logonove2-001.jpg

K otázce lidové architektury

K otázce lidové architektury - obrázek

K otázce lidové architektury - obrázek

Karel Honzík

 

 

Časopis Architektura, 1940,
 str. 89 - 100
obr. 199-200
Vesnice z jižních Čech. Zdůrazněný horizontalismus, který uklidňuje. Typický tvar: hranol se sedlovou střechou v pravém úhlu. Foto: Karel Honzík, Praha
 
Je tomu pět, šest let, co se obecná pozornost začala obracet k lidové architektuře. Architekti, kteří měli za úkol navrhovat pro své městské zákazníky domy na venkově, setkávali se čím dále tím hustěji s tím požadavkem, aby dům nebyl pojat ve smyslu moderního městského technicismu, ale aby byl vytvořen technickými prostředky venkovského stavitelství, dle vzoru nej­prostší chalupy. Tlak tohoto neorganisovaného hnutí, které lze nazvat "rustikalismem", nabyl velké síly. Jeho průvodní zjevy byly asi tyto: Touha po výrobku rukodílném, nesoucím stopy individuální péče, touha po přírodní hmotě (dřevu, kujném že­leze, kameni, pálené hlíně), přesycenost umělými průmyslovými hmotami, jako jsou bílé kovy, sklo, linoleum, guma. Touha po tvaru stavby zapadajícím intimně do krajiny, splývajícím nená­padně s prostředím venkovské obce, nechuť k mezinárodnímu typu hranolové stavby.
Hnutí toto lze pozorovat v celé Evropě, ba snad i v celém světě. Není bez souvislosti s oživeným nacionalismem, který vyzdvi­huje význam krajových a národních zvláštností proti meziná­rodnímu uniformismu. V časopisech a publikacích říšskoně­meckých a italských z minulých let vidíme, že studium lidové architektury a užití jejích forem v současném stavění je pěsto­váno soustavně a záměrně. Viz na př. časopis "Moderne Bau­formen" nebo knihy "Casa rurale italiana" od architekta Giusseppe Pagano.
Bylo by však omylem domnívat se, že příklon k lidové architek­tuře je výsledkem jen ideologického zaměření nebo zamýšleného programu. Je z valné části povahy pudové, spontánní a není vázán na zvláštní politické systémy. Zdá se, že se městský člověk vrací k venkovu - nejen prakticky, za zdravím, za zotavením ­ale i citově. Jako by se v polohách citových uskutečňovalo vyrovnání mezi městem a venkovem, ono vyrovnání, které je již dlouhou dobu hlásáno jako požadavek hospodářský a so­ciální. Mám na př. před sebou číslo časopisu "Illustration" ze dne 20. května 1939, které je věnováno stavění vil a venkov­ských domů ve slohu lidovém. Je tu mnoho snobismu, mnoho luxusní přesycenosti, ale na dně všeho toho módního hledání je mnoho dobrých popudů. Celkem je možno říci, že stavby uvedené jako příklady rustikalismu dýší zvláštní obyvatelností a přívětivostí; je to vlastnost, kterou asi mnohý člověk pohřešo­val u moderních "sklobetonových" staveb a interiérů. I když jsme u moderní stavby dosáhli harmonické skladby, byla to harmonie neosobní, chladná, jako krásný matematický vzorec. Stále jí chyběla ona zvláštní, řekněme "srdečná" přitažlivost, jakou má venkovský dům s dřevěným štítem a krytinou prejzo­vou nebo doškovou. Není třeba utíkat od moderní "funkciona­listické" architektury, zejména ve městě ne, avšak toto "rusti­kál ní" intermezzo může přinést mnoho poznatků zejména v psy­chologii tvaru a hmoty. Ostatně architekt byl často přiveden pouhými hospodářskými podmínkami k tomu, aby přemýšlel o lidové architektuře. Byl mu někdy uložen úkol, aby navrhl budovu v odlehlém kraji, kde bylo výhodnější užít místních pří­rodních hmot nežli dovážet průmyslové hmoty z města. Často také bylo nutno počítat s pracovní silou méně zkušenou v mo­derní technice, zato však zběhlou v technice rukodílné. Bylo by zajisté pošetilé nutit na př. sekerníka, aby pracoval s překliž­kami nebo aby betonoval, když dovede bravurně pracovat s ma­sivním dřevem. Není pak divu, dojdeme-li ke tvarům, k jakým se toto lidové stavitelství dopracovalo již dávno před námi. A bude v takových případech zcela přirozené, jestliže architekt najde inspiraci a vzor v lidové architektuře domácí, než aby se ohlížel po exotech a napodobil venkovské domy alpské, anglické nebo mexické.
Snad to zní poněkud nezvykle, ale je přes to nezvratným faktem, že mezi moderní architekturou, jak se utvářela v letech 1920-30 a mezi architekturou venkovského lidu existují jakési "pod­zemní" příbuzenské svazky. Na prvý pohled je to patrno, srov­náme-li holou, hranolovou stavbu městskou s holým hranolem lidové stavby, jakou vidíme v Itálii, Španělsku, Řecku, Arábii a dokonce i v Tibetu (viz obr. 201-207). Obílená stěna, nejprostší skladba konstruktivních prvků, krajní prostota výrazu - to vše způsobuje, že tyto jižní a exotické lidové stavby hovořily k mo­dernímu architektovi tvarovou řečí neobyčejně blízkou. Byl jimi nejednou nadšen a shledával, že vyzařují jakési nevysvětlitelné fluidum modernosti. Tomu, kdo cestoval v oblasti Středomoří, jsou tyto překvapující shody známé. Někteří teoretikové na ně upozorňovali již dávno, aniž z nich vyvozovali závěry. Zůstávalo se u prostého zjištění a jižní lidová stavba byla dávána moderní architektuře za vzor jako příklad plastické prostoty a čistoty. Je také v dobré paměti, že i japonský lidový dům býval zdrojem mnohého poučení pro moderní architekty.
 
