logonove2-001.jpg

Za krásnější svět I. : Tradicionalismus v současné architektuře

Za krásnější svět I. : Tradicionalismus v současné architektuře - obrázek

Za krásnější svět I. : Tradicionalismus v současné architektuře - obrázek

I. Příběh tradicionalismu ve světové architektuře od poloviny 20. století,

aneb modernistická legenda naruby („dějiny“)

Martin Horáček

„V raných devadesátých letech to nevypadalo na revival klasické architektury. Od Manhattanu po Berlín musea, hotely, developeři a zámožní soukromníci toužili po značce Richarda Meiera, Jeana Nouvela a dalších modernistických hvězd, ve víře, že radikální design přiláká návštěvníky a kupce. Tato strategie v mnoha případech fungovala. ... Dalo se pochopit, že svět projektantů nevěnoval pozornost vážným duším, jež založily Institut klasické architektury v roce 1992. Kdo by potřeboval iónské sloupy, když může mít Rema Koolhaase? … O dekádu později je tomu jinak. Za posledních 18 měsíců se počet členů institutu více než zdvojnásobil, na 1500, a společnost otevřela pět nových regionálních zastoupení (celkem sedm).“
David Colman, Mid-18th-Century Modern: The Classicists Strike Back, New York Times, 10.2.2005.
 
[obr. 1]
 
Poznámka
 
Příspěvek je upraveným záznamem přednášky z 8. dubna 2009, prezentované v Ústavu dějin umění Akademie věd ČR v Praze. Její první verzi, postrádající pasáže o teorii a české situaci, si publikum vyslechlo v roce 2007 v Arcidiecézním muzeu v Olomouci a na Katedře dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého tamtéž, reprízy potom v letech 2007-09 v klubu Fiducia v Ostravě, Domě umění v Opavě a Klubu Za starou Prahu v Praze. Autor připravuje článek na dané téma pro časopis Umění, který bude opatřen podrobnými odkazy na literaturu a další zdroje, od nichž se v předkládaném textu upustilo.
 
