logonove2-001.jpg

Omítky a nátěry

Omítky a nátěry - obrázek

Omítky a nátěry - obrázek

Chatař a chalupář

 

 

http://www.chatar-chalupar.cz/index.php?rid=clanek&clid=3077

 


Vnější omítky starých objektů, historických chalup a jejich obytných i hospodářských částí si vyžadují specifickou péči. Ta má respektovat cenu stáří, autentický vzhled a estetické působení takových stavení.

 

Ve vrstvách starých dochovaných omítek a nátěrů se uchovává mnoho informací o práci dřívějších majitelů, o měnící se módě barevných odstínů i o technologiích údržby té které chalupy nebo usedlosti.


Jedná se tedy v podstatě o památky, i když v úředním seznamu zapsány nejsou. Jako s památkami, tedy s doklady naší národní minulosti, bychom s nimi také měli zacházet, zejména s jejich vnějším vzhledem – moderní technická výbava interiérů je v zásadě záležitostí individuálních představ obyvatel a provozních funkcí.


České, moravské a slezské chalupy většinou pocházejí z období 19. a počátku 20. století, výjimkou ale nejsou stavby starší i o několik století. Nosná konstrukce, kterou omítka chrání, je zpravidla cihelná, kamenná či smíšená, nebo z nepálených cihel, na mnoha stavbách nacházíme tyto základní materiály společně. Typ konstrukce částečně určuje i způsob omítání, resp. povrchové úpravy. U všech platí, že jejich stavitelé měli pro omítání k dispozici jen hašené vápno a písek, někdy s přídavky a příměsemi drcené cihly, dřevěného uhlí nebo vláken – zvířecích chlupů nebo odpadu ze zpracování obilí, lnu či konopí. Antuka nebo dřevěné uhlí dodávají vápenné maltě jednak zajímavou barevnost, jednak ji zkvalitňují, dodávají jí potřebné hydraulické vlastnosti, a tím i větší pevnost a odolnost. Vlákna a chlupy brání vzniku trhlinek při vysýchání a zrání malty.


Funkce omítek je technická a estetická. Technicky omítka chrání povrch zdiva před účinky počasí, zpomaluje tepelné dilatace způsobené ohříváním povrchu ve dne a ochlazováním v noci, snižuje působení mrazu a je schopna do jisté míry i jímat rozpustné sole, vzlínající zdivem ze základů vzhůru. U většiny starých staveb, kde naši předkové ke zdění používali málo kvalitní maltu (málo vápna, spíše jen písek a hlínu), omítka obsahovala dostatečné množství vápenného pojiva, a tak plnila funkci konečné pevné povrchové úpravy, zpevňující do jisté míry i samotné zdivo. V poslední době často vidíme výsledky snahy omítky odstraňovat, odhalovat a „prezentovat“ zdivo jako režné, vyspárované, a to jak v interiérech, tak na fasádách. Odstraňování omítek je z technického hlediska nesmyslné, je to zásah ničící léty stabilizovaný systém stěna – omítka a povede časem k postupné destrukci stavebního materiálu stěny.


Estetická funkce omítky je rovněž velmi důležitá. Protože vápno bylo v minulosti poměrně drahou surovinou, šetřilo se jím při zdění, omítky ale obsahovaly vápna podstatně větší množství. Nicméně byly nahazovány v co nejtenčí vrstvě kvůli menší spotřebě, nikdy (až do doby po 1. světové válce) se stěny nevyrovnávaly a omítka volně od ruky sledovala povrch zdiva. Nacházíme rovněž stopy po nástroji, tedy po hlazení povrchu, utahování svrchní vrstvy, rohy bývají lehce zakulacené, stěny mírně zakloněné apod. Tyto „nedokonalosti“ patří k nenahraditelným projevům autentického vesnického stavitelství a musí být předmětem naší úcty a respektu.