201, 202
Lidová architektura na Balearech: Ibiza. Příklad, jižní lidové architektury prostých, čistých tvaru. Foto: archiv "Architektura"
 
Avšak shody tyto nejsou jen jevové, plastické. Lépe řečeno tyto jevové shody grafologicky prozrazují, že je něco společného již v základním pojetí stavby lidové a moderní stavby městské. Vskutku, zamyslíme-li se hlouběji, vidíme, že oba slohy - tra­dičně lidový a moderně městský - užívají modelace konstruk­tivně a provozně účelové. To je jim oběma společné, a proto docházejí často ke tvarům totožným. Jediným zjevem, který brá­nil tomuto logickému závěru, byla šikmá střecha severského domu. Jestliže se jižní lidový dům zdál tak blízký moderní stavbě svou rovnou střechou, zdál se jí severský lidový dům stejně vzdá­len pro svou střechu šikmou. A přece šlo tu jen o klamný, po­vrchně formální dojem. Podlehli jsme dogmatu rovné střechy natolik, že jsme nebyli schopni vidět podivuhodnou a citlivou účelovost lidové architektury, z níž vzešla právě tak rovná stře­cha domu jižního jako šikmá střecha domu severského. Jakmile si uvědomíme tento omyl, toto zaslepení tvarovým předsudkem,
 
 
203. Ostrov Mykonos, Řecko.
204. Bejrut.
 
 
jehož obětí jsme byli dlouhá léta, začneme pohlížet na severský lidový dům novýma očima. Začneme v jeho slohu objevovat to­též "moderní" kouzlo, které jsme dosud viděli jen u domu již­ního. Neboť lidový dům - ať jižní, či severský - vyrůstá z prak­tického účelového pojetí, které mu dává základní tvary. Nedejme se másti ani ornamentikou, ani dodatečnými slohovými vlivy z měst, s nimiž se setkáváme v některých krajích. Základní tvary lidové stavby jsou konstruktivní, provozní, možno říci nástrojové To je pro ni velmi příznačné. Jestliže byla moderní městská stavba přirovnávána ke stroji, jestliže se hovořilo o "stroji na bydlení", můžeme lidovou stavbu přirovnat k nástroji. - Mezi nástroji, jakých užívá sedlák, rybář, pastýř, a mezi jeho domem je naprostá rodová a slohová jednota. Ba dokonce, je-li třeba, nahý nástroj tvoří tvarovou součást domu: Viz větrná kola, pece, sila atd.
Mezi moderní architekturou a tradiční architekturou lidovou jsou tedy vskutku svazky, kterým porozumíme bedlivým pozoro­váním. K lidové architektuře přistupujeme dnes s novým zájmem. Otevřely se nám pro ni oči, asi tak, jako se nám před dvaceti lety otevřely oči pro architekturu strojů a dopravních prostředků.
 
*
 
Dávný milovník lidového svérázu se možná usměje tomu, že moderní architekt objevuje lidové stavební umění, které on již dávno uctíval a nepřestal uctívat. Jenže způsob, jakým přistupu­jeme k lidové architektuře dnes, je podstatně jiný než ten, jakým byla pojímána dosud. Posledních čtyřicet let se vyčerpával zá­jem o lidové umění takřka výhradnou pozorností k formám dru­hotným, k ornamentu a slohovému detailu, a to pod vlivem deko­rativního cítění z konce století a z doby secesní.
Jinak je tomu dnes. Přibližujeme se k lidové architektuře s jiné strany. V našem pohledu je obsažena zkušenost a cítění, jaké nám dala architektura moderní. Jsou to tedy základní prostoro­vé, konstruktivní a plastické vlastnosti, které upoutávají naši pozornost. Je to tvar rostoucí z technických a provozních pod­mínek, který přitahuje naše oko. Je to začlenění venkovského domu do krajiny, je to cit lidového řemesla pro přírodní hmotu, které jsou předmětem našeho předního zájmu. - Tím nemá být řečeno, že lidový ornament nezasluhuje pozornosti. Ale pojí­máme jej jako samostatné umění, přidružené k umění stavební­mu, jako doplněk stavby a nástroje, nikoliv jako jediný cíl a smysl lidového slohu. Jsou ostatně celé kraje v Cechách, kde nacházíme chalupy bez jediné ozdoby. A přece tyto holé stavby mají všechny příznačné vlastnosti lidového slohu. Konečně i k ornamentu samému přistupujeme s pohledem, jenž je ovlivněn moderním malířským cítěním a také vývojem historické vědy a estetiky. Jistě že dnes bude - na rozdíl od doby předchozí ­rozlišováno daleko přísněji mezi skutečným, původním lidovým ornamentem a jeho nepochopenou napodobeninou. To, co se vydávalo za lidový ornament, bylo někdy produktem bezduché a sériové práce, která postrádá půvabu primitivních lidových vzorů. Tyto původ ní vzory, jejichž každá čára a plocha byla tvo­řena rozmysl ně jako obraz, měly kouzlo spočívající právě v ne­pravidelnosti ruční práce a v prosté naivnosti lidového umělce.
 
