití psychologie, zatímco „přísnost“ (severity), se kterou se proti baroku od 18. století vystupuje, je ve skutečnosti pouze „jednoduchým způsobem, jak si ušetřit starosti.“
[obr.24]
Prostředky, kterými architektura působí na diváka, jsou hmota, prostor („the very centre of arch. art“), linie a soudržnost. Kritika má vysvětlit interakci architektonických prostředků a uživatelova těla - tedy vkus, jak ho Scott chápe. Máme vrozený zvyk promítat své tělesné pochody (jako dýchání) do svého okolí – registrujeme tu působení sil (expanze, tlak, tíha, odolnost). Estetická reakce je omezena schopností imaginární rekonstrukce fyzických podmínek spatřených forem: znamená přepis síly nebo slabosti do termínů z našeho života. Na intelekt působí teprve složitější formy, poněvadž tělo na ně podvědomě nereaguje. V dobré – humanistické – architektuře musejí být bezpečnost a síla vyjádřeny tak, abychom to cítili. Právě proto, že je zážitek z architektury méně intenzivní než skutečný tělesný zážitek, jsme schopni ho vychutnat komplexněji a déle.
Co přesně rozumí Scott humanismem? Humanismus v architektuře značí, že při vnímání vzpomínáme na vlastní tělesné zážitky; používáme přitom metaforické popisné přívlastky „neklidný, stoupající, …“ Humanismus obecně je pak konstrukcí světa, jaký bychom si přáli. Architektura vizualizuje řád v přírodě a současně řád lidského myšlení („order is the pattern of the human mind“), ale řád sám o sobě nezaručuje krásu, může se dostat do rozporu s kýženým požitkem: nutný je styl – důslednost, která v přírodě chybí. Formalita – sloh dodává architektuře syntax, jako se to děje v hudbě. Důležitá je souhra celku s detaily, které mu poskytují lidské měřítko. Z humanismu vyrůstá civilizace, která je organizací hodnot, jež spojuje do „sustained and satisfying pattern“. Humanismus má dva nepřátele: chaos a nehumánní řád. Obojí získává na vlivu v posledních dvou stoletích, kdy vlna romantiky ukončila kontinuální renesanční tradici: dnešní lidé obklopení monstrózní architekturou ztrácejí schopnost vytříbeného architektonického prožitku – Scott uštěpačně poznamenává: „Jak by chtěl někdo ladit housle při železniční nehodě?“
[obr.25]
Scottovy analýzy architektonického prožitku, vazeb mezi vnímatelovým tělem, mozkem a jeho představou vnějšího světa kráčejí v linii aristotelovského pojetí (klasického) umění, podporované rovněž mezi soudobými tradicionalisty. Konkrétním výměrem a používáním pojmů jako vzor („pattern“) nebo humanismus se pak nečekaně přibližuje jazyku analýz nejvýznamnějších z nich – matematika a architekta Christophera Alexandera a jeho žáka Nikose Salingarose.
 
Nikos Salingaros (* 1952 Perth)
Vystudovaný fyzik a matematik Nikos Salingaros (algebra, fyzikální matematika, termonukleární fúze) působí od roku 1983 jako profesor matematiky na University of Texas v San Antoniu. Od počátku 90. let publikuje jako teoretik architektury a urbanismu, jako popularizátor a dnes již pokračovatel nauky Christophera Alexandera: oba uplatňují metodu kombinace „tvrdé“ vědy (matematika, fyzika, neurovědy) a intuice s cílem vysvětlit principy příjemné a adaptabilní (trvale udržitelné) architektury.
[obr.26]
Salingaros je autorem řady studií a samostatných knih: Anti-architecture and Deconstruction (2004, 2007, 2008), Principles of Urban Structure (2005), A Theory of Architecture (2006), The Future of Cities (v tisku, online přípravná verze), Intelligence-Based Architecture (s Kennethem G. Masdenem II. a Stefanosem Polyzoidesem, manuál reformované výuky architektury, v tisku, online přípravná verze). Obsah prozatím nejvýznamnějšího titulu je shrnut níže.
           