 
Druhá světová válka s následující dekádou obnovy představuje v celosvětovém kontextu mezník také v dějinách architektury: modernistický triumf v zemích všech politických táborů přerušuje několikatisíciletou kontinuitu architektonické tvorby vycházející z antiky nebo lokálních vernakulárních stylů. Významní tradicionalisté ve 40.-50. letech 20. století buď zemřeli bez žáků či následovníků (Angličan Edwin Lutyens, Čech Josef Fanta), nebo byli zbaveni vlivu (Němec Paul Bonnatz) nebo se z kariérních důvodů obrátili k modernismu (Michail Posochin a další architekti v tzv. socialistických zemích nebo v Itálii).
[obr. 2]
Průkopníci a vůdčí osobnosti současného tradicionalismu jsou vesměs samouci – v 50. letech totiž většina západních i východních architektonických škol opustila výuku podle zásad Beaux-Arts. V USA školy zaměstnaly emigranty z Bauhausu a přejaly principy jejich estetiky (plynoucí prostor, velká okna, ploché střechy, odstranění ornamentu, netradiční materiály): „Humanistický zájem o krásu, měřítko a symbolický výraz nahradila nová formule zdůrazňující inovaci a technicistní vzhled,“ píše kritička architektury Elizabeth Meredith Dowlingová. Byla zrušena výuka dějin architektury a klasických sloupových řádů a neměl kdo vychovat další generaci architektů a řemeslníků ovládajících klasické styly. Modernistická architektura byla prezentována v době hospodářské krize, druhé světové války a poválečné obnovy jako úspornější a po válce platila navíc za výraz obrozující se společnosti.
Významným ohniskem kritiky modernismu se staly Spojené státy, které ostatně, na rozdíl od některých evropských zemí, nikdy nepřijaly modernistickou estetiku absolutně. Historik architektury Henry Hope Reed (* 1915) publikoval v roce 1959 knihu The Golden City, kde konfrontoval vyobrazení špatných (modernistických) a dobrých (historických) příkladů (podobně jako dříve Augustus Pugin či Max Dvořák). Reed se táže, „proč právě v naší době dochází
k takovému zpustošení,“ a zjišťuje, že důvody netkví ani v ekonomice, ani v politických změnách, nýbrž především v módě. Roku 1968 založil osvětovou instituci Classical America pro ochranu a rozvíjení klasické tradice (od roku 1982 uděluje umělcům, pedagogům a mecenášům Arthur Ross Award). Ve střední Evropě historik a teoretik umění Hans Sedlmayr (1896-1984) píše proti modernistickému urbanismu již od 20. let. V roce 1957, v jednom ze svých proslulých esejů bránících devastované památky Salcburku a jeho unikátní okolní krajinu, konstatoval: „Zároveň se vznikem nového druhu krásy technických útvarů v 19. století a také ve století 20. prošla světem vlna ošklivosti, která není s ničím porovnatelná.“ Na odpudivost moderní architektury poukazoval také spisovatel Hermann Broch (1886-1951): „Jsem přesvědčen, že v žádné dřívější době nepozoroval člověk architektonické výrazové formy s takovou ošklivostí a s takovým odporem.“ Zatímco se na jedné straně dokončovaly a oslavovaly ikonické modernistické metropole (Brasília, Čandígar), na straně druhé byla na Západě sídla toho druhu kritizována z estetického, sociologického, psychologického, ekologického i ekonomického hlediska (nákladnost dopravy vinou důsledného zónování funkcí). Rozčarování z nové výstavby přispělo také k pozvolné rehabilitaci historizující architektury 19. století, modernismem odsuzované pro údajnou nepůvodnost.
[obr.3,4]
Ale i ti, kdo přísahají na správnost modernistických principů, stále častěji hledají korekce a alternativy k internacionálnímu stylu – rodí se směry jako brutalismus, neoavantgarda, minimalismus nebo kritický regionalismus. Zvláštní polohu, s osobitým odstupem či nadhledem vyvažující přijetí a odmítnutí modernismu, zaujímá tzv. postmoderna, v teorii nejlépe reprezentovaná dílem amerického architekta Roberta Venturiho (Složitost a protiklad v architektuře, 1966). Venturi a jeho následovníci vystupují proti elitářství a exkluzivitě moderny, volají po ironii a humoru v projektování, zajímají se o běžnou výstavbu, znakovost a symbolický „jazyk“ forem a v navrhování preferují neklasické historické inspirace (manýrismus, rokoko).
            Vedle toho se však, s mnohem menší mediální propagací, rozvíjí architektonická debata negující estetiku modernismu důsledně, na základě vědeckých argumentů, které budou rozebrány v další části textu a které shodně vyzdvihují kvality předmodernistické architektury a doporučují obnovení takového typu stavění. Zde hovoříme o tradicionalismu. Ten se projevuje různě: patří sem
1. Humanisticky, komunitně a ekologicky zaměřené projekty, realizované svépomocí, s využitím tradičních materiálů a technologií a usměrňující intuitivní kreativitu pomocí univerzálně použitelného (neslohového) návodu odvozeného ze sociologického, psychologického a typologického výzkumu architektury celého světa a všech dob - klíčovou postavou je tu americký architekt rakouského původu Christopher Alexander (* 1936 Vídeň, četné knihy, zvl. A Pattern Language, 1977, a tetralogie The Nature of Order, 2003-04);
[obr.5,6]
2. Napodobivé rekonstrukce a „novostavby“ památek, plošná památková péče a ochrana krajiny;
3. Solitéry pro klienty s antimodernistickým vkusem (vily, kostely, veřejné budovy) – New Classicism a další historické styly;
4. Výstavba vesnic a měst v intencích Nového urbanismu „podle uměleckých zásad“ (Camillo Sitte) – revitalizace nebo náhrada sídlišť a problematických čtvrtí, často v (neo)vernakuláru, jednoduchém (a nenákladném) tradičním tvarosloví „běžné“ architektury venkova a měst;
5. Pluralistický a humanistický dějepis architektury, kritika, estetika (Roger Scruton), antropologie, biologie, neurověda a matematika (Steven Pinker, Nikos Salingaros).
Sledujeme-li osud klasicismu jako stěžejního fenoménu západní architektonické tradice, pak zjišťujeme, že v 50. a 60. letech vznikaly vesměs jen soukromé rezidence, které projektovali staří předváleční klasicisté. Popularita stylu tehdy klesla snad vůbec nejníže v historii vinou stigmatu spojení s ideologicky nepřijatelnými režimy. Jedna z prvních velkých veřejných zakázek vyžadující klasické řešení se objevila ve Spojených státech, kde antikizující formy stále dokázaly asociovat řeckou a potažmo americkou demokracii spíše než hitlerovské Německo. Clement Conger, správce místností pro diplomatické recepce v novostavbě United States Department of State ve Washingtonu (1961), inicioval neoklasicistní přestavbu vybraných interiérů (1965-89), s cílem vytvořit místnosti „reflektující kontinuitu americké diplomacie a ztělesňující nejvznešenější ideály amerického života a kultury“ (Allan Greenberg). Na podniku se podílelo několik architektů (vedle Greenberga Edward Vason Jones, John Blatteau aj.), kteří navrhli adekvátní stylové interiéry pro cennou sbírku amerického nábytku 18.-19. století, získanou ze soukromých darů na základě Congerovy výzvy.
Tuto akci následovaly další a jejich úspěch v 80. letech vedl ve Spojených státech k poptávce po obnovení výuky klasicismu na architektonických školách. Na amerických univerzitách již probíhaly příležitostné kurzy, jež vedli John Blatteau, Elizabeth Dowlingová, Allan Greenberg, Robert Stern (oba Yale a Columbia) ad. Teprve od roku 1989 (po půlstoleté prodlevě!) začala systematická výuka klasicismu na Notre Dame School of Architecture (ředitel Thomas Gordon Smith), zahrnující kontextuální projektování a urbanismus (roční pobyt v římské pobočce školy), nauku o starých a moderních konstrukcích, akvarel i počítačové navrhování. Důležité je, že konstrukční, materiálové a další výdobytky moderny nejsou paušálně odmítány. Pro výuku praktikujících projektantů vznikl v roce 1992 v New Yorku Institut of Classical Architecture (školení ve sloupových řádech, práce s kamenem a dřevem, kresba, večerní, víkendové a letní kurzy, pořádání exkurzí, vydávání odborných knih a časopisu The Classicist). V roce 2002 byl Institut sloučen s Reedovou Classical America (ICA&CA).
V jistém ohledu dramatičtější byl vývoj na Starém kontinentu. Patrně nejvýrazněji se kritikové modernismu projevili ve Velké Británii. Historik architektury David Watkin (* 1941) v knize Morality and Architecture (1977) analyzoval a demýtizoval „historicismus“ a teorii „Zeitgeistu“ v dějepisu architektury v podání svého učitele a autority oboru Nikolause Pevsnera. V kauze se kromě jiného projevil charakteristický moment provázející kritiku modernismu, a sice pokrytectví: soukromý rezervovaný postoj se mnozí neodvážili prezentovat veřejně. Tak si Watkin získal kuloárovou podporu Karla Poppera, Ernsta Gombricha či Johna Summersona, kdežto otevřeně proti němu vystoupili například postmodernista Charles Jencks nebo filozof Richard Wollheim. Takřka šok však způsobilo vystoupení britského následníka trůnu Prince Charlese (* 1948): v roce 1984 poprvé v projevu na shromáždění Královského institutu britských architektů (RIBA) odsoudil destrukci měst podle vizí poválečné moderny. Roku 1988 s ním BBC natočila film, podle kterého vyšla o rok později kniha A Vision of Britain. Ohlas byl obrovský: Princ vystoupil jako obránce laického vkusu proti „módním teoriím profesionálního establishmentu“ a obdržel tisíce děkovných dopisů vděčných laiků, přezíraných architektonickou elitou. V knize Princ formuloval 10 principů, jež by správná architektura měla dodržovat: respekt k místu, hierarchie, humánní měřítko, harmonie, zřetelné ohrazení, tradiční materiál, dekorace, zapojení umění, decentní uplatnění značek a světel, benefity pro komunitu. Princ založil The Prince`s Foundation, nadaci podporující obnovu venkova, výuku řemesel, nové využití průmyslového dědictví apod. Dále se stal patronem nadace INTBAU (International Network for Traditional Building, Architecture and Urbanism), založené 2001, a postupně jakousi neoficiální ikonou evropských tradicionalistů.
Sebevědomí tradicionalistům zvedly úspěšné výstavy: na rok 1979 historikové architektury David Watkin, Gavin Stamp a další naplánovali výstavu Edwina Lutyense do londýnské Akademie, kterou jubilant svého času vedl. Nicméně tehdejší ředitel Hugh Casson se proti projektu postavil, aby prý nebyl ohrožen úspěch připravované výstavy Le Corbusierovy. Lutyensova výstava se odehrála v Hayward Gallery na přelomu let 1981-82. Nezávisle na tom uspořádal architekt Allan Greenberg ve spolupráci s dalšími Lutyensovu výstavu v New Yorku. V 90. letech se v Itálii odehrálo několik mezinárodních výstav tradicionalistické architektury spojených s kongresy, organizovanými hnutím A Vision of Europe (AVOE) v čele s architektkou Gabrielou Tagliaventiovou (např. 1992 souběžně výstava A Vision of Europe v Bologni a Building America v Alexandrii ve Virginii). Novou etapu v dějinách urbanismu zahájil Kongres Nového urbanismu (CNU), uspořádaný roku 1993 v Chicagu, kde tradicionalisticky (sitteovsky) orientovaní urbanisté formulovali Chartu nového urbanismu. Stejný význam pro památkovou péči by mohla mít konference ze sklonku roku 2006 Venice Declaration Revisited, uspořádaná INTBAU a upřesňující zásady z respektované Benátské charty ve prospěch kontextuální památkové regenerace.
            S obnoveným rozvojem tradicionalistického pojetí se objevila i speciální ocenění, jelikož stávající architektonické ceny a soutěže byly pro tradicionalisty neprůchozí. Jmenujme dvě: Palladio Award (udílena od 2002, vypisují časopisy Traditional Building a Period Homes, New York, bez finanční odměny) a nejdůležitější Richard H. Driehaus Prize (pro architekty za tradicionální a klasickou tvorbu, mezinárodní, spojena zpočátku jako Pritzkerova a Nobelova cena s finanční odměnou 100 000 USD, od roku 2008 navýšenou na 200 000 USD). Richard Driehaus (* 1942), investor z Chicaga, sběratel, sponzor škol a památkové péče, chtěl založením ceny konkurovat Pritzkerově ceně, udílené od roku 1979 zásluhou jiného chicagského investora a sponzora, Jaye Pritzkera (1922-1999, hotely Hyatt). Prvním držitelem Driehausovy ceny se stal architekt Léon Krier (2003), následovali Demetri Porphyrios (2004), Quinlan Terry (2005), Allan Greenberg (2006), Jaquelin Robertson (2007), dvojice Andrés Duany a Elizabeth Plater-Zyberk (2008) a Abdel-Wahed El-Wakil (2009).
 