*
 
Jestliže si seřadíme vedle sebe fotografie typických lidových staveb nejrůznějších národů a jestliže začneme lidovou archi­tekturu posuzovat se stanoviska všeobecného, globálního, jeví se nám jako činnost vycházející ze společného zdroje. Jako by rostla z jednoho a téhož postoje k přírodě. Vyjádřeno jinými slovy: Lidový dům nám připadá všude jako jeden a týž biologický orgán, který se utvářel různě v různých krajových podmínkách. Jako borovice vyžene v nížinném lese širokou ko­runu na vysokém kmeni, kdežto na větrných horských svazích zakrní v plazící se kleč, tak nám připadá, že lidový dům mění svou tvářnost a sklání svou střechu do různých poloh pod vli­vem povětrnostních podmínek. Toto reagování tvaru a hmoty lidového domu na prostředí, tento růst z ekologických činitelů nám připomíná tropismy rostlin.
Není novou myšlenkou, řekneme-Ii, že lidový dům dospívá v růz­ných klimatických a surovinových podmínkách k různým krajo­vým tvarům. Ale nebylo - tuším - dosud poukázáno na ná­padný zjev, že ve stejných surovinových a klimatických podmín­kách béře na sebe tvar totožný. Tytéž typy střech najdeme v kra­jích zeměpisně tak naprosto odlehlých, že mezi jejich obyvateli nemohlo být žádných styků. (Viz obr. 208, 209.) Jde tedy zřejmě o spojité nádoby stejného živočišného, pralidského, biologické­ho cítění na straně jedné a stejných geofysikálních podmínek na straně druhé. Vezměme za příklad střechu mírně sklonitou, zatíženou kamením, která se ustálila jako domácí tvar v krajích silně větrných, a to právě tak na horách korejských nebo japon­ských, jako v Alpách. V krajích obilných vidíme doškovou stře­chu, ať je to v Evropě nebo na Dálném východě. V subtropických a tropických krajích písečných se vyskytují stavby z vepřovice, s příznačným "statickým" rozšířením od římsy k patě, s rovnou střechou. Najdeme je v Arábii právě tak jako v mexické poušti a nelze je tvarem téměř ani rozeznat.
V krajích bohatých na dřevo a chudších na kámen a cihlářské hlíny převládá srub či stavba z dříví řezaného, jaké vidíme v Norsku, Švédsku, ale také ve středoevropských horách. V kra­jích surovinově smíšených nalézáme stavbu hrázděnou, a to v Bavorsku právě tak jako v Japonsku, Anglii nebo v kraji baskickém.
 
*
 
Že lidový stavitel užívá hmot, které jsou mu nejsnáze dosažitelné - které má v přírodě kolem sebe - je přirozené. Ale málokdy si uvědomujeme, že tento prostý fakt je jednou z hlavních složek zvláštního půvabu lidové architektury. Proto máme vždy dojem, jako by sama příroda tvořila venkovský dům, jako by kamenné domy dalmatské rostly z vápencového masivu Velebitu nebo jako by doškové střechy našeho venkova rostly z obilných polí. Odtud neobyčejný soulad mezi složením lidové stavby a kraji­ny, která ji obklopuje. Tuto harmonii už nikdy nenajdeme ve městě, neboť dovoz stavebních hmot ze vzdálených nalezišť a výroba stavebních hmot umělých zcela porušila surovinovou souvislost stavby s jejím přírodním okolím. Ve městě stavíme z betonu nebo železa, i když je na místě samém kámen, cihlář­ská hlína nebo zbytek lesa, neboť by se nám ani nevyplatilo užívat místní suroviny.
Také klimatické podmínky ztrácejí u městské stavby na svém významu. Souvislá masa domovních bloků si vytváří do jisté míry umělé povětří. Kromě toho moderní Výrobky v oboru vodo­těsných nebo tepelných isolací (stále se zdokonalující) dávají
 
 
205-207 Foto: archiv "Architektura". Lidová architektura na Balearech. Příklady jižní lidové architektury čis­tých základních tvaru, příbuzných s moderními.
 
 
stavbě nezávislost na klimatu a dovolují používat universál­ních forem (na př. rovných střech). Pravý opak vidíme u stavby lidové, jejíž tvar musí leckdy napomáhat v boji proti živlům a jenž tedy musí být vytvořen pro zvláštní místní potřebu.
O krásném příkladě pro tuto klimatologickou funkci bylo možno se dočísti v knize nedávno u nás vyšlé, v pamětech lékaře Hallidaye Sutherlanda, který popisoval zajímavý příběh z ostro­vů Hebridských. Na těchto ostrovech se totiž dodnes udržuje prastarý typ rybářské chýše, velmi chudobné a podivně utváře­né: Stavby ty, provedené z kamene lomového, nemají takřka hran. Jsou na rozích a hranách zaobleny a rovněž střecha rašeli­nová nebo došková je sražena a tak seříznuta, že přechází plynulým obloukem do líce zdi.
 