 

Je sice možné zbavit chalupu starých omítek, vyrovnat stěny tzv. do latě svisle i vodorovně, pak provést nové omítky z pytlované maltové směsi, „pěkně“ strojově hladké a opatřit je nevhodným nátěrem. Stavbu tak ale spolehlivě zbavíme vší citové hodnoty, půvabu stáří a pozitivního estetického působení, vyrobíme v podstatě novostavbu. Podobného výsledku se dosáhne vnějším zateplením se všemi jeho estetickými negativy. Takové úpravy patří do jiného světa, než je citlivé zacházení se starými stavbami a dále se jimi nebudeme zabývat.
Každá oprava omítaného povrchu by měla začínat průzkumem, kterým zjišťujeme alespoň orientačně vlhkost, případně obsah solí ve zdivu, složení zdiva (druhy kusového staviva a kvalitu zdicí malty) jako podkladu omítek. Průzkumem rovněž ověřujeme způsob původního omítání, počet vrstev (zda je omítková vrstva složena z podhozu, jádra a štuku, nebo je jednovrstvá apod.), složení původní omítky (orientačně kvalitu, pevnost, zda vrstvy jsou soudržné a dobře drží na povrchu zdiva či „duní“ při poklepu atd.).


Na tomto místě upozorňuji, že pokud omítka při poklepu dřevem tzv. duní, neznamená to automaticky nutnost jejího odstranění, jak nás někdy místní zedník přesvědčuje. Doporučuji vždy spíše zachovávat maximum dochované hmoty, jen opravovat již opadávající omítky a přizpůsobovat se vzhledu starých vrstev. Velkoplošné odstranění omítek má za následek ztrátu autenticity vzhledu historické stavby a nutí k provedení nepřirozeně rovných, jemně strukturních ahistorických povrchů.


Podle výsledku průzkumu zvažujeme způsob opravy. Historické objekty bychom měli zásadně opravovat s použitím stejných nebo velmi podobných materiálů a technických postupů, jakými byly původně postaveny. Z toho důvodu preferujeme přípravu staveništní malty míchané z pojiva a písku na stavbě, před použitím pytlovaných maltových směsí. Staveništní malta umožňuje použití pojiva vápenné kaše a známého množství hydraulické přísady, a zejména volit nejvhodnější druh plniva (kameniva, písku).


V některých případech jsou však prefabrikované (pytlované) malty pro omítky vhodné. Zejména při drobných opravách, kdy se nevyplatí zajišťovat materiály, míchačku atd., nebo při použití speciálních omítek, jako jsou kupř. sanační omítky. Použití sanačních omítek by mělo být vždy uvážlivé, protože tyto materiály stavbu nevysušují, jsou jen doplňkem skutečného odvlhčení zdiva a musí být tedy doprovázeno provedením dalších odvlhčovacích opatření.


Vzhledem ke složení zdiva jako nosného podkladu omítek je důležitá zejména jeho pevnost a použitý materiál. Značně zjednodušeně v zásadě platí, že čím je materiál nasákavější pro vodu (cihly, opuka, měkký pískovec), tím by malta měla obsahovat méně cementu (nebo jiné hydraulické přísady), měla by být poréznější a měkčí. Podklad se před omítáním vydatně vlhčí, malta by měla být co nejsušší.


U zdicího materiálu, který je málo nasákavý (žuly, ruly, čedič a jiné), je možný vyšší přídavek hydraulické složky, zdivo se prakticky nemusí máčet a malta může být mírně vlhčí („tekutější“).