Léon Krier (* 1946 Lucemburk) studoval architekturu ve Stuttgartu, v letech 1968-74 spolupracoval s Jamesem Stirlingem, později přednášel architekturu na školách v Londýně, Princetonu, Yale aj., byl spoluzakladatelem New School for Traditional Architecture & Urbanism v Charlestonu (2002). V 70. a 80. letech navrhl řadu utopických projektů na rehabilitaci historických městských struktur nebo výstavbu nových měst v klasicizujícím stylu (Atlantis, Tenerife, 1986-88). Od roku 1988 působí jako konzultant Prince Charlese. Podílel se na projektu průkopnického města Nového urbanismu Seaside na Floridě (masterplan ateliér DPZ: Andrés Duany - Elizabeth Plater-Zyberk, 1978) a navrhl zde svůj vlastní dům. Od roku 1993 vede výstavbu Poundbury, nového města budovaného podle zásad Prince Charlese v sousedství městečka Dorchester v jižní Anglii. Jednou z vůdčích zásad přitom je, aby obyvatelé měli všechny potřebné služby v dosahu pětiminutové chůze od obydlí.
[obr.7-15]
Léon Krier proslul především jako přesvědčivý teoretik tradicionalistické architektury a urbanismu. V praxi jej doplňuje jeho bratr Rob (* 1938), rovněž architekt, který sdílí Léonovy ideje a s úspěchem je uplatňuje v projektování po celé Evropě (Lucemburk, Postupim, Vídeň aj.).
Do češtiny byla přeložena Léonova kniha Architektura – volba nebo osud (Londýn 1997); z myšlenek zde prezentovaných připomeňme alespoň několik: 
V architektuře „podobně jako v kategorii ‚dobrých věcí života‘ (láska, pravidla chování, …) bývá individuální tvořivost potřebná jen zřídka. Básník nevynikne ani tak vynalézáním nových slov jako tím, že nám pomocí zvláštního uspořádání běžných výrazů umožní nově a poeticky poznávat náš život.“ – „Architektura našla svůj nejvyšší výraz v klasických řádech, a ani armáda géniů ji nemůže vylepšit, stejně jako nelze zdokonalit orgány a kostru lidského těla.“ Zatímco veřejným budovám přináleží klasické tvarosloví, pro soukromé se má používat lokální vernakulár.
Klasická architektura
 „… má větší obecnou platnost než jazyk, jelikož je srozumitelná všem lidem bez nutného překladu.“
 je v souladu s trvale udržitelným rozvojem (proti dezurbanizaci, ničení krajiny a nadbytečné automobilové dopravě)
 je hierarchická (proti nerespektování osvědčených společenských a vizuálních struktur)
 podporuje rozvoj ostatních umění a řemesel, tj. individuální činorodost (proti industrializaci, masovosti a „odcizení“)
  je krásná: „Není nic únavnějšího než ošklivost. Neznáme žádnou obranu proti efektu této rozkladné moci.“
 