 
208 Tvar střechy obdobný v Salzburgu i v Japonsku. Kokusai - Kenchiku - červenec 1934, č.7.
 
209 Tvar střechy obdobný ve Švýcarech a v Japonsku.
 
Tvar ten dělá na prvý pohled dojem technicky primitivně utvořeného bochníku. Stavební podnikatelé z blízkých měst si usmysleli, že odstraní nízkou civilisační úro­veň ostrovů a že postupně nahradí "ošklivé" chýše moderními domky. Postavili celou čtvrt domků městského typu s "normál­ními" střechami. V brzku se však dostavila - na ostrovech obvyklá - vichřice, strhla střechy se všech nově postavených domů a pobořila je. Domorodé chýše však zůstaly nepoškozeny. Odolávaly již po staletí náporům nejprudších vichrů a smrští. Teprve po této události si všichni uvědomili, že podivný boch­níkový tvar domorodých chýší nelze přičíst nějakému technické­mu primitivismu, ale naopak velkému technickému důmyslu. Byl to vlastně tvar aerodynamický, výborně přizpůsobený větrné povaze kraje.
Na rozdíl od městské universální stavby, je lidový dům povětr­nostně specialisován. Z podmínek podnebních vzniká v lidovém stavění několik tvarů, ty se pak v architektuře udržují a zakládají charakteristické slohové znaky národů. Jsou to na příklad u již­ních staveb všeliké tvary krytů, poskytující útočiště před slun­cem, atria, patia, vysoké zdi kolem dvorů, pergoly nebo loubí laťová a rostlinná. V našich a severských krajích jde spíše o kryty proti dešti, sněhu a clony proti větru. Tak vznikly přetažené střechy nad záhrobní nebo nad vchodem, žudra, zasklené verandy. I hmota rostlinná je povolána k této službě. Na jihu slouží strom v blízkosti domu jako slunečník, na severu se ho po­užívá jako clony proti větru. Krátce: vztahy mezi lidovou stavbou a přírodou jsou tak úzké a vytvářejí tolik pravidel, že je jimi tvar i sloh domu a vesnice přísně vymezen.
Jestliže je lidový architekt veden těmito neúprosnými zákony, jaké mu diktuje místní surovina a povětrnost, je městské sta­vebnictví na těchto podmínkách - možno říci - zcela nezávislé. Tato nezávislost sice dává velké technické možnosti (někdy velkolepé, jindy zcela zbytečné), ale současně svádí - zejména v případech nevyspělých - k mnohotvárnosti, neurčitosti a ke ztrátě slohové jasnosti a jistoty.
 
*
 
Tato slohová určitost a jasnost způsobuje, že vesnice posky­tuje v krajině obraz ucelenější a jednotnější než převážná vět­šina měst. Ob raz vesnice v krajině je vůbec zjevem, který zaslu­huje velké pozornosti a v němž je mnoho poučení i pro moderní stavbu měst. Vyhledejme některou z těch tradičních českých vsí, které - na štěstí - ještě najdeme tu a tam "za rohem civili­sace", mimo hlavní silnice a železniční trati. Krčí se kdesi ke svahu země, je schoulena mezi korunami stromů, z nichž vyční­vají jen dlouhé pásy sedlových střech nebo bílé pravoúhlé štíty. Zkoumejme, v čem záleží onen zvláštní lahodný klid, který marně hledáme v rozsochatých a halasových čtvrtích rodinných domů na okraji města. Předně je to ona surovinová shoda mezi stavbou a okolní přírodou, na niž jsme už poukázali. Dřevo z lesa se opakuje na srubu a šindelové střeše, kámen okolních skal na zdivu, stébla obilních polí na doškách. Na střeše se pak usadí mech, dřevo srubu dostane touž patinu jako kmeny okol­ních stromů, kámen na zdi zvětrává ve stejném rytmu jako okolní skála, takže stavba "vrůstá" do svého prostředí. Ale nejen to. Povšimněme si ještě jiné okolnosti, která způsobuje, že vesnice zapadá do krajiny. Pohlížíme-li na obraz vesnice v krajině, vidí­me, že v obraze tom převládá hmota zelená nad hmotou sta­vební, a to procentem co nejvyšším. Vesnice takřka mizí v krajině. Pravý opak je patrný v obraze dnešních měst. Tam převažuje hmota stavební nad hmotou zeleně, nad přírodou. Odtud plyne jistá tvrdost, chlad. Žalostný je tento stav ve čtvrtích rodinných domů, kde jsou - aby bylo plně využito pozemků - jednotlivé stavby na sebe tak natlačeny, že kromě vjezdů a cest nezbývá
 
210-213  TYPICKÁ ČESKA KONSTRUKTIVNÍ LIDOVÁ STAVBA
Různé typy lidových staveb českých. Základní tvar je podmíněn pouze kon­strukcí a materiálem.
Foto: V. Valtr - L. Kubeš, Praha.
 