A Theory of Architecture
 
Architektura spočívá na vědeckých, testovatelných principech, nikoli na libovůli, což je v rozporu s většinou toho, co se dnes prezentuje jako teorie architektury; je totiž neverifikovatelná, a tudíž nepoužitelná. Proč vznikají ohavné budovy, táže se autor, a snaží se nejen odpovědět na otázku, ale hlavně zjistit, v čem vlastně krása architektury spočívá. Ve světě je na všech úrovních prokázána existence strukturálního řádu, čímž se rozumí dělení celku daným způsobem. Tento řád závisí na lidském vnímání (pozorovatel je součástí pozorovaného), podstatné je stanovisko diváka, nikoli (v architektuře) půdorysné plány nebo modely.
Salingaros vymezuje 3 zákony strukturálního řádu:
1. Řád malého měřítka – je ustanoven párem kontrastujících prvků v neustálém vyváženém napětí (prvky se definují navzájem: jako proton a neutron);
2. Řád velkého měřítka – objeví se, když se vzdálené prvky dostávají do vzájemného vztahu redukujícího entropii (náhodnost);
3. Přirozená hierarchie – malé měřítko je s velkým spojeno stupnicí prostředkujících měřítek v násobku přibližně 2,7 (nikoli zlatý řez).
Důležitá je lokální symetrie, ne symetrie ve velkém měřítku; i asymetrické budovy mohou dodržovat „scaling rule“ (Antonio Gaudí, Lucien Kroll, Christopher Day). Tradiční stavby všech stylů dodržují všechny 3 zákony, modernistické zřídka: redukce entropie pomocí redukcí kontrastu nebo měřítek (např. na hladká jednoduchá geometrická tělesa) vede totiž k redukci strukturálního řádu. Na materiálu a konstrukci nezáleží, i když umělé materiály se nedoporučují, jelikož postrádají vnitřní strukturu (high-tech). Hodnocení (kritika) vyplývá z emocionální odezvy: vnímáme spojení strukturálního řádu s přírodou – za krásnou se pokládá budova s vysokým stupněm strukturálního řádu.
Strukturální řád může být popřen trojím způsobem (jako v modernismu): zrušení malého měřítka (odstranění ornamentu), velký skok mezi měřítky, zrušení rozlišení měřítek. Modernistické pojetí řádu jako geometrické abstrakce je málo komplexní, neodpovídá fyzikální realitě a nepodporuje schopnost lidského mozku vytvářet neurální spojení. Zato členění pomocí odstupňovaných měřítek je univerzální (energetická kvanta, fraktály – B. Mandelbrot, soběpodobnost), platí a účinkuje v prostoru i čase (stárnutí, krakeláž). Ideálně má mít budova 8-10 úrovní měřítek, s nejmenším detailem cca 6 mm. Nejde o imitaci tvarů z přírody (proti „blobům“), ale o aplikaci geometrických zákonitostí.
Proč tedy modernismus slaví úspěchy, ačkoli je nepřirozený? Protože je jednoduchý a jako jiné jednoduché informace (také viry) se šíří úspěšněji než informace složité a komplexní. Řád, o kterém modernisté rovněž rádi hovoří, se v jejich pojetí omezuje na zvětšování malých forem (hranol, kapka). Zatímco vnímání strukturálního řádu je vrozeno (potřeba nebýt izolován, potřeba organizovat informace), platónská geometrická tělesa se teprve učíme vnímat. Mozek funguje jako paralelní počítač, nikoli sekvenční (probíhá „přímá percepce“, nereflektovaná, jak dokázal J. J. Gibson, českému čtenáři známý z knihy Umění a iluze slavného historika umění Ernsta Gombricha). S Gombrichem se Salingaros shodne také na pojmenování jedné z příčin Krásy starých měst – pomalý, postupný růst jejich budov a ulic dovoluje vzájemně přizpůsobovat měřítka.
Strukturální řád platí rovněž v komplexních ekosystémech v přírodě: stejně velká zvířata si konkurují, kdežto různě veliké druhy na sobě závisejí a doplňují se; odstranění malých vede k vymírání velkých. Lidé se sice mohou naučit žít v nesoudržném prostředí, ale za cenu změny kognitivního aparátu – minimalistický design bez barev a detailů odpovídá vnímání světa u lidí s narušeným mozkem, mozková achromatopsie (kdy lidé vidí jen šedé tóny) vede k frustraci (srov. výzkumy Semira Zekiho, Olivera Sackse nebo týmu J. Bogousslavskyho). V homogenním prostředí mozek zahálí; je doloženo, že určité shluky neuronů „žhaví“ jen při zaznamenání konkrétních barev či úhlů (srov. face-detektor u digitálních fotoaparátů). Zdravé vnímání má odpor k nedostatku ornamentu i k jeho neorganizovanosti (což je argument proti postmoderně a „poučení z Las Vegas“, proti obdivu k živelné skrumáži reklamních poutačů apod.). Přitažlivost detailu souvisí zřejmě s hmatem (jak předpokládal už na konci 19. století Adolf Hildebrand). Ornament podle Salingarose není aditivní: jde o precizní modifikace za účelem zvýšení srozumitelnosti celku. Vnímání barev souvisí se vzrůstem inteligence (dokazuje Semir Zeki pomocí pozitronové emisní tomografie); tytéž buňky v sítnici reagují na barvu i na detail, tj. barva není oddělitelná od tvaru (a proto minimalismus preferuje šeď).