Demetri Porphyrios (* 1949) vystudoval architekturu a umění na Princetonu, jak vzpomíná, v duchu „Corbusian Modernism“. Jako samouk se zabýval klasickou architekturou, nejvíce jej ovlivnilo dílo Christiana a Theophila Hansena, Leona Klenzeho a Alvara Aalta. Působil jako profesor architektury (Virginia, Yale), napsal několik knih na téma klasicismus (Classicism is Not a Style, 1982, On the Methodology of Architectural History, 1984, Classical Architecture, 1991, 1998, 2006). Podle Porphyria je „klasické … bezčasové. Ale tato bezčasovost na sebe vždy bere formu modernity.“ V roce 1985 založil architektonické a urbanistické studio Porphyrios Associates v Londýně. K významným realizacím náleží stavby pro Yale a anglická univerzitní města Cambridge a Oxford (New Grove Quadrangle, Magdalen College, Oxford, 1994-98, s klasicistním auditoriem a gotizujícími studentskými kolejemi), kancelářské budovy (Three Brindleyplace Office Building, Birmingham, 1998, kombinující vnitřní ocelový rám a vnější kamennou nosnou zeď po vzoru prvních chicagských mrakodrapů, se zvonicí reflektující klientovo přání dominanty), městečko Pitiousa v Řecku nebo venkovské rezidence (Duncan Galleries, Lincoln, Nebraska, 2002, soukromý dům a galerie abstraktního sochařství, spojující typ postupimské vily s věží s detaily z nerezové oceli). Posledně jmenovaná stavba je pozoruhodná nejen coby výraz „eklektického vkusu klientů“, projevujícího se i v „surrealistickém“ rozmístění sbírkových skulptur na rozsáhlém bukolickém pozemku, ale též stylově-typologicky, poněvadž jde o historizující novostavbu pro modernistické umění – mnohem obvyklejší dnes bývá opačný stav, kdy se pro staré umění budují avantgardistické schránky (Gettyho muzeum v Los Angeles, Muzeum Ara Pacis v Římě, Muzeum Akropole v Athénách, Arcidiecézní muzeum v Olomouci).
[obr. 16]
 