 

Malta pro omítky se skládá z pojiva – vápna, pojivových přísad a příměsí, a z kameniva – písku, příp. vláken apod. Vzdušné vápno se v současnosti vyrábí zcela čisté, malta z něj připravená je málo pevná, neboť v ní chybí pojivo hydraulického typu. Takovým přídavkem je nejběžněji cement nebo pálené hlíny (antuka, tzv. metakaolin, pucolán). Starší vápna se pálila spolu s nečistotami, jako byly popeloviny a jíly. Vápno tak získávalo mírně hydraulické vlastnosti – to je podstata kvality starých malt. Směrné receptury, uvedené v závěru tohoto článku, proto obsahují určitá množství takových příměsí. Pak je omítka, na rozdíl od malty jen ze vzdušného vápna a písku, schopná obstát i v náročnější expozici (zvýšená vlhkost, odolnost vůči solím i mrazu). V poslední době máme v praxi vynikající zkušenosti s přídavkem tepelně aktivovaných kaolinů nebo lupků bez přídavku cementu. Jednou z možností je použití pojiva VAPO vyráběného pro potřeby památkové péče k přípravě staveništních malt.


Kvalita použitého plniva je stejně důležitá jako kvalita pojiva. Chybou je používat pouze říční praný písek, bez jemných podílů – malta pak je tzv. krátká, obtížně se zpracovává. Naopak kopané písky obvykle obsahují příliš mnoho těchto odplavitelných jemných součástí, malta pak při zrání omítky praská.


Omítání je náročný řemeslný úkon, resp. to bývalo samostatné řemeslo, proto jen stručný výčet. Před omítáním zdivo připravíme tak, že odstraníme nesoudržné části omítek i zdicí malty ve spárách, povrch odprášíme, resp. omyjeme.


Doporučuje se nejprve prohodit spáry a podklad tzv. „špricem“, což bývá poněkud řidší malta stejného složení jako vlastní omítka, počkáme až podhoz tzv. zavadne (obvykle několik hodin, podle počasí a podkladu třeba do druhého dne) a omítáme vlastní omítkou, kterou zpracováváme na povrchu zatlačováním a zatahování do živé vrstvy podhozu. Většinou takto dřevem zatažená omítka nejlépe odpovídá vzhledu starých staveb. V případě požadavku na štukovaný povrch se do ještě nezaschlé vrstvy jádra zapracuje štuková vrstva. Podle zkušeností lze říci, že nejlepších výsledků práce se dosahuje aplikací tenkých vrstev omítky a nanášením na ne zcela zaschlý povrch předchozí etapy. Omítáme jen v příznivých podmínkách, tedy jen při teplotách v rozmezí od +8 (ani v noci nesmí teplota klesnout pod tuto hodnotu) do +25 °C. Staří říkávali, že na stavbě se pracuje od sv. Josefa resp. od sv. Jiří do sv. Václava.

 


Omítku po nanesení ošetřujeme zakrápěním vodou po dobu danou teplotami vzduchu, orientací ke světovým stranám apod. Vlhčení se doporučuje alespoň po dobu 2 týdnů, 1x denně.