již žádná plocha pro osázení stromů. Kromě toho se zastavěné čtvrti rozšiřují bez hranic, takže nevidíme od obzoru k obzoru nic než dům na domě. Naproti tomu tradiční vesnice je v krajině soustředěna na jedno ohraničené místo, jako by se řídila záko­nem stavebního uzávěru. Je se všech stran obklopena a uvnitř prostoupena zelení. Pro včlenění vesnice do krajiny je důležitá i ta okolnost, že většina staveb má jen přízemí (nejvýše 1 patro) a podkroví.
V dálkových pohledech žádná stavba neční nad horizont a nepřerušuje jej. Hřebeny střech, ležící ve stejné výši nad zemí, vytvářejí hladinu rovnoběžnou s povrchem země. Vesnice je tedy v pohledech plochá, přitlačená k zemi, jejíž plastiku posluš­ně sleduje. Tento dojem je ještě zvýšen vodorovným protaže­ním staveb a střech. Protože, jak jsme už řekli, je stavba většinou přízemní a protože její šířka je Omezena úspornou délkou strop nic a rozponem střech, je samozřejmé, že se půdorys roz­vinuje horizontálně po zemi v dlouhých obdélnících. Odtud plyne zdůrazněný horizontalism, který působí uklidňujícím dojmem. Zcela opačným dojmem působí čtvrt rodinných domů na předměstí nebo weekendová kolonie na venkově. - Aby bylo pozemku hodně využito, staví se na malém půdoryse do výšky. Rodinné domy městské mívají nejméně jedno patro a mansardu, aby majitel, kromě bytu, získal ještě činži od nájemníků. Z toho důvodu mají dnešní rodinné domy větší výšku než šířku. Proti horizontalismu tradiční vesnice má novodobá vilová čtvrt sklon k vertikalismu. Jednotlivé domy čnějí do výšky nad svými ma­lými zahrádkami a ve skupinách působí dojmem neklidné roz­sochatosti (viz obr. 230). Neklid a roztříštěnost je ještě zvýšena
 
214-216
Seskupení staveb a stro­m, charakteristické pro českou vesnici.
Foto; V. Valtr - L. Kubeš, Praha.
 
217 ERNST  ZINSSER: Venkovský dům, Hannover. Nádvoří křídla.                      
218 Venkovské sídlo ve Varengeville ve Francii (Seine inférieure) - (Baukunst und Stadtebau, 1940). Illustration 20. 5. 1939
 
naprostou slohovou a tvarovou libovůlí. Každý dům má JInY tvar a je pojat v jiném slohu. Je ctižádostí každého majitele domu, aby si postavil dům zcela odlišný od sousedů. Považuje se to za cosi ponižujícího mít tentýž dům, jako má náš přítel, neřku-Ii jako cizí soused. Proto je městská vilová čtvrt podob na sbírce nejroztodivnějších tvarů. Najdeme v ní všechny slohy a všechny módy, které kdy prošly Evropou - často zkomolené. Tyto neblahé a malicherné důsledky společenského individua­lismu zanechaly truchlivé stopy v našich vilových čtvrtích. Po­všimněme si toho, jak jsou naproti tomu tradiční lidové stavby uniformní, ač nikdy nemáme dojem nějakého bezduchého ma­nýrismu nebo nudy. Vskutku: v základě se podobá chalupa chalupě jako vejce vejci. Celá naše lidová architektura je zalo­žena na jednom jediném základním tvaru, a to na hranolu vo­dorovně protaženém, na němž spočívá pravoúhlá sedlová stře­cha (obr. 199-200). V rámci tohoto tvaru jsou jen malé obměny,
 
219
GODBER NISSEN: Obytný dům na Dianasee. Berlin, Grunnewald.
(Baukunst und Stadtebau. 1940).
 
 
tak na pr. úhlový štít je seříznut do polovalby, střecha je přeta­žena přes líc zdí. Ridčeji vidíme valbu, stan a pult, zcela vzácně mansardu nebo nesymetrícké sedlo.
V základních tvarech je lidová stavba velkoryse strohá, kdežto naše městské vily jsou titěrné, roztříštěné, plné risalítů, výstup­ků, opatřené přespekulovanými a složitými střechami, valbami, polovalbami, mansardami, vikýři, volskými oky atd. Casto se myslí, že tato složitost je známkou bohaté fantasie nebo umě­lecké péče, zatím co vskutku velké umění pracovalo vždy s ome­zenými a velmi jednoduchými prostředky. Není pak divu, že tradiční vesnice, složená jen z jednoho typu stavby, musí podá­vat obraz neobyčejně jednotný. Pozorujeme-Ii ji z dálky od které­koliv strany, bude to vždy komposice z těchže prvků: vodorovný bílý pás zdi, vodorovný barevný pás střechy, bílý nebo tmavý pravoúhlý štít. Naprotí tomu městská vilová čtvrt je kvintesencí různotvárnosti, všehochuti. Je to tvarový hlomoz, tříšf a srážka protichůdných tvarů a slohů.
 
*
 
Celkem tedy můžeme říci, že tradiční vesnice má v své skladbě, v své fysiognomii mnoho předností proti městským čtvrtím. Af už je to výsledek tvořivé a záměrné činnosti, čí prostě šťastných okolností, je harmoničtější, jednotnější, slohově jasnější, má tedy vlastně vyšší stavební kulturu nežli město, které se pyšní svým technickým, hygienickým a krátce civilisačním pokrokem. Současně však pozorujeme, že tradiční ves a s ní i její kultura zaniká, zatím co město vysílá daleko do kraje zhoubný vliv své bezvýraznosti. Všechny chyby, které jsme poznali na městských vilových čtvrtích, jsou zanášeny na venkov stavbou letních vil, chat a celých letovisek. Tato letní sídliště se rozlézají neorgani­sovaně a neomezeně po všech stráních a rovinách naší země. Venkovské stavitelství se - k svému neprospěchu - poučuje na městských vzorech a opouští jednoduchý a vžitý typ lidového domu s úhlovou sedlovou střechou, aby přijímalo tvary pochyb­ných hodnot. Napodobuje-většinou nezdařile-·.městské a čas­těji předměstské architektonické vzory. Nahrazuje krásný a pro­stý typ selského domu pokaženým typem městské vily nebo činžovního domu. Jdeme-Ii dnešní venkovskou obcí, vidíme, že se tento přímý zásah městských vzorů datuje už z doby velmi dávné. Jsou tam stopy klasicismu, o němž nutno říci, že se ještě šetrně přizpůsoboval základnímu tvaru lidové stavby. Zato již elektism v druhé polovině 19. století a secese začaly vnášet na vesnici nejen cizí formy, ale i cizí stavební typ.
V poslední době bylo vytýkáno moderní stavbě s rovnou stře­chou, že porušuje ráz naší vesnice. Ale totéž platí již o stavbách "slohových", secesních a kubistických stejnou měrou. A platí
 