         Quinlan Terry (* 1937 Hampstead) pochází z rodiny milovníků moderního umění: jeho rodiče se přátelili s Walterem Gropiem nebo sochařkou Barbarou Hepworthovou. Během studií na Architecture Association School (1955-61) ztratil iluze o modernismu a navázal spolupráci s tehdy nejvýznamnějším britským tradicionalistou Raymondem Erithem (1904-73). Jejich studio neslo v letech 1968-2003 název Erith & Terry, postupně se zapojil Quinlanův syn Francis, až se roku 2003 název změnil na Quinlan & Francis Terry. Otec i syn Terryovi pracují zároveň jako sochaři. V příležitostných úvahách o architektuře klade Quinlan důraz na ekologický, morální a náboženský rozměr architektury. Z početných realizací vynikají dva celky: nábřeží v Richmondu (Richmond Riverside, 1984-87), sestávající z historizujících budov pro kanceláře, byty a služby a terasovitě upravených veřejných ploch, a soubor sedmi luxusních vil na obvodu Regentova parku v Londýně (Regency Park Villas, Londýn, 1988-2009). Každá je postavena v jiném historickém stylu podle vzoru nedalekých vil od budovatele parku Johna Nashe a podle jeho původního záměru. Gothick Villa z let 1989-91 se inspiruje „Gothick“ Revivalem 18. století (Horace Walpole, James Gibbs), Veneto Villa (1989-91) benátskou renesancí, Corinthian Villa (2000-02), s první radikálně barokní zvlněnou fasádou v anglické architektuře a originálními korintskými hlavicemi od F. Terryho, Guarinem Guarinim a snad také Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem, jak patrno ze zveřejněných Francisových záznamů. V 80. letech totiž Terryovi navštívili Prahu v doprovodu filozofa a estetika (a významného kritika modernistického umění) Rogera Scrutona, který sem vezl zakázanou literaturu pro československé disidenty. Pro kontroverzního realitního magnáta a majitele někdejšího východoněmeckého vydavatelství Aufbau Bernda Lunkewitze navrhl dům ve Frankfurtu nad Mohanem (1992-94) v schinkelovském klasicismu, na evropském kontinentu ojedinělou realizaci, neboť zde je slohový historismus vzhledem k stále silné modernistické tradici vzácnější než ve Velké Británii a USA (nepočítáme-li Rusko).
[obr.17-23]
 