Z aplikace systémové teorie a teorie informací vyplývá, že také v architektuře musí být informace jasně ohraničena (rámy kolem oken fungují podobně jako tečky za větou, kdežto kupříkladu v případě kompaktní skleněné stěny informace ohraničena není). Environmentální psychologie potvrzuje, že lidé jsou produktivnější ve fraktálně organizovaném prostředí. Harmonické prostředí je mimezí mysli. Inteligence značí schopnost propojovat myšlenky a přibývání dysgrafie a podobných poruch, dodejme, v současnosti může být zapříčiněno právě úbytkem harmonie v životním prostředí.
[obr.27-28]
Salingaros také nabízí metodu, jak exaktně měřit kvalitu v architektuře: zavádí veličiny jako v termodynamických systémech a v živé přírodě: T (struktura malého měřítka), H (harmonie – nenáhodnost ve velkém měřítku, negativní entropie), L (život – emocionální vazba uživatelů k budově), C (komplexita, náhodnost – opak nudnosti); v jeho vzorové tabulce získala nejvyšší hodnocení z 25 slavných budov Alhambra a Taj Mahal.
Málo harmonické budovy vyvolávají jiný druh emocí, spíš než o uspokojení lze mluvit o vzrušení, což je ovšem nízkoúrovňová mozková aktivita, nesrovnatelná s komplexitou zážitku poskytovaného harmonickými stavbami. Vytěsnění informací (minimalismus) vede k jejich chaotickému množení jinde (reklama, sprejerství).
Speciální kapitolu věnuje autor chodníkům a orientálním kobercům se složitými ornamentálními vzory: podle něj a Christophera Alexandera intuitivně zprostředkovávají matematické myšlení. Absence vzorců v moderních dlažbách vede k úpadku inteligence, zatímco strukturovaný chodník navíc umožňuje expanzi mysli do okolních forem (srov. G. Scott), propojuje chodce s okolím a brání pocitu opuštěnosti. Fraktální informace se jednoduše kóduje, mozek umí generovat nové hierarchické systémy podle potřeby, a to fraktálním způsobem. Náhražka vzorců drahým materiálem nemá význam (Mies van der Rohe). Spojení dekonstrukce s fraktály je omylem: matematický „chaos“ neznamená totální náhodnost, ale řád v systému. Nečleněná architektura bývala dříve pouze taková, která měla záměrně odrazovat lidi (pevnosti, pyramidy, fašistická ministerstva). Její preferenci Salingaros označuje jako „geometrický fundamentalismus“: vyplývá z neschopnosti zvládnout komplexitu světa, podobně jako trvání na funkčním zónování v urbanismu (u Le Corbusiera byla prokázána psychotická averze vůči pouličnímu ruchu). Díky nízké informační náročnosti se však geometrický fundamentalismus rychle šíří a obtížně vytěsňuje.
[obr.29-30]
Památkové péče se autor dotýká upozorněním, že doklady organizované komplexity jsou v moderní éře záměrně ničeny (kácení stromů, bourání tradičních budov) a namísto toho se člověk stále více obklopuje náhodnými formami (dekonstruktivismus, reklama, urban sprawl).
Pomůckou pro projektování má být rozlišení dvou jazyků architektury:
1. Pattern language – sada adaptivních vzorců kombinujících geometrické předpisy se sociální praxí, jazyk vzorců objevujeme, při spojování se používá kombinatorika;
2. Form language – sada forem a způsobů jejich spojení, styl, jazyk forem vynalézáme, při spojování se používá hierarchie.
Pattern language a form language tvoří dohromady adaptivní design, jako text a melodie v písni. Správně aplikované vzorce jsou základem úspěšného řešení: dosáhli jej třeba při výstavbě Tel Avivu, i když použili modernistický formální jazyk (funkcionalistické domy na tradičním půdorysu městské sítě). Naopak klasický jazyk forem nezachrání špatně použité vzorce (antipatterns), které charakterizuje nespojitost: příkladem je nacistická architektura nebo současné rádoby tradicionální obytné satelity.
 