Povrchová úprava nátěrem je samostatné téma, pojednáme jen o hlavních zásadách. Barevnost byla v průběhu časů věcí měnícího se dobového cítění i individuálního vkusu. Když provádíme průzkum starých vrstev barevnosti (postupným odstraňováním jednotlivých vrstev směrem ke stěně), poznáváme barevnost dané stavby a získáváme podklad pro rozhodnutí o barevnosti fasády po opravě. Důležitou složkou barevné prezentace stavby je volba nátěrového materiálu. Až do druhé poloviny 20. století byly u nás veškeré nátěry pojeny vápnem, s přídavkem pigmentů jako šmolka, prach dřevěného uhlí, antuka, různé přirozené nebo pálené jíly a hlinky. Vápno v nátěru bylo jednak pojivem, jednak bělobou. Dnešní („moderní“) nátěry vždy obsahují titanovou bělobu, bez níž nelze takový nátěr vyrobit. Tím ale natřená plocha získá nepřirozenou schopnost absolutního odrazu všech dopadajících světelných paprsků, plocha stěny je „tupá“, bez optických efektů a živosti vápenných nátěrů.
K dosažení optimálního vzhledu bychom tedy u starých staveb měli vždy preferovat vápenný nátěr, což v dnešní době je jednoduché proto, že takové nátěry jsou vyráběny a dodávány na trh v profesionální kvalitě. Není tedy nutné náročně tónovat vápennou kaši, přidávat organické příměsi atd. s rizikem, že se nakonec bude barva stírat. Soudobé vápenné nátěry jsou připravovány z aktivované vápenné kaše, jsou přiměřeně modifikovány organickými přídavky a tónovány světlostálými anorganickými pigmenty. Takovými barvami jsou dnes postupně opravovány i fasády Pražského hradu a stovek nejvýznamnějších staveb, a to proto, že dokonalý optický vzhled vápenných fasád se nedá napodobit. Argument, že vápenné barvy mají nižší životnost než „moderní“ systémy, je nepravdivý. Vzhledem k výraznému úbytku oxidů síry v ovzduší a k sofistikovanému způsobu výroby jsou dnes vápenné barvy zcela rovnocenné jiným systémům a dá se říci, že při správném provedení budou zdobit fasádu tak dlouho, dokud neopadá omítka. Je tomu skutečně tak, neboť v průběhu vytvrzování nátěru (karbonatace vápna) se barva chemicky spojí s vápnem omítky, a takovou vazbu prakticky nelze narušit.

 

 

V minulosti se majitelé vesnických staveb chlubili krásným obydlím, ale nikdy se nedopouštěli nevkusných kombinací nebo vyložených provokací. Vždy cítili barevnost v souladu se slohovým obdobím, ve kterém žili a v souladu se vžitým vkusem a tradicí. Když tedy zopakujeme jakoukoliv starší barevnost, odpovídající nalezené barevnosti, nemůžeme se dopustit chyby. Bělost samotného vápna, odlišná od syntetické bělosti novodobých nátěrů, je sama o sobě důstojnou barvou pro venkovskou stavbu. Nejrůznější odstíny okrů, dosažených hlinkami, nebo i modří s pomocí šmolky (je nutné ihned po namíchání natírat, modrá se během pár hodin začne měnit, jak se šmolka v alkalickém prostředí vápenné kaše rozkládá) jsou tradiční a pro nátěr vhodné.


Naopak zcela nepřijatelné barevné kombinace s použitím ahistorických pigmentů křiklavých odstínů, které nemají nic společného ani s objektem samým ani s prostředím vesnice nebo městečka a jsou jen výsledkem nemoudrého exhibicionismu vlastníků, je třeba odmítnout.
Takové realizace prokazují, že jejich autoři nemají smysl pro tradici a prostředí, ale ani obyčejný vkus a barvocit. Provádění vápenných nátěrů vyžaduje dodržení některých zásad, pro jejichž vyjmenování zde není místo a které jsou popsány v technických listech výrobců barev. Hlavní je, opakovaně nátěr po potřebnou dobu vlhčit (obdobně jako vápenné omítky), aby nevyschl dříve, než vápno vytvrdne reakcí se vzduchem.


Při opravě omítek a nátěrů starších vesnických staveb jsou důležité tyto zásady:
Dáváme přednost staveništním maltám, mícháme co nejdéle (minimálně 15 min).
Šetříme cementem a organickými disperzemi.


Šetříme vodu v maltě, naopak nešetříme vodou při vlhčení zdiva pod omítku a při následném ošetřování (kropení) hotových omítek.


Nevyrovnáváme zdivo „do latě“, respektujeme přirozené původní zvlnění povrchů.
Respektujeme průběh vnějších teplot a zastínění stěn, aby nedošlo k rychlému vyschnutí vápenných materiálů.


Zejména u vápenných nátěrů striktně dodržujeme návody výrobce, včetně pokynu pro přípravu podkladu a dodržování teplotních podmínek při aplikaci.