Allan Greenberg (* 1938 Johannesburg) je původem jihoafrický architekt a historik architektury (mj. knihy George Washington Architect, 1999, The Architecture of Democracy, 2006). Studoval v JAR a v Yale (žák Paula Rudolpha), spolupracoval s J. Utzonem na Opeře v Sydney, roku 1972 založil vlastní firmu (dnes New York, Washington a Greenwich, Connecticut), kde se mnoho architektů vyučilo klasickému tvarosloví. Působil dále pedagogicky na universitách Yale, Columbia aj. Greenberg obdivuje architekturu USA z 18. a 19. století a v klasicismu vidí sloh politické demokracie, současně ale spravedlivě hodnotí kvality umění velkých modernistů (Le Corbusier, Aalto, Utzon). Ve své tvorbě charakteristicky spojuje inspirace z americké architektury 18. století (např. dřevěné obklady) s variacemi na klasická témata (palladiánské vily, řecké chrámy) podle funkce stavby nebo přání klienta.
 
Jaquelin T. Robertson (* 1933) studoval architekturu v Yale, později vyučoval a v letech 1980-88 působil jako děkan fakulty architektury University of Virginia. V 80. letech spolupracoval s Peterem Eisenmanem (krabicovitý dům na Checkpoint Charlie v Berlíně), v roce 1988 se stal spoluzakladatelem firmy Cooper, Robertson & Partners, specializované na urbanismus. Robertson je autoritou v oboru tradicionalistického urbanismu, projektoval nebo konzultoval projekty desítek městských čtvrtí i celých měst po celém světě: „Města jsou nejvyšší úlohou architektury a modernismus byl pro města pohromou.“ Pro developera Disney navrhl na Floridě město Celebration pro 20 000 obyvatel (dokončeno 1997), jehož plán se citlivě přizpůsobuje existujícím stromům a vodním plochám. Pro Orco Property dodal ateliér Cooper, Robertson & Partners masterplan čtvrti Nový Svět při Benicích u Prahy (2007), využívající ekologické prvky a motivy tradiční středočeské zástavby. Vedle dalších rozjednaných projektů spolupráce CRP a Orca (návrhy na zástavbu uvolněných pražských nádraží) jde o jediný podnik na území Česka přivádějící sem držitele Driehausovy ceny, a s ním i špičkovou ukázku současného tradicionalismu.
 
