logonove2-001.jpg

Josef Plečnik

Josef Plečnik - obrázek

Josef Plečnik - obrázek

Josef Štěpánek

 

 

 

 


JOSEF PLEČNIK, UČITEL A MISTR


K jeho 70. narozeninám

 

 

 Před třiceti lety se na pražské uměleckoprůmyslové škole měnili profesoři ve vedení speciální školy architektury. Až do té doby učil Jan Kotěra, po rozšíření akademie umění o architekturu ujal se nově vytvořené speciálky a zanechal několik svých žáků dohledu architekta Aloise Dryáka. Provisorium je krátké, a pak přichází na uměleckoprůmyslovou školu 1. února 1911 nový učitel, spolužák a přítel Kotěrův z Wagnerovy školy, architekt Josef Plečnik, usazený dotud ve Vídni, ne zcela čtyřicetiletý.


Josef Plečnik přestoupil dnes sedmdesátku a tu všecky vzpomínky na něho a na žákovská léta, všechno rozjímání o jeho učitelování, jeho tvůrčí osobnosti, jeho mistrovství a podílu na našem umění, to vše předstihuje ze srdce se deroucí přání zdraví a spokojených let k rozšíření životního díla a k tomu dík jeho žáků. A už je tomu také pěkná řádka let, jež nás dělí od jeho učitelského působení. Odešel z uměleckoprůmyslové školy 1. dubna 1921, když před tím 21. ledna oznámil své vystoupení z profesorského sboru. Tak jsme v období, jež jsme mohli bezprostředně prožívat, viděli vytvářeti se relief uměleckoprůmyslové školy pražské, modelovaný životností škol malířů, sochařů a architektů. Část reliefu nad Plečnikovým učitelským působením zvedá se do výše a má modelaci zvláštní individuality. Slibuje návraty v příštích dějinách školy.


Byl to důsledek jednolitosti umělce a učitele v osobě Plečnikově, že jsme viděli takový jeho vliv a podíl na tvůrčí činnosti školského kolektiva. Intensivně působil na těch "několika čtverečných metrech, z nichž nemůžeme", jak napsal na počátku svého učitelského období. To jsme byli ještě "umprumáckým potěrem" a už tehdy jsme hledávali ve vídeňském "Architektu" Plečnikovy práce. Mluvily k nám na prvý pohled ty nenapodobitelně psané náčrty, výkresy a reprodukce, jichž grafická tvářnost byla od počátku hotová. Jaký byl Plečnik na počátku, takový zůstal a zůstává. Táže-li se kdo dnes, jak tato schopnost výrazu byla Plečnikovi vložena, když nikde nebylo znát počátky ani zápas o ni a když jest jedině na to možná snad odpověď Plečnika samého z jeho náboženské podstaty, tehdy, před lety, hledali jsme něco, co v ní bylo příbuzného s Alšem, jediným naším grafikem, jak někdo řekl. A v mladém zanícení rádi jsme věřili druhům sochařům sdílejícím stejný zájem o Plečnika s námi, že je první mezi slovanskými architekty.