 

 

JAK NA TO


Příprava malty
Pro přípravu malty na staveništi uvádíme několik možných receptur. Jednotlivé dávky jsou objemové (nejlépe je měřit fankou, nikoliv lopatou):
a) Malta na zdění:
1 díl portland. cement 325 + 9 dílů vápenné kaše + 25 dílů písku.
b) Malta na  omítku:
1 díl portland. cement 325 + 12 dílů vápenné kaše + 25 – 30 dílů písku.
Alternativně: maltu na zdění a na vyrovnávací vrstvu vyrábět z pojiva VAPO (hydrát s metakaolinem).
Malta na zdění z VAPO: 1 díl VAPO + 2,5 dílů písku.
Malta na omítku z VAPO : 2 díly VAPO + 5 dílů písku.
Pojivo VAPO vyrábí pro potřeby památkové praxe firma AQUA – www.aquabarta.cz

 

NĚKOLIK RAD...


Písek
Doporučujeme granulometrii (velikost zrn) volit podle složení původní omítky, nejčastěji se setkáváme s velikostí zrn 0 – 6 mm (tedy ve směsi musí být zastoupeny plynule všechny velikosti!). Osvědčuje se sestavit plnivo z kvalitních písků kopaných a říčních. Protože by malta neměla obsahovat více než cca 5 % velmi jemných jílových částí, zpravidla se míchá kopaný písek s říčním v poměru 1 : 1.

Vodní součinitel
Malta by měla být co „nejsušší“. Při běžné vlhkosti písku a správném míchání malty z vápenné kaše by se v podstatě nemusela voda přidávat, nebo jen nepatrně podle vlhkosti písků.


Vápenná kaše
Optimální hustota kaše je dána vztahem 1 litr kaše = 1,4 kg hmotnosti. Kaše o nižší hmotnosti neobsahuje dostatečné množství hydroxidu vápenatého.
Příklad postupu při výrobě kaše z vápenného hydrátu
100 l vody do sudu a 50 kg hydrátu míchadlem „šlehat“ (aktivovat) při cca 1200 ot. po dobu cca 15 min. Potom nechat ustát, vodu slít na další opakování a kaši nechat odležet 1 týden před použitím.


Ošetřování omítky
Během realizace pracoviště stínit proti přímému slunci. V průběhu zrání omítky po dobu 1 – 2 měsíců od nanesení periodicky (alespoň 1x týdně) vlhčit vodní mlhou, aby vápenné pojivo mělo správné podmínky pro dokonalé vytvrdnutí (karbonataci).

 

 

 

19.10.2009 12:36:58
hubertxy
ISSN 1804-929X
Vlastní vyhledávání
Časopis kultury a oddechu
web Tomáše Vícha
Psychotronika a druidismus
Portál o architektuře
Veřejnost, odbornost, komunikace
Umění žít s uměním
Aktuálně ze světa výtvarného umění
Kalendář astronomických snímků dne
Portál italské Mezinárodní Společnosti Biourbanismu - ISB
Poezie
Soukromá škola dramatické tvorby a Metody Jacques Lecoq (Francie)
The California Institute of Earth Art and Architecture
Aktuálně o designu
Anotace různorodé naučné literatury
Architektura země Dogonů
Biotecture, Michael Reynolds
Stránky hledačů poznání
web Igora Chauna
Hanas living factory
Johana Hájková - perokresby
Klub se věnuje ochraně památek  v Praze od r. 1900
web o.s. Za krásnou Olomouc
iniciativa za veřejnou diskusi
deník
literární server
cyklistika, cykloturistika, cestování na kole
Občanské sdružení
Mapa pražských kauz
Zaměřeno na magistrát!
Nový zdroj informací
časopis
blogy na Respektu
Ukrajinský kulturně politický měsíčník s českou mutací
web Stanislava Vašiny
Literární almanach on-line
občanské sdružení
Hmyzáci a jiné šperky z polymeru
TOPlist
free counters
t.vich@seznam.cz, stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one