Manželský pár Andrés Duany (* 1949 New York) a Elizabeth Plater-Zyberk (* 1950 Bryn Mawr) se seznámil během studií architektury a urbanismu na Princetonu a Yale. V roce 1977 patřili ke spoluzakladatelům high-tech ateliéru Arquitectonica v Miami, již roku 1980 ale založili vlastní společný ateliér DPZ specializovaný na urbanismus v tradičním pojetí. Oba jsou předními iniciátory Nového urbanismu, autory urbanistických manuálů a dalších publikací (Suburban Nation: The Rise of Sprawl and the Decline of the American Dream, s Jeffem Speckem, 2000) a z jejich ateliéru vyšly přes tři stovky urbanistických projektů pro téměř všechny části světa.
Nejslavnější realizací je Seaside, Florida (projekt 1978, dokončeno), městečko proslavené filmem The Truman Show, původně míněné pouze jako přímořské letovisko. Šlo o první významnou realizaci podle zásad Nového urbanismu, veřejné budovy byly provedeny v regionálním vernakuláru, soukromé ve stylu podle volby majitele, ale s dodržením regulací daných masterplanem (Léon Krier, John Massengale, ale i Steven Holl). Uplatnily se ve své době nevídané ekologické a řemeslné standardy a zejména se potvrdil význam kvalitního urbanisticko-architektonického rozvrhu pro vytvoření živé komunity.
            V Evropě se ateliér DPZ prosadil například v Istanbulu (Kemer Village), u nejambicióznějšího projektu Johannisviertel, revitalizace několika bloků v centru Berlína, se však od roku 2000 neustále odkládá výstavba; má jít o tradicionalistickou odpověď na high-tech Potsdamer Platz, aplikuje se tradiční berlínský typ poloveřejných průchozích bloků a jednotlivé budovy navrhlo sedmero proslulých světových tradicionalistických studií, mj. Porphyrios Associates.
 
Abdel-Wahed El-Wakil (* 1943 Káhira) je prvním držitelem Driehausovy ceny vycházejícím z jiné než euroamerické klasické tradice. Studoval na britských středních školách v Egyptě a na Stavební fakultě v Ain Sham, v letech 1965-70 přednášel na Ústavu architektury tamtéž a realizoval modernistické bytové domy. Zlom v jeho kariéře představovalo setkání s Hassanem Fathym, průkopníkem regionalistické architektury v islámském světě (1967). El-Wakil přestal věřit modernismu, nakonec odešel ze školy a stal se Fathyho učněm. Spolupracoval s ním pět let: ovládl tradiční řemesla a technologie zdění a klenutí z hlíny a cihel bez železobetonu, v době ekonomické krize v Egyptě nákladného a obtížně dostupného. Za dům Halawa v egyptském městě Agamy (1975) obdržel v roce 1980 první Cenu Agy Chána.
Od roku 1973 realizoval velké zakázky v Saúdské Arábii: aristokratické rezidence a státní mešity v klíčových centrech víry (Džidda, Medina) v tradičním arabském stylu a materiálovém provedení. Mešita krále Saúda v Džiddě z roku 1987 má kupoli s vrcholem ve výšce 40 m a průměrem 20 m zaklenutou z cihel bez použití betonu, navzdory protestu statiků. Dále El-Wakil navrhuje mešity, muslimská centra a soukromé domy mimo Saúdskou Arábii: Řecko, Florida, Bahrajn, Brunej, Johannesburg. Vesměs neuskutečněny zůstaly projekty spojující moderní funkce s tradičními arabskými formami: autosalon, obchodní dům, maják, kancelářské budovy.
            Z velkých staveb bylo nejnověji dokončeno v roce 2007 Oxfordské centrum islámských studií - instituce založená roku 1985, sponzorovaná soukromníky a vládami arabských zemí; jejím patronem je Princ Charles, milovník tradičního islámského umění, který El-Wakila doporučil jako architekta; areál, opět vylučující ocel a beton, přináší syntézu stavebních forem oxfordských kolejí s tradičním arabským tvaroslovím jako „unikátní symbol harmonie dvou starých tradicí učenosti spojených za účelem získání vědomostí“.
 