220
KAREL HONZÍK: Venkovský dům, Hradiště u Plzně, čp. 150.
Foto: F. Fiedler, Plzeň
 
to i O těch stavbách, které vůbec žádného slohu nemají. V po­sledních padesáti letech je na venkov zanášen onen universální stavební typ městský, o němž jsme řekli, že je odpoután od pod­mínek podnebních, surovinových, krajových. Jest to okolnost, nad kterou se musíme, zejména v Čechách, zamyslet. Je totiž nápadné, že právě v Čechách, více než v kterékoliv jíné zemi, je toto vnikání universálních slohů na venek nejsilnější. Bije to do očí, když projíždíme cizinou a vracíme se domů. Již pohled z vlaku nás poučuje, že německé, francouzské, nebo anglické ob­ce mají jednotnější výraz, že se více přidržují krajinného typu stav­by než obce naše, které jsou jakoby rozhárány mnohotvárností. Nikde nevidíme takovou snůšku všech možných slohů a všech možných tvarů, která v celku působí právě beztvárně a bezslohově.
.
 
221, 222 
KAREL HONZÍK: Půdorysy suterénu a přízemí venkovského domu v Hradišti u Plzně.
M 1 : 300.
Kubatura s garáží 132 m2.
Stavební náklad 140.000 K.
 
Je to vysvětlitelné neobyčejnou dychtivostí, s jakou se náš ná­rod v posledních padesáti letech přizpůsoboval civilisačně i kul­turně okolnímu světu. Ale toto přijímání cizích vlivů šlo tak daleko, že začalo nahlodávat hranici vlastní národní osobitosti. V Německu, Holandsku, Švédsku a jinde je patrno, že se venkov­ský stavitel drží daleko věrněji dávného krajového typu stavby a městský architekt, jakmile navrhuje dům na venkově, přijímá tento typ pokorně a tvoří v jeho rámci. Nápadné je to na příklad v Alpách, do jejíchž obcí nevnikl takřka žádný městský sloh. Kostely i vily jsou podřízeny tvarosloví krajového lidového slohu. Jiný příklad: Baskické Pyreneje. I tam se architekt podřizuje místnímu lidovému typu stavby. Tisíce cizinců, kteří navštěvují tamější světové lázně a kteří se též trvale usa­zují v tamějším kraji, nebylo s to svými vlivy setřít ráz baskic­kého kraje. Cizinec, jenž se tam přistěhuje, staví si vílu v baskickém slohu, nosí baskickou čapku a oblíbí si jako sport pe­lotu. Místo aby přinášel do nového prostředí životní sloh svého vlastního národa, je naopak sám pohlcen tímto novým prostře­dím, které má tak velkou výrazovou sílu a jehož tradiční formy jsou stále živé.
 
223 KAREL HONZÍK: Venkovský dům, Hradiště u Plzně, čp. 150. Zadní pohled.
Foto: V. Fiedler, Plzeň
.
224  Zasazení domku do krajiny. Foto: Karel Honzík, Praha
.
RODINNÝ DŮM V HRADIŠTI U PLZNĚ ČP. 150
 
Pozemek je rozdělen skalou příkře spadající na dvě části: 1. Horní část souvisí s náhorní planinou, po níž vede hlavní silnice od Plzně. 2. Dolní část souvisí s rovinou rozkládající se kolem říčky. Tímto směrem se rozevírá krásný výhled (k zá­padu) na krajinu dosud neporušenou stavebním ruchem. Tě­mito podmínkami bylo již dáno, že příjezd k domu a vchod musel být umístěn nahoře; při tom velké okno obytného pokoje mělo být obráceno k nejlepší vyhlídce. Za tím účelem je celá stěna obytného pokoje zasklena a vytvořena jako gilotinové okno. Prudký svah terénu nad skalou vedl k rozdělení bytu do dvou etáží, a to obráceně, než je obvyklé. Obytný pokoj s příjezdem a kuchyní je nahoře, kdežto ložnicový trakt je dole, v úrovni suterénu. Dům je vybaven ústředním topením teplou vodou s ústř. ohřívačem vody. Návrh je z roku 1938, stavba provedena v letech 1938-1939.
 