Začala učednická léta pod Plečnikem, pod vysokými, obíjenými parapety oken ve škole na nábřeží proti Hradčanům, se studiemi antiky, klausurami a nade vše ceněnými hovory učitele s pozůstalci po páté hodině, moudré rozhovory o všem možném, na co nebyl čas ani místo za denních korektur, v nichž byl přísný a přesný, první ve škole, poslední z ní. Sám jsa vzorem píle, učil Plečnik své žáky především pracovní technice vyháněním náznakovosti, jakéhokoliv odbytí myšlenkového. Nešetřil projevem radosti, zdařilo-li se ně;kterému žáku provésti úlohu, v myšlence i v podání, po všech stránkách. Proto brzy po svém příchodu zaujal se svou školou na "umprum" výlučné postavení. Jsa z rodu učitelů silou své osobnosti neohlížel se na žádnou tradici výchovy, ani na to, že před ním učili Ohmann a Kotěra, ani na to, že žákovský materiál přes všechnu výběrovost, byl značného intelektuálního rozdílu, a tak mohl škole dáti styl Plečnikovy školy. On a tato škola byli jedno. Není těžko a je těžko podstatu této školy vyložiti Plečnik o své učitelské činnosti slovně nepublikoval, naproti tomu pečlivě dbalo to, aby práce jeho žáků byly dobře reprodukovány v časopisech i knižně. Základem a trestí všech problémů této školy byla řemeslná, hlavně rukodílná práce. Stavební úlohy vnějšku i vnitřku, nábytek a předměty podobně užívané byly navrhovány tak, aby z nich byly předměty sváteční, jimž lidský um a lidské ruce dají jejich větší část ceny. Při hledání formy, linie, nebylo cílem tak novotářství, jako dosáhnouti věcné podstaty věcí (na př. vázy) cestou - tak říkaje plečnikovskou. Proto byla na pracovních stolech školy známá díla o řemeslných pracích různých historických epoch, o řecké keramice, o saracénském textilu, o renesančním a gotickém kamenictví, o lidových dřevěných stavbách, o českém a benátském skle a pod. Vzhledem na disposici staveb byla tu literatura o pracích klasické země architektů a stavitelů Italie. Bylo to učení na tradici, tak podle slov filosofa, že výtvarné dílo je z 99% zkušenost a 1% intuice, a podle Plečnika, že okopírovat je velké umění a těžké. Moderní světová literatura výtvarná nebyla dosud tak rozvita a z ní kromě běžných stavebních časopisů a knih nescházely Sitteova a Unwinova díla o stavbě měst. V pracovních hodinách byla škola obřadním prostorem s úžasnou učitelovou autoritou. Nedošlo k odporu proti pravdě učitelově, neboť neusilovalo ni slovem, nýbrž vlastní prací. A jak také odporovati, když žák viděl, jak jeho učitel stačí svým duchem na jakoukoliv kapacitu, neukázav ani dna svých možností. Vedle školy, v kabinetě, pracoval učitel o svých pracích a souvisel i s citovým životem svých žáků, jež znal a jimž byl rádcem. Co proti tomu znamenali žáci pro Plečnika, ví sám, avšak sotva možno se domnívati, že by na něj platila zkušenost o regeneraci učitele školou, elánem žáků. Podle učitelových prací se i práce školy, námětem í podáním, oddalovaly od profánní potřeby. Ovzduší náboženskosti, horce katolická zaujatost pro zšeřelé kaple a niky, poddanost mystice a typografické kráse latinské řeči tvořily duchovní lázeň, kterou žáci prošli. Od učitele se učili, že architektura jest královnou umění. Přes to, že se královna již tehdy chystala tříditi sanitní zařízení k nastávajícímu sociálnímu zaměření stavebnictví, Plečnik ani za této éry nezakolísal v poznání toho, co architektura a architekt znamenají.


Jak dny Plečnikovy byly pohlceny školou a prací, tu i onde se objevila zmínka o tom, že se neúčastní našeho uměleckého života. Je svůdné nadhoditi udičku domněnek, jak by se asi tato silná umělecká individualita vyžila osobně v našem kulturním dění. Avšak zdá se, že Plečnik přišel do Prahy po vegetačním údobí spolčovacího instinktu výtvarníků, vyzrálý, hotov dávati na těch několika čtverečních metrech. Le to však neznamenalo isolovati se, vědomě dbáti postavení cizince mezi námi, poznali žáci, jeho nejtrvalejší společnost, z hovorů po páté. Viděli, že se s našimi předními výtvarníky osobně zná. Je pro něj příznačné, jak rovněž žáci vypozorovali, že první sympatie věnoval profesoru Kastnerovi, vedoucímu řezbářskou speciálku, exaktnímu techniku ve vlastním oboru. I jiní učitelé brzy našli oddaný vztah k Plečnikovi, k fascinující podstatě lidského a tvůrčího založení svého přítele, a podle jejich slov i učitele, krásného člověka, a vzpomínají na spoluprácí s Plečnikem jako na významnou periodu svého učitelského působení. Interiér Plečnikovy školy měl vzhled rytiny. Temná hněď nábytku a ostění, věnec zasklených výkresů v posuvných rámech, světlé stěny a bílé kalikové záclony, pravidelné rozložení pracovních stolů, lidé i věci tu samoděk podléhali osobnímu rytmu učitelovu. Ještě za svého učitelského působení stal se Plečnik hradním architektem a zůstal jím i jako profesor university v Lublani. Rozsáhlé úpravy hradní nám ho ukazují jako umělce, dotýkajícího se nejcitlivějších míst Prahy. Jako vždy byla jeho zásada generelních úprav prostá a jasná, záležejíc ve sváteční úpravě podnoží hradních budov. Tak jako relikvie do drahých kovů zachycoval klenoty stavební historie do novodobých úprav. Osud chtěl, aby z nich zůstalo mohutné torso. Nové návrhy pro severní hradní obvod způsobily anonymní, zmatený protest proti Plečnikovi, jaký se při pouhých návrzích jen uměle organisuje a který, jak jsme poznali, nepřinesl žádných nových myšlenek a výsledků. Tehdy unikl vlastní ethický smysl hotových hradních úprav, totiž ona zabydlenost prostorů mezi hradními budovami, dosažená teprve Plečnikovými úpravami. Nebylo tehdy jasné, proti čemu se vlastně bije a oč se usiluje, až na některou podrobnost návrhu na severní obvod hradu. Nikdo upřímně neřekl, že si přeje podržeti zanedbaný stav okolí hradu do budoucna. Žádný hradní architekt by se nemohl smířiti se zásadou, že tu nelze nic ubrat a nic přidat.