 
Vyobrazení
(pokud není uvedeno jinak, všechny snímky M. Horáček, 2008)
 
1. Quinlan Terry: Hanover Lodge, Londýn, 1995-2009 – přestavba (původně Decimus Burton a Edwin Lutyens).
2. Meziválečný klasicismus, Londýn, Poultry – Edwin Cooper: National Provincial Bank (dnes NatWest, 1930-32), Edwin Lutyens: Midland Bank Headquarters (1924-39), Herbert Baker: Bank of England (1921-37).
3. Olomouc, sídliště Povel, přelom 80. a 90. let 20. století.
4. Žižkov, Praha, foto 2007.
5. Christopher Alexander, foto 2004 Maggie Mooreová.
6. Christopher Alexander a stavebníci: The Medlock House, Whidbey Island – příklad „patterns“: výhoda obytného výklenku – intimita a současně kontrola společného „centra“ (pravěký instinkt: chráněná vyhlídka), zdravé osvětlení ze dvou stran, foto www.patternlanguage.com.
7. Léon Krier (masterplan): Poundbury, od 1993, centrum části Poundbury Village.
8. Poundbury Village, obytné domy.
9. Poundbury, chodníky mezi domy.
10. Poundbury, vstup do domu.
11. Poundbury, ulice z roku 2003.
12. Poundbury, detail komína domu z obr. 11.
13. Poundbury, průhled podloubím tržnice.
14. John Simpson: The Brownsword Hall, Poundbury, v přízemí tržnice.
15. Rob Krier – Christoph Kohl (masterplan): Potsdam, čtvrť Kirchsteigfeld, od 1991.
16. Porphyrios Associates: New Grove Quadrangle, Magdalen College, Oxford, 1994-98 (vlevo ubytovny, vpravo auditorium).
17.  Quinlan Terry: Richmond Riverside (kanceláře, byty, služby), 1984-87.
18. Richmond Riverside, oblíbené místo setkávání.
19. Quinlan Terry: Gothick Villa, Londýn, 1989-91.
20. Quinlan Terry: Veneto Villa, Londýn, 1989-91.
21. Quinlan Terry: Corinthian Villa, Londýn, 2000-02.
22. Corinthian Villa, Londýn, detail vstupu.
23.  Quinlan Terry: Lunkewitz Haus, Frankfurt nad Mohanem, 1992-94, foto 2009.

Martin Horáček,  VUT v Brně – UP v Olomouci

16.06.2009 21:18:50
hubertxy
ISSN 1804-929X
Vlastní vyhledávání
Časopis kultury a oddechu
web Tomáše Vícha
Psychotronika a druidismus
Portál o architektuře
Veřejnost, odbornost, komunikace
Umění žít s uměním
Aktuálně ze světa výtvarného umění
Kalendář astronomických snímků dne
Portál italské Mezinárodní Společnosti Biourbanismu - ISB
Poezie
Soukromá škola dramatické tvorby a Metody Jacques Lecoq (Francie)
The California Institute of Earth Art and Architecture
Aktuálně o designu
Anotace různorodé naučné literatury
Architektura země Dogonů
Biotecture, Michael Reynolds
Stránky hledačů poznání
web Igora Chauna
Hanas living factory
Johana Hájková - perokresby
Klub se věnuje ochraně památek  v Praze od r. 1900
web o.s. Za krásnou Olomouc
iniciativa za veřejnou diskusi
deník
literární server
cyklistika, cykloturistika, cestování na kole
Občanské sdružení
Mapa pražských kauz
Zaměřeno na magistrát!
Nový zdroj informací
časopis
blogy na Respektu
Ukrajinský kulturně politický měsíčník s českou mutací
web Stanislava Vašiny
Literární almanach on-line
občanské sdružení
Hmyzáci a jiné šperky z polymeru
TOPlist
free counters
t.vich@seznam.cz, stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one