*
 
Škody, jaké způsobil městský vliv na venkově, byly často právem oplakávány. Vidělo se, jak svérázné životní zvyky venkovského lidu mizejí, jak píseň a kroj nenávratně zanikají. Nejsmutnějším zjevem však je, že se kulturním vývojem ve městě dochází k mnoha formám, které právě venkovskému životnímu slohu byly odňaty. Kruh se uzavírá: městský člověk se vrací k přírodě, k fysické práci (sportem a pracovní povinností), k prostotě, jednoduchosti; vynalézá pro tento stav formy, jakých venkovan dávno používal, ale jichž se vzdal.
Lépe než slovem vyjádřil tuto myšlenku profesor Vladimír Úlehla názornou výstavou v Uherském Hradišti r. 1937. Tam bylo možno srovnat si formy, jaké byly venkovu odňaty, s for­mami, jaké mu byly dány a jaké město pro sebe nejnověji po­žaduje. Srovnání ukazovalo, že nejkultivovanější městská forma je v mnoha případech totožná s dřívější formou lidovou. Tak na příklad žudro, které bývalo nedílnou součástí slovácké cha­lupy a které sloužilo za útočiště před deštěm, bylo poměštěným stavitelstvím opuštěno. Za to však moderní městská vila má opět nad vchodem kryt čili jakési zjednodušené žudro. (obr. 231-233). Stůl býval v selských jizbách přistaven k rohovým la­vicím. V nových typech domků, které zavádí městské stavitelství na venkově, je stůl umístěn uprostřed místnosti a lavice odstra­něna. Zato však v moderním městském interiéru se stůl přista­vuje k pohovkám nebo k rohovým lavicím. Dříve bývalo na ven­kově zvykem, že se maso podávalo na stůl na prkénku (dénku), na němž se také krájelo. Pod vlivem městským byl však tento způsob opuštěn a maso se nosí na stůl na míse nebo kastrolu. Avšak v domácnostech městských, kde se dbá na formu, užívá se pro servírování prkénka, na němž hostitel maso sám krájí. Jak je zřejmé, netýká se toto srovnání jen forem stavebních, ale i celého životního slohu. Příkladů těch, jak uvádí prof. Úlehla v svém pojednání v Lidových novinách 8. VIII. 1937, je nesčetné množství.
Na venkově stále ještě spatřují ideál stavby v typu městské vily, který je napodobován v nezdařilé formě a v nejlacinějším pro­vedení. Naproti tomu je možno v posledních letech u nás po­zorovati, že nejkultivovanější městské vrstvy dávají na venkově přednost typu chalupy před typem vily. Považují za důstojné přizpůsobiti se okolí a nedávat svému domu nápadné, odlišné, zbohatlické vzezření. Tento zjev není bez významu. Mohl by tak být vytvořen dobrý vzor pro druhé vrstvy obyvatel. Venkovan, který se rád vyrovnává formám městským, nemusel by pak utíkat od forem vlastních, které se vlastně stávají vzorem a nejvyšším kulturním typem. Vidíme, že pozornost, jakou věnuje v poslední době město venkovu a lidové kultuře, má hluboké důvody. Na jedné straně je možno - ještě dnes - zachovat mnohou lido­vou formu, která má zcela praktický podklad a jejíž bezúčelné opuštění nepřináší rovnocenné náhrady. S druhé strany i měst­ská kultura může se - jak jsme viděli - mnohému naučit od lidové kultury.
Zbývá odpovědět na jednu otázku. Jaké poučení pro obecnou činnost stavební plyne ze všech těchto poznatků a popudů? Jaké praktické zásady z nich vy těžit? Především bude možno jen potvrdit správnost cesty, která byla nastoupena všestran­ným studiem lidové architektury a podmínek krajových. (Regio­nální soutěže rozepsané r.1940 ministerstvem školství a národ­ní osvěty byly prvním krokem.) Bylo by ovšem dobře se vyhnout příliš mechanickému pojímání těchto otázek. Měl by být položen větší důraz na stránku slohovou, uměleckou, výtvarně tvořivou než na stránku statistickou, hospodářsky a technicky organi­sační. Jednou z hlavních rámcových zásad by měla být slohová jednotnost obcí. Dalšímu vývoji stavební techniky nebo architek­tury nelze zajisté klásti překážky stanovením nějakého všeobec­ného tvarosloví, jímž by se měla stavební činnost všude a povždy řídit. Ať je však použito té čí oné techniky, toho či onoho slohu, ať nás vývoj přivede k jakémukoliv experimentu, mělo by se to dít v celcích uzavřených a jednotných.  
 
225 KAREL HONZÍK: Návrh kolonie venkovských domku v Hlásné Třebáni (s restaurací).
226  KAREL HONZÍK: Návrh venkovského domu v Hlásné Třebáni. Prostranství obytné.
227 KAREL HONZÍK: Návrh venkovského domu v Hlásné Třebáni. Prostranství vjezdové.
228 KAREL HONZÍK: Půdorys venkovského domu v Hlásné Třebáni. Situace, tvořící prostranství obytné a vjezdové 1:400. 
 