Pražský hrad je jedno z míst, jichž byl Plečnik hoden, aby tu zanechal své umění jako architekt, který vždy chtěl tvořit pro vyšší, nadosobní účel, než jaké žádá prostý lidský život. Na I. a III. hradním nádvoří, rajské zahradě, před jižním průčelím, v úpravách vnitřků, v celku i podrobnostech zůstává Plečnik věren sobě a duchu těchto míst slouží svou architekturou, nepodléhaje tradici. 

Základní prvky Plečnikových návrhů jsou především objemové, zhusta zvyšované tvrdým leskem. Objemu jest podřízena i barevnost, a pokud jí používá, činí tak jen z technického důvodu, pro ochranu. To opravdu vyžaduje řemeslné poctivosti a precisnosti, a třeba se o tom znovu zmínit proto, aby bylo vzpomenuto Plečnikových spolupracovníků. Být jeho spolupracovníkem byla věc odpovědná, pro obavu, aby při provádění práce nezůstal velký či ještě větší zbytek tvůrcovy osobitosti jen v dobré vůli provádějícího. Není lidsky možné jediné východisko, aby si totiž práci v materiálu mohl provésti Plečnik sám. Nejvíce se mu přiblíží řemeslník, který se, ovládaje dobře své řemeslo, zbaví co nejlépe výtvarných ambicí. Můžeme se domnívati, že takového pro obor kovových prací našel v Otakaru Hatlem, kterého vychoval ve vynikajícího odborníka v umělém zámečnictví, dále v precisním mistru kamenickém Kadeřábkovi a několika jiných. A totéž platilo i o jeho spolupracovnících Plečnikovi nejblíže stojících.


Poslední pražskou prací Plečnikovou je II. farní chrám na Vinohradech. Do pražské čtvrti architektonicky nevýrazné, v části, jež už toho zoufale potřebovala, vytvořil svým dílem stavbu urbanisticky orientačně nápadnou. Panoramatické i orientační zřetele ho vedly k tomu, aby jádrem úsilí o chrám bylo vnější učlenění stavby a její dominanty věže. Tak se dostalo Praze chrámu, v jehož koncepci byla věži nově přisouzena úloha svatostánku nadměrné velikosti a lodi úloha poměrně malé adorační kobky.


Působení Plečnikovo v jeho vlasti je nám známo z reprodukcí lublaňské školy a jeho vlastních prací. Z pouhého náhledu není ke škole co dodati, leda to, že se v ní kamenu nějak bezpečněji rozumí a že podání stavebních návrhů prozrazuje vyšší technickou úroveň žáků. U prací profesora Josefa Plečnika musíme v tomto rozjímání především vysloviti úžas, jaká je síla jeho tvůrčího genia, jak se ujímá úloh, jak vyrovnaně je končí. Na něm - jako na velkých umělcích italské renesance - znovu se poučujeme, že umění je jistota nad jakýmkoliv dramatem doby.

 

časopis Architektura 1942, str. 57 - 61

 

 

 

 

 

 

 

 

16.07.2009 12:24:05
hubertxy
ISSN 1804-929X
Vlastní vyhledávání
Časopis kultury a oddechu
web Tomáše Vícha
Psychotronika a druidismus
Portál o architektuře
Veřejnost, odbornost, komunikace
Umění žít s uměním
Aktuálně ze světa výtvarného umění
Kalendář astronomických snímků dne
Portál italské Mezinárodní Společnosti Biourbanismu - ISB
Poezie
Soukromá škola dramatické tvorby a Metody Jacques Lecoq (Francie)
The California Institute of Earth Art and Architecture
Aktuálně o designu
Anotace různorodé naučné literatury
Architektura země Dogonů
Biotecture, Michael Reynolds
Stránky hledačů poznání
web Igora Chauna
Hanas living factory
Johana Hájková - perokresby
Klub se věnuje ochraně památek  v Praze od r. 1900
web o.s. Za krásnou Olomouc
iniciativa za veřejnou diskusi
deník
literární server
cyklistika, cykloturistika, cestování na kole
Občanské sdružení
Mapa pražských kauz
Zaměřeno na magistrát!
Nový zdroj informací
časopis
blogy na Respektu
Ukrajinský kulturně politický měsíčník s českou mutací
web Stanislava Vašiny
Literární almanach on-line
občanské sdružení
Hmyzáci a jiné šperky z polymeru
TOPlist
free counters
t.vich@seznam.cz, stanislav.vasina@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one