 [obr.31-32]
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
Vyobrazení
(pokud není uvedeno jinak, všechny snímky M. Horáček, 2008)
 
24. „Přísnost ... je jednoduchý způsob, jak si ušetřit starosti.“: Vladislav Vrána – Aleš Burian – Gustav Křivinka: Fakulta informačních technologií VUT v Brně, 2002-07.
25. Baldassare Longhena: Santa Maria della Salute, Benátky, 1631-81 – oblíbená stavba Geoffreyho Scotta, foto 2005.
26. Zleva Nikos Salingaros, Demetri Porphyrios a pedagogové Notre Dame School of Architecture Richard Economakis a Michael Lykoudis při předávání Driehausovy ceny pro rok 2004, foto www.driehausprize.org.
27. Prostředí se silnou hierarchickou kooperací: Piazza San Marco, Benátky, foto 2007.
28. Prostředí se slabou hierarchickou kooperací: Náměstí Svobody, Brno – prázdnota kompenzovaná živelným chaosem, foto 2007.
29. Popření historické struktury, nulová kooperace – Kuba Pilař architekti: City Park Jihlava, 2007-08, foto 2009.
30. City Park a městská památková rezervace v Jihlavě, foto 2008 J. Simon, www.jihlavske-listy.cz/diskuse/viewtopic.php?id=54.
31. Geometrický fundamentalismus: Tomáš Pejpek – Szymon Rozwałka: Vila Na Sile, Olomouc, 2004-07, foto 2007.
32. Antipatterns: satelit Neředín, Olomouc.
.
 
 

Martin Horáček,  VUT v Brně – UP v Olomouci

 
16.06.2009 21:29:36
hubertxy
ISSN 1804-929X
Vlastní vyhledávání
Časopis kultury a oddechu
web Tomáše Vícha
Psychotronika a druidismus
Portál o architektuře
Veřejnost, odbornost, komunikace
Umění žít s uměním
Aktuálně ze světa výtvarného umění
Kalendář astronomických snímků dne
Portál italské Mezinárodní Společnosti Biourbanismu - ISB
Poezie
Soukromá škola dramatické tvorby a Metody Jacques Lecoq (Francie)
The California Institute of Earth Art and Architecture
Aktuálně o designu
Anotace různorodé naučné literatury
Architektura země Dogonů
Biotecture, Michael Reynolds
Stránky hledačů poznání
web Igora Chauna
Hanas living factory
Johana Hájková - perokresby
Klub se věnuje ochraně památek  v Praze od r. 1900
web o.s. Za krásnou Olomouc
iniciativa za veřejnou diskusi
deník
literární server
cyklistika, cykloturistika, cestování na kole
Občanské sdružení
Mapa pražských kauz
Zaměřeno na magistrát!
Nový zdroj informací
časopis
blogy na Respektu
Ukrajinský kulturně politický měsíčník s českou mutací
web Stanislava Vašiny
Literární almanach on-line
občanské sdružení
Hmyzáci a jiné šperky z polymeru
TOPlist
free counters
t.vich@seznam.cz, stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one