229
KAREL HONZÍK
Návrh venkovského domu v Hlásné Třebáni. Jídelní kout v obývacím pokoji. Foto: Jaroslav Mol1er, Praha.
 
Moderní stavba s rovnou střechou nebude jistě na závadu tehdy, bude-Ii celá obec nebo aspoň celá skupina budována v duchu této archi­tektury. To mělo být vždy předem závazně rozhodnuto. Zato ty obce, kde dosud převažuje původní typ lidové stavby, měly by být dobudo­vány užitím téhož typu. Cizí útvary, které tam byly dosud vne­seny, mohly by být časem adaptačně upraveny nebo nahrazeny stavbami novými, přizpůsobenými slohu obce. Toto přizpůso­bení se ovšem nemusí dít školáckým kopírováním starých lido­vých vzorů, ale svobodnou tvorbou v rámci tradičního tvaru. Architekti (zejména ti, kteří prošli teoretickou školou konstruk­tivismu) stojí často v rozpacích před těmito otázkami. Mají do­jem, že je cosi neslučitelného mezi lidovou architekturou a mo­derními hygienickými a stavebně technickými požadavky. Ne­chce se jim do tvaru lidové stavby předem daného vkládat ústrojí moderního obydlí.
Tato obava je často jen teoretická. V praksi vidíme, že lze i cha­lupu s doškovou střechou vybavit vodou, kanalisací, ústředním topením, elektrikou a že lze do ní včlenit dobrý provoz. Ani velké okno, dobře vyřešené, nebude v rozporu s jejím základním tvarem. Protiklad mezi tvarem předem daným (apriorním) a tva­rem, který se vybavuje dodatečně ze splněných funkcí (aposte­riosním), není ve skutečnosti tak stroze odlišen. Naopak, často se přes tvar předem myšlený dostáváme k mnoha praktickým objevům, k nimž bychom nebyli došli druhou cestou. Jestliže po­zorujeme mnohé moderní stavby, vidíme, že jejich hranolový tvar s rovnou střechou je často rovněž předem dán, ať se tváří sebe "výsledněji", "aposteriosněji", a že obytné ústrojí je do něho více méně násilně vtlačeno.
Dojem, že je architektura výsledkem všech vnitřních funkcí stav­by, je obměnou nejlepších výtvorů a nejvyzkoušenějších výrob­ků, ale cesta, jakou se k ní došlo, je spletitá, rozmanitá.
Typ naší lidové stavby (podélný hranol, úhlová střecha) je tak prostý, že jej lze přimknout k veškerým požadavkům, jaké klade moderní stavění. Je třeba jen přeorganisovat půdorysy do po­délných obdélníků, k jakým nutí zřízení sedlových střech. Tato kázeň může být jen vítána vzhledem na libovůli, jakou dovolo­vala střecha rovná a která vedla snadno k beztvarosti, půdo­rysné i plastické. Vzpomeňme jen děl F.L. Wrighta, která vznik­la právě na půdorysech podélných, vyplynuvších z potřeby za­střešení. Na tomto principu dovedl F.L. Wright tvořit archi­tekturu podivuhodnou a dosud nepředstiženou.
Tak i pratyp naší lidové stavby dává řazením, kombinováním a obměnou nesčetné technické i výtvarné možnosti. Výstavba a přestavba venkovských obcí bude zajisté připravována a chá­pána se stanoviska technického, sociálního, hospodářského, dopravního, výrobního. Ale konec konců smyslem a cílem všech těchto činností jest: býti přípravou pro hlavní a konečnou práci, a to pro tvořivou práci uměleckou. Otázka výtvarná a slohová je otázkou prvého řádu.
  
231-233  Obrázky od leva: Původní stav na vesnici. Nynější stav na vesnici. Nynější stav ve městě. Dle vyobrazení k článku prof. V. Úlehly z 8. VIII. 1939 v Lidových novinách.
230 Slohová charakteristika:
1. česká vesnice, 2. vilová čtvrť
 
 
234  KAREL HONZÍK: Venkovský dům v Hlásné Třebáni čp. 186. Foto: Jaroslav Moller, Praha.
 
235,  236  KAREL HONZÍK; Půdorysy přízemí a I. patra venkovského domu v Hlásné Třebáni. 1: 300.
Kubatura domu 482 m2. Stavební náklad 82.000 K.
RODINNÝ DŮM V HLÁSNÉ TŘEBÁNI ČP. 186
.
Dům leží na dosti příkrém jižním svahu. Bylo nutno vytvořit násyp, aby byla získána venkovská terasa v úrovni obytného pokoje. Prvé patro, obsahující ložnice, je přístupné rovněž z te­rénu, po můstku. Dům tento byl postaven jako počátek celé skupiny domů, jejíž jednotné řešení je zamýšleno a jejíž jednot­livé objekty jsou ve skicách připraveny (obr. 225). Stavba navrže­na r. 1938, provedena r. 1939.
 
 
237 Vstup. Foto: Jaroslav Moller, Praha.
 
12.07.2009 14:35:25
hubertxy
ISSN 1804-929X
Vlastní vyhledávání
Časopis kultury a oddechu
web Tomáše Vícha
Psychotronika a druidismus
Portál o architektuře
Veřejnost, odbornost, komunikace
Umění žít s uměním
Aktuálně ze světa výtvarného umění
Kalendář astronomických snímků dne
Portál italské Mezinárodní Společnosti Biourbanismu - ISB
Poezie
Soukromá škola dramatické tvorby a Metody Jacques Lecoq (Francie)
The California Institute of Earth Art and Architecture
Aktuálně o designu
Anotace různorodé naučné literatury
Architektura země Dogonů
Biotecture, Michael Reynolds
Stránky hledačů poznání
web Igora Chauna
Hanas living factory
Johana Hájková - perokresby
Klub se věnuje ochraně památek  v Praze od r. 1900
web o.s. Za krásnou Olomouc
iniciativa za veřejnou diskusi
deník
literární server
cyklistika, cykloturistika, cestování na kole
Občanské sdružení
Mapa pražských kauz
Zaměřeno na magistrát!
Nový zdroj informací
časopis
blogy na Respektu
Ukrajinský kulturně politický měsíčník s českou mutací
web Stanislava Vašiny
Literární almanach on-line
občanské sdružení
Hmyzáci a jiné šperky z polymeru
TOPlist
free counters
t.vich@seznam.cz, stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one